Jak jsme emigrovali, část 1.

Probudily nás kamínky, dopadající na podlahu našeho pokojíku. Bylo velmi časné ráno, 21. srpna 1968, na malém dalmatském ostrově Prvic Luka u Šibeníku. Dole pod oknem v zahradě pod fíkovníkem právě hledal náš jugoslávský přítel Josip další kamínek. Když jsme se konečně objevili v okně, zvedl k nám hlavu, ze které se dívaly utrápené a vyděšené oči: „Dragan, Věra, Rusi su okupirali Čechoslovačku…“  Těch několik prostých slov, která odstartovala celou smršť událostí budeme slyšet až do nejdelší smrti,

Tak tedy k tomu skutečně došlo. To, co jsme očekávali od té chvíle, kdy začalo „pražské jaro“ kvést nevídaně bujnými květy, se opravdu stalo. Tlapa medvěda, neúprosně vládnoucího všem svým vazalům, dopadla na vzpurné Čechoslováky.

Bůh dal to znamení, o které jsem ho tolik prosila. V první chvíli mi připadlo, že to trochu přehnal. Byli jsme oba pevně rozhodnuti, že nevyjde-li tato snaha o reformu, opustíme navždycky zem, která nám až do té doby byla domovem. Byli jsme ochotni žít kdekoliv jinde, jen ne tam, kde na nás budou zlí naši vlastní lidé. A když na nás někdo zlý bude, tak to nebude Čech, náš člověk, říkali jsme si.

Zde přichází první zkušenost, získaná životem v emigraci: Když na nás byl za ta dlouhá léta v cizině někdo opravdu zlý, tak to byli kupodivu zase jen naši milovaní rodáci, Češi a Slováci. Nikdo jiný.

V malém domku našich vlídných hostitelů, rodiny Skalabrinovy, bydlelo tehdy asi devět Čechů. V prvních chvíli se rozhodli pro emigraci skoro všichni, ale bylo jim vidět na nosech, že to nemyslí zcela vážně. Byli totiž momentálně  pod dojmem toho, co viděli v přímém televisním vysílání z Prahy. Sovětské tanky, střelbu, mrtvé ležící na ulici. Z okna pražské budovy Československého rozhlasu se dokonce v jedné chvíli vyklonil náš přítel Pepík Podaný, takto redaktor známého pořadu Mikrofórum, který se s námi před několika dny rozloučil na molu našeho ostrůvku. Neskutečná, absurdní situace. Dva členové společnosti se rozhodli pro nějakou ráznou „akci“, k boji proti okupantům a pravili, že napíší ostrý protest, už si nevzpomínám, komu měl být určen. Asi celé světové veřejnosti. Jeden z těchto dvou tvůrců byl skutečný spisovatel, Ladislav Fuchs. Přestože se zavřeli s lahví alkoholu na celý den do ložnice, nevzpomínám si, že by kdy jaký text vyprodukovali.

Naše třítýdenní dovolená byla už u konce, byli jsme bez peněz. Pár na černo získaných německých marek, nějaké dináry, které jsme si tehdy směli koupit jako kapesné, to všechno se už rozplynulo. Přivezené konservy byly snědeny. Obyvatelé ostrova nás sice okamžitě „adoptovali“ a obdarovávali téměř denně nějakou tou zbylou rybičkou, ale nemohli jsme se jim pověsit na krk.

Všichni Jugoslávci očekávali, že bude mobilizace. Také byla brzy vyhlášena. Vzpomínám na zajímavý detail: Muži vznesli okamžitě dotaz na příslušná místa, zdali dostanou zbraně, anebo zda si mají přinést své vlastní.

Co jsme tehdy u sebe měli, to se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Plavky, ručníky, ploutve, dvoje šaty, svetr, to bylo všechno. Doklady veškeré žádné. Jen pasy. Ale měli jsme kupodivu adresu jedné holandské firmy, která sháněla v létě 1968 v Praze odborníky pro reprodukční oddělení. Litografy. Přátelé nám jí tehdy přinesli, zdali prý nemáme zájem. Neměli jsme. Já jsem chtěla , doufajíc ve změněné politické klima, konečně dostudovat dějiny umění. Snad mě vezmou zpět na UK. Adresa zůstala zcela náhodou v mé peněžence a teď jsme se jí rozhodli použít. Potom jsme měli ještě adresy několika korespondenčních přátel, jednoho z východního Německa a také dvou mladých Holanďanů, kteří u nás v tom pražském jaru byli týden na návštěvě v Praze.

Ostrov Prvic Luka je malý, jsou na něm jen dvě vesničky a žádná auta. Krásné na dovolenou, špatné, potřebujete-li spojení se světem. Na maličkatém poštovním úřadě, který fungoval vedle obchodu s potravinami, jsme způsobili velké pozdvižení. Začala čilá korespondence a výměna telegramů. Každý dopis či dokonce telegram nám hned přinášeli různí dobrovolní běžci. Znal nás celý ostrov. Psali rodiče, přátelé, každý, kdo o nás věděl a měl naši adresu. Holandská firma kupodivu hned vlídně telegraficky odpověděla, že nás mohou potřebovat, a že nám už posílají pracovní smlouvu a zařizují visa. Zní to jako pohádka, ale byla to pravda. Mladí holandští přátelé nám psali, že poslali lístky na vlak, z Jugoslávie do Amsterodamu. A že prý už pro nás mají u nich doma připravený pokoj.

Pamatuji si z té doby jen útržky událostí, útržky hovorů. Vzpomínám na večeři, na kterou nás pozval jeden z nejchudších rybářů na ostrově. Podávala se chobotnice, značně tvrdošíjné konsistence. Nadšeně jsme žvýkali, ale jídlo nám v puse rostlo. Naštěstí nám bylo nabídnuto i víno a tak jsme se zachránili.

Vidím se, jak v zahradě pod mandlovým stromem čistím kýmsi darované sardinky, ve společnosti dvou velkých koček. Tiše, jaksi do sebe si brečím nad ohavností světa, který by mohl být tak krásný, kdyby… Paní Berta, žena našeho hostitele, která ve druhé světové válce, kdy její muž byl u partyzánů, zachránila sebe a své tři maličké děti tak, že je v malé veslici převezla do Itálie, ke mně přisedla a podívala se na mne moudrýma očima: „Nebreč,“ povídá mi, „ muže máš tady, do války nemusí. Všechno bude dobré“.

Když jsme skoro po třech týdnech odjížděli do Bělehradu na nizozemskou ambasádu pro visa a pracovní smlouvu, loučil se s námi celý ostrov. Skoro celý. Peníze, které jsme dostali od firmy z Holandska jako zálohu se už skoro rozplynuly, živili jsme totiž nejen sebe, ale i ostatní české ztroskotance. Pan spisovatel Ladislav Fuchs, jak se později ukázalo, pečlivě opatroval šek na 5.000 dolarů, aby mu z něj ani cípeček neubyl. Svého mladého a krásného šedookého přítele Borise opatroval stejně žárlivě.

Cestu do Bělehradu vlakem jsme naštěstí nemuseli platit, když jsme na nádraží vysvětlili kdo jsme a kam potřebujeme jet. Měli jsme totiž zpáteční jízdenky, ale jen do Záhřebu. Odtud jsme pak měli letenky do Prahy, teď nepotřebné.

Proto dnes vůbec nechápu, kde se vzala ve všech těch vlídných a s ochotou nám pomáhajících lidech ta strašná vzájemná nenávist, která je změnila ve vrahy, přinesla všem zúčastněným tolik bolesti a utrpení, zničila Jugoslávii a na dlouhá léta zpřetrhala odedávna křehké svazky mezi jednotlivými národy na Balkáně.

Ve vlaku jsme seděli v kupé s různými civilními Jugoslávci a též s vojáčkem, který se vracel ke své jednotce. Vyzbrojili ho doma velkou šunkou, pršutem, a několika lahvemi vína. Šunka i lahve kolovaly, celou cestu se připíjelo na zkázu SSSR, na to, abychom se ve světě neztratili a aby se nám dobře vedlo.

Dojeli jsme ráno do Bělehradu a našli ubytování ve studentské koleji. Bylo sice levné, ale i tak to udělalo další díru do našeho rozpočtu. „Proč jste neřekli, že žádné peníze nemáte?“, divil se jeden Čecháček, kterého jsme tam potkali, „nemuseli byste platit nic. Já to tak udělal, přece nejsem blázen.“ Udiveně jsme na sebe pohlédli. Aha, tak takhle to taky funguje.

Spali jsme jednu noc dost neklidně, druhý den jsme se měli dostavit na nizozemskou ambasádu, kde měla být pro nás viza a pracovní povolení. Budeme pracovat v cizině. V uších nám hučela slova, po léta vtloukaná do hlav všech obyvatel v tom našem zapšklém socialistickém ráji: „V kapitalismu, tam byste se neuživili, tam je jiné pracovní tempo a kdo mu nestačí, ten se hned octne na ulici.“ Trochu to v nás hlodalo. Co nás asi čeká? Uživíme se? Budeme na to stačit?

Bylo i dost jiných starostí. V Praze jsme měli hezky zařízený dvoupokojový družstevní byt, právě zaplacený , na který jsme deset let čekali a ve kterém jsme bydleli celé čtyři roky. Teď jsme museli začít znovu. Ale byla to naše svobodná volba.

Na nizozemské ambasádě s námi jednali tak, jak jsme od úřadů nebyli vůbec zvyklí. Ohleduplně a mile. Pan konsul se nám dokonce omlouval, že mají rozbitý kávovar a nemohou nám tedy posloužit kávou. Visa konečně došla faxem, potom, co jsme stále prosili, abychom mohli co nejrychleji odletět. Naše nervy byly napnuté jak strunky.

Podařilo se nám je uprosit a najít řešení. Letěli jsme nakonec na místech, reservovaných pro diplomaty, na letiště nás doprovázel mimo šoféra ještě pan konsul a jeho sekretářka. Byli jsme první českoslovenští uprchlíci, letící z Jugoslávie do Holandska.

Protože personálu v letadle také řekli, kdo jsme a proč a kam letíme, byli jsme na palubě letadla zahrnuti pozorností cestujících a vším, co se tam prodávalo. Čokoládou, bonbony, cigaretami, ač nekuřáci…

Měla jsem tehdy na sobě manželovu bílou nylonovou košili a dost elegantní červené, dlouhé kalhoty, myslím, že byly z Tuzexu. Opálená, v Bělehradě za poslední peníze módně ostříhaná, tehdy docela pohledná mladá holka. Však mi také někdo z cestujících položil celkem nesmyslnou otázku, zdali jsou všechny české ženy tak hezké… Nevím už, co jsem odpověděla. Ale moc mne to tehdy povzbudilo. A povzbuzení, to bylo to, co jsme potřebovali.

Věra Pokorná