KORONA A VIRUSOVÉ

SLOVO NA DUBEN

KORONA A VIRUSOVÉ

Zoufala si kolegyně, co píše každý měsíc Stalo se: „Co budu psát, pořád jen virus?“

Ale jo, najdeš plno růzností. Jednak počty nakažených jsou každý den jiné, jiné jsou také v různých zemích atd. A hlavně, naši odpovědní zástupci ve vládě mají každý den něco jiného za nápad. Jednou tvrdí, že musíme nosit roušky a že jich všude dostatek. Pak lid zdravotní křičí, že to není pravda, že oni nic nemají. Poté se vláda nechá vyfotit s letadlem, které přiveze roušky z Číny, pak zakáže všem lidem vycházet ven s výjimkou nutného nákupu, pak mají nápad, že nejvíce ohrožená skupina – staříci a stařenky budou nakupovat od deseti do dvanácti, ale další den to změní na sedm až devět, a do třetice další den na osm až deset. Jednou prohlásí, že lidem, kteří museli zůstat doma, něco jako nahradí, vyjma ovšem živnostníkům, ti ať se jdou bodnout.

Bodnout se tak půjde např. jeden z mých synů, který pracoval jako OSVČ a bodnout si může i hypotéku na byt, kterou už léta splácí, ale splácet by měl i dál.

Jeho žena, která právě nastoupila do práce po mateřské, nedostane asi také nic a malý školkový synek? Ale třeba vláda usoudí, že malým dětem dá nějaké jídlo…(třeba s pomocí dobrovolníků, kteří jim uvaří kašičku).

Původně jsem měla na tento sloupek jiné téma. Ale to počká. Teď živnostníci. Za první republiky to měli dobré.

To znamená, že hodně pracovali a vydělávali peníze. Někdo víc, někdo míň, dle schopností. V roce 1948 nastal obrat. Živnostník = buržoa. Můj dědeček byl malířem pokojů. Ráno v pět hodin vyběhl s pejskem ven  a při té příležitosti prostrčil ruku do nějaké blízké zahrádky pro jednu kytičku. Tu našla babička v šest ráno, když vstávala do práce, na nočním stolku. Dědeček už mezitím končil svou pěší túru, na které tlačil kárku se štaflemi a kyblíkem s barvou a štětcem do Dejvic či do jiné vzdálené čtvrti.

Maminka s tatínkem dostali ke svatbě od jiného dědečka malou keramickou dílnu. Tvořili tam malé glazurované panáčky, andělíčky, hrnečky a tak. Já jsem tam jako dítko také plácala ráda něco z hlíny. Ale ouvej, jen dva roky od roku 1946.  Pak jim komunisté dílnu „znárodnili“, což znamená ukradli, ale jim chytře zanechali k placení úvěr, který si do začátků půjčili v bance. Bylo mi pět. Ale dobře si pamatuji ten den. Někdo zvoní, maminka je sama doma, jde otevřít. Já s mladší sestrou stojíme vedle ní. Tam dva chlapíci v dlouhých kožených kabátech říkají paní, jdeme vám znárodnit vaši dílnu, tady nám to podepište.

Maminka pak nastoupila do práce do jednoho národního podniku a léta letoucí splácela ten úvěr.

Dědeček se nedovedl v novém režimu „předělat“ a pořád až do svých osmdesáti, kdy umřel na vápnem posypané plíce, tahal tu svou kárku po Praze. Nedostal za trest, že byl živnostník, žádný důchod.

A já, v úplně novém krásném (jak se zdálo) režimu jsem si založila časopis. A nevydělávala jsem nic. Důchod mi vypočítali částečně z toho nic a částečně z toho, co jsem vydělala dříve. Výsledkem je ubohost. Ale nestěžuji si, jsem skromná.

Ale to s jakou arogancí prohlásil estébák, že malí a střední podnikatelé jsou na PRD, že důležité jsou jen velké firmy mne vedlo zamyšlení, jestli není něco na té tzv. konspirační teorii, kdy svět ovládá jen maličké procento obyvatel planety a jeho snahou je oblbnout a lehce ovládnout obyčejné lidstvo. To jedno procento vlastní velké a ještě větší firmy, samozřejmě banky, atd.

Lidstvu darují nové technologie včetně čipů, rychlejších a chytřejších mobilů, bezpeněžních manipulací a jakoby ochrany jejich osobnosti. Všechno bude globalizováno, sledováno a vše bude řídit umělá inteligence. A to bude na světě ráj. Tedy, pokud se všichni nechají tak zmanipulovat, že z nich budou jen otroci bez vlastního mozku… Ale třeba to tak nebude, Třeba i po éře rouškové zbudou ještě někteří lidé moudří.

Eva Střížovská