Ledové dámy z Čech páté na světě – 2.díl - Kára do Plaster Rocku. A na skok i do místní školy.

Jak to páté na světě, když titulek první části uváděl šesté? Není nad to, podívat se pořádné do výsledkové listiny Mistrovství světa v rybníkovém hokeji, kde Prague Ice Ladies, jediné a historicky první Evropanky, zaujímají pátou příčku!

Bylo nás pět – nikoli Poláčkových kluků, ale holek-hokejistek – Marina, Jana, Magda, Meggi a Evík. Abychom zdolaly stovky kilometrů mezi Bostonem a Plaster Rockem, potřebovaly jsme si vypůjčit nějaké šikovné auto.

Foto: Zatím jediné Češky a taky jediné a historicky první Evropanky na zahajovacím ceremoniálu(archiv autorky)

Není kára jako kára

„Dámy, váš vůz stojí na místě 11,“ poslala nás paní za přepážkou do útrob autopůjčovny. Měly jsme přislíbený Dodge, minivan akorát pro nás pět holek, ale v klíčky v mé rozevřené dlani jsou od Chevroletu. „Mari, 11 je támhle,“ nadšeně hlásí Jana. „A sakra,“ běží mi hlavou. Místo minivanu minibus, takhle velký vůz jsem asi ještě neřídila. Při vzpomínce, jak špinavé auto jsme vracely loni po mistrovství, je mi nablýskaného luxusního kolosu trochu líto.

Vyjely jsme z Bostonu a navigace oznámila, že dalších 500 kilometrů to máme rovně - doma zcela nepředstavitelné. Cesta sice pohodlná, ale nudná, protože při americkém rychlostním limitu prostě neubíhá. Upovídaná Jana na vedlejším sedadle je ovšem zárukou, že za volantem neusnu.

Po čase opouštíme stát Massachusetts a silnice č. 95 nás vede přes New Hampshire a Maine, než překročíme kanadskou hranici do Nového Brunšviku. Teprve po asi pěti a půl hodinách sjíždíme na silnici č. 2 a pokračujeme severním směrem rovnoběžně s americko-kanadskou hraniční linií a řekou Tobique. Do cíle zbývá jen hodinka.

Po upršeném Bostonu se můžeme konečně kochat nádhernou, zelenou přírodou prosvícenou zimním sluníčkem. Jak stoupáme stále výš, krajinu postupně pokrývá sníh. „To je v háji, že za pravou ladovskou zimou musíme až do Kanady,“ shodujeme se.

Tabule kolem silnic nás upozorňují, že přijde sněžná bouře. Jízdu v bílé tmě už známe z loňska, kdy jsme v Montrealu narychlo půjčovaly auto, protože nám kvůli předpovědi počasí zrušili autobus. Oněch 600 kilometrů ve sněžné bouři jsme jely samy, a to doslova, protože mimo nás by ani psa nevyhnal. Vzpomínám, jak po ujetých 100 kilometrech rychlostí 45 km/h Eva prohlásila: „To je dobrý, jak tu mají prázdné dálnice.“

V Plaster Rocku jako doma

„Mari, to je náš barák,“ jásají holky. Bydlíme opět ve stejném domě, jen jsme sem loni přijely z druhé strany. Podle minivanu stojícího na parkovišti je zřejmé, že už dorazil někdo z našich. Ubytování totiž sdílíme se dvěma slovenskými a jedním českým týmem.

„Kluci, doufám, že jste nám nechali pokoje nahoře,“ ověřuji ještě dřív, než se stačíme seznámit s mužstvem 4321 Unstopables ze Strakonic.

Navečer dorazili bratislavští Diplomatikos, až na řidiče všichni v náladičce. Jak na potvoru stála zrovna v jejich velkém pokoji bicí souprava. Dlouho netrvá a před bezhlavým mlácením do bubnů prcháme do azylu k náměšťským Captains.

Když dorazili i Frosty Shots z Bratislavy, s nimiž se známe od loňska, přebývá v domě 20 lidí, z toho nás pět holek. A tak se kolikrát za den ozývá nějaký dívčí hlas: „To není možné, už zas po sobě něco neumyli, nebudu to dělat za ně!“ Jinak ale probíhá česko-slovenské spolubydlení naprosto hladce.

Extrémně mrazivé Mistrovství světa v rybníkovém hokeji 2020

„V kolik máme být na úvodním ceremoniálu?“ ptám se. Někdo mi odpovídá: „Nevím, vojáci říkali v půl šesté, Frosty říkali, že v šest.“ Vyrážíme teda ve tři čtvrtě na šest.

Všechny týmy se vždy scházejí na místním zimním stadionu, který byl postaven právě z peněz za mistrovství světa v rybníkovém hokeji. Jednotlivé státy vedou vlajkonoši a děti s příslušnými cedulemi. Hlavní organizátor vítá hráče a taky početné diváky, kteří většinou přijíždějí z okolních městeček - turnaj je pro ně největší akcí za celý rok. Ze stadionu se pak prochází zasněženou lesní cestou na jezero Roulston.

Z rekordně teplého evropského února se najednou ocitáme v extrémní zimě. V mrazu, kdy rtuť teploměru ukazuje více než 20 °C pod nulou, si hlavní organizátor Danny Braun nechává zbytek úvodní řeči právě na jezero. „Fakt nechápu, proč to neudělali jako loni celý na zimáku, vždyť tady úplně zmrzneme. A za dvě hodiny hned hrajeme,“ remcá Magda a my ostatní souhlasíme. Po Dannyho proslovu začne ohňostroj umístěný za barevně podsvícenou ledovou sochou, před níž stojí dřevěný pohár pro vítěze. Vypadá to nádherně. Chvíli se kocháme vyletujícími zářivými hvězdami, ale pak radši utíkáme domů, abychom se zahřály a připravily na první zápas.

Prague Ice Ladies ve škole a floor-hokejový zápas proti páťákům

To byl Magdin nápad, že navštívíme místní základní školu, misi domluvila ještě v Praze po e-mailu. Vcházíme do jedné z tříd zasněžené cihlové budovy. Děti, pro něž jsme atrakcí, radostně vyzvídají: „Kdyby byla na světě jedna věc, kterou byste mohly změnit, co by to bylo? Jaká je Praha? Máte domácí mazlíčky?“ Pak se přesunujeme do tělocvičny – krásně připravené jak na zápas NHL. Světelná tabule hlásá Prague Ice Ladies vs. 5th grade, podél stěn lavice pro fanoušky z ostatních tříd. Zdejší oblíbený floor-hokej se hraje krátkými těžkými hokejkami s čepelemi z tvrdé gumy a s plstěným pukem. Místní jsou na tuto hru zvyklí, nám to příliš nešlo. Po utkání přiběhly děti s památníčky, abychom se jim podepsaly, a jestli nás mohou obejmout.

Při loučení v ředitelně nám místní učitelé říkali: „Mockrát Vám děkujeme za návštěvu, pro děti jste ztělesněním rybníkového hokeje. Když jste teď šly kolem naší třídy, děti na vás nadšeně ukazovaly.“

Byly jsme plné dojmů, jak nás místní školáčci zahrnuli komplimenty. A protože zrovna bylo Valentina, dostaly jsme dokonce i nabídky: „Will you be my Valentine?“

Marina Hužvárová, jr. (pokračování)