Někde je málo lásky

Jitka, jako téměř každá žena, se celý život starostlivě, a ona i obětavě, stará o rodinu, tzn., aby rodina měla všechno potřebné – nakoupeno, uvařeno, uklizeno, vyprané prádlo, stará se láskyplně o děti a zajišťuje pro ně vše, co potřebují, vyřizuje všechny rodinné písemnosti, zkrátka se stará o bezproblémový chod celé domácnosti. Přitom chodila samozřejmě celý život do práce, aby přispěla do rodinného finančního rozpočtu, a zároveň pracovala i na jejich rozsáhlé zahradě, kde pěstovali zeleninu a ovoce pro obživu domácnosti.

Nyní už je v důchodu a mohla by si více užívat zaslouženého odpočinku, ale i nadále je velice činorodá. Neúnavně pracuje, jako celý život, i nadále také na jejich veliké zahradě. Dále maluje obrazy, což bylo její velikou životní zálibou, k čemuž má i určité nadání, zkouší i různé techniky. Zdobí také svými malbami a malůvkami Kroniku místních baráčníků. Svůj estetický talent také uplatňuje při zhotovování věnců a věnečků na hřbitovy u příležitosti Památky zesnulých. Před Vánocemi zhotovuje i adventní věnce, i jiné věnce též pro místní kostel, aranžuje květiny na výzdobu kostela, které vypěstují na své zahradě.  Ze své iniciativy také často zvou místní faráře na obědy, což je jistě oboustranně příjemné. Její činnost je z velké části dobročinná a naplňuje ji pocitem uspokojení. Její životní krédo, kterým se řídí celý život  je: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání.“

Také si samozřejmě, s přibývajícím vyšším věkem, najde chvilku i na odpočinek. Někdy si ráda nyní zajde i do cukrárny na kávu a zákusek. Starší lidé jsou většinou družnější, zvláště ti hodně staří, kteří žijí osaměle a potřebují si popovídat. Mockrát se jí stalo, že někdo na ni volal: „Pojďte si ke mně přisednout.“

I přisedla si jednou k ní hodně stará paní a paní Jitka si uvědomuje. Vždyť je to bývalá zdravotní sestra od doktora, ke kterému jsem kdysi dávno chodila. Málem ji nepoznala, jak se změnila a zestárla. Bývala to kdysi krasavice, vždy upravená, moderně oblečená, zkrátka dáma. Paní si objednala džbáneček bílého vína a žíznivě se napila.

„Tak, jak se máte paní, chodíte sem někdy?“ Ptala se Jitky. Neoslovila ji jménem, už si ji asi nepamatuje. „Já sem občas zajdu, trochu popovídat, podělit se o své starosti, jsem tak sama,“ posteskla si paní. „Ano, znala jsem i vašeho manžela, vždyť to byl dlouholetý místní doktor.“ Říká Jitka. „Ano, žili jsme spolu přes 50 let, ale zemřel mi. Je to už dlouho, ale nemůžu se s tím smířit,“ rozesmutnila se. „Byl to zlatý člověk,“ žalostně se rozplakala. „Žijete s někým nebo sama?“ „Jsem sama jako kůl v plotě.“ „Vždyť máte děti,“ pokud se pamatuji. Paní V. si dolila ze džbánečku víno, dopila a objednala si další. Zapíjela tak svůj žal. „Ano, mám dva syny, ten co je nejblíž, žije v Plzni.“ „ A navštěvují vás, stýkáte se?“ „Jen ojediněle.“ „Co dělá váš syn?“ „Víte, že ani nevím, nepamatuji se,“ působila trochu zmateně. Nevím, jestli to bylo i tím vínem, ale paní V. se rozněžnila, začala Jitku hladit po ruce a vzlykala: „Jsem tak opuštěná.“ Jitka uvažuje, kolik paní V. může být asi let, vychází jí, asi 83 let. Byla jak bezmocné dítě, začala Jitku hladit i po tváři a plakala.

„Jedu zítra za synem, je to dost daleko, snad to zvládnu,“ pravila, celá se chvějíc. Dopila víno a chtěla zaplatit, nabízela ale větší sumu, než útrata stála. Prodavačka peníze přepočítala a peníze navíc vrátila. Po chvíli Jitku paní V. žádala: „Mohla byste mě prosím doprovodit domů?“ Pravila tiše. „Ano, samozřejmě, mám čas, mohu to pro vás udělat.“ Paní V. vstala ze židle, Jitka si všimla, že po ní zbyla loužička. A šla k pultu a chtěla znova zaplatit útratu. Jitka ji vzala pod paži, vyvedla z cukrárny a pomalu ji doprovázela k jejímu bydlišti. Byla jak věchýtek.

Jitka si uvědomovala, že samota tuto paní V. velmi tíží, asi ji psychicky deptá, ona se cítí asi na světě zbytečná. Potřebovala by asi péči, dohled a hlavně lásku. Začala si dělat starosti, jak se asi tahle paní sama dopraví za synem do velkého města, jak to zvládne.

Musela na tuto příhodu stále myslet a nedalo jí to a zašla na zdravotní středisko. Ptá se sestřičky: „Ke kterému lékaři vlastně patří paní V.?“ „Mám o ni strach, aby se jí něco nestalo.“ Sestřička jí sdělila: „Patří právě k nám. My o jejím zdravotním stavu víme a je zařizována už péče o ni.“ To je dobře, říká si Jitka, hnedle už by bylo pozdě.

Tato příhoda Jitku donutila se zamyslet nad svým životem, i těch druhých, a říkala si: „Pokud má člověk pro koho žít, pokud má o koho se starat a pokud doufá, že mu to bude někdy oplaceno, tak je spokojen. A pokud může a je ještě fyzicky i psychicky zdatný, má být aktivní, činorodý, práce mu přináší radost a uspokojení.

A umějme dávat hodně lásky, láska není těžká, naplní nás krásným pocitem, zahřeje nás u srdce. Mějme se rádi, mějme pochopení pro druhé. Láska znamená oběť, porozumění, trpělivost, odříkání a chápání druhého.

Ten, kdo má rád, dokáže se dávat, nehledí na překážky, přináší oběť a je rád, když i dotyčný je spokojen.“

Ale ne vždy tomu tak všude bývá, někde je méně rodinné, příbuzenské, přátelské sounáležitosti, porozumění, pochopení, málo zodpovědnosti,

i málo lásky.

Jindra Mannová