Retro redakce I.

První místností v roce 1990, kde vznikal Český dialog, byla moje ložnice v paneláku na Střížkově. Asi 15 m2. Na jedné straně u zdi válenda, na druhé straně stůl s psacím strojem a stolek s počítačem. Ten počítač byl vypůjčený a zmizel s číslem 4. Tak jako zmizel i z mé blízkosti Petr Rada, údajný první šéfredaktor, jeho majitel.

První rozhovor, který mě v začátcích časopisu potkal, byl moc fajn. Přišla za mnou „do redakce“ redaktorka Stanislava Dufková, známá a „slavná“ z pravidelných nedělních rozhovorů s prezidentem Václavem Havlem. Ocenila odvahu vydávat časopis z ložnice a to v jednom člověku. Nakonec se mě zeptala, co bych si do budoucna přála. Bez zaváhání jsem řekla, že sekretářku.

Hned po skončení rozhovoru na mne dole někdo zazvonil. Sjela jsem výtahem a pozdravila jsem se se starší paní s hůlkou. – Jsem čerstvě v důchodu, celý život jsem byla sekretářkou. Ráda bych s vámi pracovala, řekla s milým úsměvem. A zadarmo, dodala. Nevěřícně jsem na ni zírala a rozpačitě jsem ji víceméně odmítla. - Kdybyste si to rozmyslela, bydlím vedle v ulici a tady je můj telefon.

Vrátila jsem se do čtvrtého patra a došlo mi, že jsem blbec. A sáhla jsem po telefonu. Od následujícího dne byla paní Helenka, jak se jmenovala má sekretářka, mou věrnou a úžasnou pomocnicí celých patnáct let. Každý den od 8mi do 12ti mi věnovala svůj čas a pilnou administrativní práci.

Další návštěvou, co za mnou přišla natáčet „nezávislou redakci v ložnici“ byla televize. Těšili se, že natočí jakýsi binec v nezvyklém prostředí vznikajícího časopisu. Jasně, nechám všechno, jak to leží a běží, slibovala jsem redaktorovi, Ohlásili se na časné odpoledne. To se mi hodilo, ráno jsem musela jet pro fotky do četky a pak s nimi do tiskárny. Vrátila jsem se zrovna na čas. Televizní štáb zrovna vystupoval z auta. Jaké bylo moje i jejich překvapení, když jsme vstoupili do perfektně uklizeného bytu. Paní Helenka totiž nevydržela a všechno uklidila, vyluxovala a papíry, běžně rozházené po celém bytě, úhledně srovnala.

První návštěvou z Mezinárodního střediska nezávislé publicistiky byl její pražský ředitel a jeho sekretářka. S uznáním pochválili mojí práci a zeptali se, s čím by mohli pomoci. Zjistili totiž, že jsem asi jediná, kdo na území celého státu zcela nezávislý časopis vydává. A pomohli mi do začátků s počítačem. Je to starý typ, už se nepoužívá, řekl pan ředitel, ale kdyby vám aspoň pro začátek stačil…Zajásala jsem. Když si Petr Rada odnesl ten svůj, byla jsem namydlená. Další dvě čísla časopisu se psaly na stroji a pak rozmnožovaly na kopírce. Hodně mi v tom pomohla Jiřina Hanzlová. Seznámily jsme se nedávno a hned jsme si padly. Byla ochotná číst korektury, rozmnožovat i přepisovat

Počítač z Centra nezávislé žurnalistiky byl unikátní, škoda, že jsem si ho neschovala jako starožitnost. Měl podlouhlé tělo jako první televize, malou obrazovku a žádnou paměť. Musela se do jeho útrob vsunout jedna disketa s programem t-602 a pak druhá, na kterou se psal text. Fungovalo to však bezvadně. Disketu s články jsem dala Jiřině, ta to vytiskla a opravila chyby. Pak jsem k článku sehnala obrázky (někdy těžko, jindy v čtk). Ty se však musely překopírovat na film, stejně jako texty. Už nevím, kam všude jsem s tím chodila, ale pamatuji si, že jsem byla stále v jednom poklusu – četka, filmy, tiskárna. A samozřejmě to hlavní – rozhovory s politiky a zajímavými lidmi, tiskovky, především ta pondělní na Hradě. Tu vedl Michael Žantovský a někdy přišel i sám PP, jak se psal pod zkratkou Václav Havel na pozvánky. Časopis ale vycházel, dodnes nechápu, jak jsem to mohla víceméně sama zvládat.

Do redakce na Střížkov moc návštěv nechodilo, bylo to jaksi z ruky. Ale jedna přišla a byla moc nápomocná. Byla to Petra Jebavá. Vlastně ani nevím, co tenkrát dělala. Mám dojem, že měla malé děti a teprve se rozkoukávala, co by v nové době po sametu mohla dělat.

Přišla mě navštívit ve chvíli, kdy vyšlo nové číslo (její manžel ho autem přivážel) a pomáhala mi ho cpát do obálek, razítkovat a psát adresy. Když jsem si povzdychla, že to nezvládám, že je toho na mě moc, řekla: hele, já ti ráda pomůžu, ale rozmysli si, co bys nejvíc potřebovala. Účty! Vyhrkla jsem. To je pro mě nepřekonatelný zádrhel!

Petra na to nic neřekla. Asi tři týdny se neozvala. Pak náhle přijela s další várkou časopisu a pravila: Byla jsem na kurzu pro účetní. Umím to. Budu to pro tebe dělat.

PRVNÍ ČÁST RETRO REDAKCE

-ES-

(Na fotografii je redaktorka Stanislava Dufková)