UVNITŘ JSME STÁLE MLADÍ…(ALE JAK KDO.)

Před nedávnem jsem recenzovala knihu z vydavatelství PORTÁL Uvnitř jsme stále mladí. Slíbila jsem, že se k tématu ještě vrátím . Ano, do recenze se příliš nehodí vkládat své vlastní zážitky, nicméně, mám jich požehnaně a tak se o některé podělím.

Jsem stará. Dost špatně se mi to píše. Chtělo to dokonce malý kousíček odhodlání k přiznání skutečnosti, s kterou nic neudělám, kdybych se na hlavu postavila. A to já se nepostavím pořádně ani na nohy. (Možná bych to s tou hlavou měla zkusit, třeba by mi to šlo líp.) Ale věřte, že to mne zrovna příliš netrápí. Mne vlastně skoro nic moc netrápí. Dospěla jsem do věku, který má mnohé výhody. NIKAM NESPĚCHÁM, NIC NEMUSÍM. Mohu dělat, co chci. Psát, číst, poslouchat moudré lidi na internetu, které si vyberu, jít s chodítkem na louku k rybníku, kde se vyzuju z pantoflí, které nosím v létě v zimě a projdu se bosa po louce. Také se mohu kochat pohledem na labutí pár, který se letos brzy z jara rozhodl založit rodinu. Ona seděla několik týdnů na vejcích, on plaval po celém velikém rybníku a často se k ní vracel na kontrolu, až se jednoho dne spolu vydali ze svého stanoviště na ostrůvku a za nimi plulo pět malinkatých ptáčat, labutích dětiček. Sledovala jsem, jak rostou a jak je máma s tátou chrání. Zprvu jsem si sebou k rybníku nosila něco ke čtení. Brzy jsem s tím přestala. Ke čtení jsme se nedostávala. Pořád bylo na co koukat, co kolem sebe vnímat. Pučící stromy a keře zjara, pak záplavu květů a vůní, kvetoucí pampelišky, zrající jablka a všelijaké bobule, s podzimem pak barevné listí, v zimě pocukrovanou zem a dokonce led, na který se seběhly děti z okolí s bruslemi a hokejkami.

Se spolužáky z gymnázia máme jednou měsíčně setkání na zoomu, kde si povídáme. Téma nemoci je tolerováno jen stručně a spíš ne. Dva spolužáci se předvedli jako výteční redaktoři a vydavatelé. Uspořádali, vydali a zařídili tisk vzpomínek nás všech, kdo jsme rádi přispěli. Mám teď v knihovně dva pro mne velmi cenné VZPOMÍNÁČKY. A jak se na dnešní dobu sluší, máme to naše maturitní mládí písemně i na webu. Dříve jsme se takhle jednou měsíčně scházeli v jedné restauraci poblíž Vyšehradu v Praze. Bohužel, z ruky to měli spolužáci žijící v USA, v Kanadě, Švýcarsku Švédsku a v Mexiku. A přibývali i ti, s obtížemi pohybu… Ale dost o nás.

Teď o jiných bábách a dědcích. Žiji na malém městě. Jsem náplava z Prahy. Znala jsem tu jen tři spisovatelky. Ale ty jsou natolik činné, ač v mém věku, že nemají čas na nějaké posezení. Jakoby chtěly svůj poslední čas naplnit vším, co dosud nestačily.

A tak jsem uvítala různé nahodilé debaty ze staršími ženami z okolí. Ahoj, doktor mi dneska řekl, že mám tu cukrovku mezi pět a šest, tak nevím, začala jedna. Já se nesmím dívat doprava, to kvůli tlaku v oku, řekla druhá. Jé, vychodíte naboso, vyjekla třetí, když viděla v zimě moje páskové botičky. Trochu jsem se snažila jim porozumět a nepoplašit je svým asi jinačím postojem k světu. Dokonce jsem začala chodit do blízkého seniorského zařízení na literární program. Bylo to o knížkách a tak jsem tam byla jako doma. A říkala jsem si, že ty paní, které mají blízko ke knihám, nebudou asi úplně hloupé. Ale zmíněné postupně odpadávaly a nakonec v kroužku zůstalo jen asi pět bab. Čtení se konalo vždy odpoledne a k tomu byl zdarma čaj, káva, koláček či jiná sladkost. Tyto zbylé tam chodily asi jen kvůli tomu. Uprostřed zajímavého čtení se totiž často ozývalo: hele Mařko, vzala sis tenhle tvarohový, ten je moc dobrý. Nebo: koukej, po té bábovce leze mravenec, zamáčkni ho, já tam nedosáhnu. A když začala debata na téma jak je všechno drahé, že to za komunistů by se stát nemohlo, knižní sedánky jsem vzdala.

Ale pak jsem u rybníka potkala prima dědka. Seděl na lavičce, Byl sportovně oblečen včetně žluté kšiltovky. Vedle měl nordicwalking hůlky. Pozdravili jsme se, jak tady zvykem a pak se podivil, že taková mladá, čímž myslel mě, chodí s vozítkem. Mladá, cha chá , odvětila jsem. Určitě jsem mnohem starší než vy. – Jo, jestli je vám víc než devadesát, tak jo, řekl zase on. A pak mi vyprávěl. Je mu devadesát, před časem přestal chodit, ale silou vůle to překonal. A cvičením. A stěžoval si na svoji bábu. Pořád fňuká, že už tady nechce bejt, že ji tu nic dobrýho už nečeká. Tak jsem jí koupil pejska, aby měla nějaké povyražení. Stará se o něj, to jo, ale fňuká dál.

Zakončím tím, že člověk by měl být zkrátka činný v každém věku. Jinak se ukouše nudou anebo fňukáním nad svou údajnou či skutečnou nemohoucností.

Eva Střížovská