ROK 1998

Zase uvádím kousek ukázky z knihy ČESKÝ DIALOG 30, která už je (věštšinou na objednání) v knihkupectvích. Pesttré čtení z let 1989 až 2000 si určitě nenechte ujít.

-red-

PETR PITHART

„Růžový palouček - slova, navozující představu idylickou, snad až nasládlou, znamenají právě pro nás všechno jiné než idylu, všechno jiné než sladkost. Je to místo hořkého loučení s vlastí, loučení exulantů, kteří pro svou víru, pro své přesvědčenĺ odcházejí do svobodnějšího světa. Někteří na čas, jiní navždy. Co ovšem nikdo z nich neví, nemůže vědět, je právě to, zda na čas, anebo navždy. Nejistota tak neodmyslitelně patří k tomuto místu, k tomuto nedobrovolnému loučení. A patří k němu zpravidla také tichý závazek, slib působit ve svobodnějším světě pro změnu poměrů doma, tedy i pro možnost návratu.” - To jsou úvodní slova proslovu předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta, který přednesl během Slavnosti na Růžovém paloučku před zaplněným sálem morašické rychty.

„Listopadem 1989 padly všechny zdi, zátarasy, výjezdní doložky, devizové přísliby. Lidé jezdí sem a tam, slovo exil ztrácí aktuální smysl,” řekl Petr Pithart, avšak okamžitě dodal:

„Jsou tu však exulanti. Téma My a exulanti v roce 1998 patří podle mého názoru k nejbolavějším z těch, jež nás oslovují. My, co jsme zůstali doma a oni, kteří odešli nikoli proto, aby se navždy ztratili ve světě, aby se rozplynuli, asimilovali. Ale aby se jednou vrátili anebo aby s námi něco společně podnikali ze svých nových domovů. - Vyslovuji své hluboké politování nad tím, že jsme po listopadu 1989 naše exulanty, kteří se vraceli, anebo chtěli pomáhat, nepřijali. Ti se přitom nedomáhali funkcí, očekávali však, že se o jejich zkušenosti ze světa, o jejich kontakty, o jejich dovednosti a konec konců i o jejich investice budeme vůbec nějak zajímat, že je vyslechneme, že s nimi budeme spolupracovat. Byli přece našimi lidmi ve světě - zatímco my jsme se tu pod důkladnou uzávěrou jako ve skleníku každodenně potýkali s banalitou normalizačnĺch poměrů. Někteří z nich se domáhali vrácení občanství, majetku, který jim byl zabaven, přinejmenším bytů. Proč by podobně jako se lišili naši komunisté od těch polských či maďarských - už oni měli k lidem navrátivším se z exilu vstřícnější vztah. - ...Exulant, který se vrací, anebo který se chce z nového domova podílet na životě ve staré vlasti, vítaný není. Takový člověk je totiž pro nás nepříjemnou výzvou, provokací: je jiný než my a my se jiným, nejen cizincům, spíše straníme. Takový člověk nás konfrontuje se světem, který neznáme, a proto se ho obáváme, mluví cizími jazyky, které neumíme, zcestoval půl zeměkoule, má známé bůhvíkde. Může být i zámožný, či snad dokonce bohatý. Bývá sebevědomý, či snad dokonce suverénní. Máme ho přijmout mezi sebe, máme přijmout jeho nabídku ke spolupráci?

Nejdříve mu jaksi preventivně upřeme jeho motivaci k odchodu. Upřeme mu zkrátka jeho Růžový palouček: odešel přece za lepším a nás v tom nechal. Tedy maximálně emigrant, žádný exulant a hotovo. Nebo, aby nebylo pochyb: ekonomický emigrant. Zatímco my jsme trpěli, on si tam žil. A teď se na nás přijel vytahovat. - Ano, někteří jistě odešli jen za lepším, někteří se opravdu přijeli domů vytahovat. Mne však zajímají ti všichni ostatní, kteří nemusí být zrovna velikosti Komenského, ale kteří odešli, aby se mohli vrátit do svobodnějších poměrů, kteří pro to něco dělali, něco poznali, co by nám teď mohlo být ku prospěchu, a nebo aby jejich děti mohli vychovávat tak, jak si sami přejí. Tvrdím, že takových jsme po listopadu 1989 ztratili hodně. Dnes jsou mnozí z nich zklamaní, zatrpklí. Nelze se divit, když jejich upřímná vůle pomoci či spolupracovat byla často s přezíráním odmítána.