SLOVO NA ZÁŘÍ - PÉČE O DÍTĚ

Toto byl název knihy, kterou jsem při prvním děťátku v mých 20 letech měla stále u ruky. Napsal ji pan profesor Josef Švejcar a bylo tam pár nepřesností, řečeno decentně. Ovšem psal to dle svého nejlepšího vědění své doby a svého svědomí. Nic jiného k mání nebylo a knihu jsem hltala, nevěděla jsem nic o tom, jak vychovávat dítě. Nejen hltala, ale přesně se jí řídila. Tak hned v začátku, když bylo miminko malé a řvalo, jsem poslechla radu, že mám dítě nechat brečet, že si posiluje plíce. Rvalo mi to přitom srdce. Neposlechla jsem svou intuici, která mě nabádala vezmi holčičku a pochovej ji. Trpěly jsme tehdy obě dvě.

Pan profesor byl také v padesátých létech propagátorem umělé výživy a jeslí. Později si za to sypal popel na hlavu a snažil se to měnit. Poznala jsem ho jako osmdesátiletého pána při svém prvním rozhovoru s ním. Byl laskavý a upřímně se mi vyznával ze svých chyb. Říkal, že je feminista. Že všechen cit pochází z matčina srdce. Že až poté, co maminka chová a krmí svého chlapečka, ten od ní dostává schopnost milovat a mír rád druhé lidi. Naučil se mnoho od své manželky, jejíž moudrost a ženskost respektoval.

Ještě v pětaosmdesáti letech měl kratší úvazek v krčské nemocnici. Narodil se tam můj první vnuk. O měsíc dříve než lékaři určili. A byl podle patřičných tabulek ohodnocen jako ten s divnou rukou, s divným tím a tím, už si to nepamatuji.a ani nechci. Byl dán do inkubátoru, i když váha byla přijatelná a matce, mé dceři řekli, že je postižený. Brečela mi do telefonu celá zoufalá: mami, víš co to je, když ti vezmou dítě? (Vím, ale to je jiná kapitola.) Vzala jsem sluchátko a volala do nemocnice. Pan profesor byl ve službě.

Řekla jsem mu co se stalo. Za hodinu měla dcera dítě u prsu a „postižení“ bylo to tam. Kluk jako buk prospíval a dnes je sám tatínkem.

K čemu se chci dostat. Dětem skončily prázdniny. Půjdou do školy. Alespoň doufám, že žádný neumětel jim to zase nezakáže. Včera jsem přečetla zajímavý a obšírný článek o tom, jak se za poslední tři roky zvýšil počet dětských sebevražd a sebepoškozování. A že je nedostatek dětských psychologů. Spíš bych řekla, že nedostatek matek a otců, kteří dítě trpělivě vyslechnou a mají pochopení pro jeho trápení. Kteří se dětem nevysmívají a jejich problémy nesnižují, protože už zapomněli, jak mohou být ti malí lidé bolaví skrz prkotiny, jak to jim, dospělým někdy připadá.

Přála bych dětem i rodičům, aby se

přestali honit za penězi a udělali si na své děti čas a klid, jaký si zasluhují.

Eva Střížovská