Češi ve světě - příběhy z Jižní Ameriky (poslední 19. příběh)

(V letech 2016/17 vycházely postupně zajímavé příběhy Čechů v Jižní Americe a jeden zůstal zapomenut a tak to nyní napravujeme.)

Iva Drbal

narozena 1942, v Carmen del Paraná, Itapúa, Paraguay

rozhovor v češtině zaznamenala Lenka Rašková, učitelka u krajanů v Paraguayi a v Argentině

Paní Iva Drbal de Viedma (Iva Drbalová) se narodila již v Paraguayi, její čeština je však bezchybná. Celý život prožila v malém městečku Carmen del Paraná, které nese hrdý přídomek „hlavní město rýže“. Osud obce se radikálně změnil dvakrát,v 50. letech, kdy se přestala pěstovat bavlna, a před několika málo lety, kdy se část Carmen ocitla pod vodou nově vystavěné přehrady Yacyreta. To vše z dříve kypícího českého městečka udělalo pouhou ospalou vesničku bez budoucnosti. Paní Iva se snažína své vnučky mluvit česky. Já do její rodiny zajíždím každý pátek učit a nacházím pohostinství v kouzelném starém domě, který vystavěli její rodiče.

Jak to všechno začalo? Jak se vaši rodiče ocitli v Paraguayi?

Nějak se to dočet můj dědeček. On tam pracoval s nějakým Židem jako prodavač, jako obchodní cestující. Dobře pracoval. Ale někde se dočet, že tady je hezky,že to tady je jak ráj, že je tady hodně Čechů, a jemu se líbilo bydlet na venkověa pracovat na čakře. No a tak nejdřív přijel on sám se sem podívat, tady se mu líbilo, a tak sem přivez i svoji rodinu. Maminka měla 15 roků, když sem přijela, a moje tetička byla o několik roků mladší. A taky si s sebou přivezli babičku, protože byla rozvedená, její muž byl opilec a ona neměla nikoho, jenom tu jednu dceru, cobyla moje babička. Ona ji vychovala tak, že nosila na zádech takovej koš a chodila po vesnicích a prodávala látku na peřiny. Tím se živila. Já si na ni pamatuju už jenom trošku. Musela už bejt stará, když přijela. Mamince bylo 15 roků, narodilase 1916, takže v roce 1931 přijeli. Ale ze začátku tady bylo těžko.

Já myslím, že dědeček měl peníze, koupil zem, tak musel mít nějaký peníze. A tak sázeli kukuřici, vatu (bavlnu) a co se dalo. Měli králíky, slepice, prasata, všecko svoje. A tak tu pracovali všeci, maminka nosila těžký pytle z čakry domů, těžko jim bylo ze začátku.

A dědeček před válkou taky myslím, že utekl. Říkali, že jeho bratr pracoval na jednom nádraží a tam u kolejí zařídil, že dva vlaky plný Němců se srazily. No a bylo špatně, protože věděl dobře, co ho čeká… Oni pracovali na čakře, jenom babička jim vařila a tím způsobem vyhořeli. (Babička zapomněla na jídlo na sporáku a vyhořel celý dům.) To nebylo hned, jak přijeli, to bylo až za nějakej čas, protože měli koupenou mašinu na vyrábění sodovky. Dědeček měl velkej obchod, začal obchodovat tady na rohu, měl hodně peněz, kupoval bavlnu. Tři ohromný skladiště měl. Na kamiónech se to nakládalo do vlaku a exportovalo. A nějak potom to dopracoval tak, že nic neměl. Já myslím, že hodně dával na kredit… On byl strašně hodnej člověk. Hodně lidem pomoh, co potřebovali třeba nějakou operaci, tak pomáhal lidem. A ten českej dům celý stavěl on, dával plat všem těm dělníkům, to byl jeho příspěvek.

Tady se maminka seznámila s tatínkem?

Tatínek byl takovej bohém, jezdil po světě, měl svoji kytaru, a tak se dostal sem do Carmen. Ale nejdřív pracoval v přístavě jako jeřábník. Tady byl jeden Čech, cosi vzal Paraguayku. Jeho děti už nemluvily vůbec česky. A potom jeho vnuk byl zástupce Čechů, manažer, něco takového, ale vůbec neuměl česky. Carlos Hrase. Tatínek pracoval s tím Hrasem a jezdil po kolonii a kupoval vajíčka. Já jsem na to tuhle myslela, jak on ty vajíčka vozil? Že se mu to na koni nerozbilo? Musel mít na to nějaký bedny, fakt nevím jak. No a tak jednou tatínek přijel tam k nim a začal pracovat s dědečkem. Tak se s maminkou poznali a vzali se, v roce 1939. Tady bylo hodně Čechů, vystavěli si českej dům, měli českýho učitele, měli svůj orchestr, tatínek hrál na kytaru, můj strejček hrál na housle, měli knihovnu. A potom se tady hrál volejbal. V českým spolku se scházeli v neděli všecky Češi a tam hráli volejbal, ženský a mužský, tam si každej vzal oběd a byly tam takový stromy a tam se obědvalo, celej den jsme tam byli. Češi dělali divadla a na to všecky chodili, i když tomu nerozuměli. A na český veselice. Dělali zástěrkovou a já nevím, jak ještě to jmenovali, na tu jezdilii z Encarnación. Taky královna krásy se volila. Ve vstupu dostali mládenci kytičku a potom ji dali té, co se jim líbila. A která měla nejvíc kytiček, byla královnou.

Některý Češi tady měli řemesla. Byli tady zedníci, kovář… a hodně zůstalo na kolonii pracovat, na čakře. Když přijeli, dávala ta bavlna, já nevím kolik kilo na hektar, a pak to šlo všecko dolů a potom se jich hodně odstěhovalo do Argentiny,někdo i odjel zpátky do Český republiky, ale hodně jich odjelo do Buenos Aires. Některý do Asunción.

Naše rodina zůstala tady, všecka pohromadě. Tatínek s maminkou se vzali a za tři roky jsem se narodila. A potom o šest roků mladší byla Alenka. Potom přišel Honza, za rok hned. A potom, když umřela Alenka, tak maminka mermomocí chtěla mít druhý. Tak 9 měsíců prakticky přežila v posteli. Ale narodil se Pavel. Zdravej. Hezkej. Ten žije v San Ignaciu. (Paní Iva mi již dříve vyprávěla, jak se jí sestřička utopila v řece, bylo jí asi 6 let. Bydleli blízko u řeky, tatínek tam často někoho zachránil, ale ironií osudu vlastní dcerce pomoci nemohl.)

Já jsem jezdila s tatínkem na ryby, když jsem byla malá. Vyjeli jsme brzo ráno, měl lodičku, měl svůj motorek. Když ráno vycházelo slunce, bylo vidět sem tam krokodýly na břehu na sluníčku. Nebo volavky, divoký kačeny tady byly. Krásný to bylo. Jednou jich tatínek několik nachytal, těch malinkých, ale všecky umřely. Nedaly se domestikovat. Tady byla řeka Tacuary. Hezká řeka to byla! A teď zmizela, to všecko zavalila voda. Všechny mladý lidi jezdili v neděli k vodě na celej den. Tak jsme museli jet brzo, abysme si vybrali to nejlepší místo. Tatínek nás vozil dodávkou. Potom, když už jsme měli auto, to už jsem řídila, jsem jezdila s dětma. O prázdninách každej den. Jenny bylo pět roků a už plavala jak kačenka. Moje všecky děti se naučily plavat. Já jsem je naučila. A to byla krásná řeka! Kamení, takové kaskády, a potom trochu dál to bylo hluboký, že se dalo plavat.

Takže celý život žijete tady v Carmen?

No učila jsem se v Asunción. Tady jsem dodělala do pátý třídy a pak mě vzali do Asunción, k jeptiškám. Oj, to bylo hrozný, nechtěla jsem tam bejt. Maminka tam měla nějakou známou, co měla hotel, tak jsem tam potom bydlela s ní. A pak tetička se strejčkem jeli do Asunción pracovat, tak jsem bydlela u nich. A potom jsem přišla zase sem zpátky a na univerzitu jsem jezdila odtud, když už byla cesta, do Encarnación. Studovala jsem filozofii a pedagogiku. To byl titul. Učila jsem na střední škole. Tenkrát to nemělo specializaci, až potom teprve se to rozdělilo na předměty. Učila jsem. Mám takovej velikej důchod teď, asi 800 000 guaraníes (cca 4 000 Kč), tak musím pracovat dál! (Paní Iva provozuje ve svém domě papírnictví.) A mojibratři, ti vystudovali v Brazílii. Jeden je lékařem a druhej je inženýrem, specializovaný na klimatizace. Tenkrát to tam bylo lepší než tady, v 60. letech.

Jak jste se seznámila s manželem?

On pracoval na rutě tady. (Ruta 1, hlavní asfaltová silnice z Encarnaciónu do Asunciónu) Tenkrát dřív se jezdilo jenom vlakem, já když jsem študovala v Asuncioně, někdy jsme museli jet dva, tři dny, než skončily prázdniny, a to bylo hrozný! Vyjeli jsme ráno brzo a večerem jsme byli v Asunciónu. Existovala cesta, ale kde se musela přejet řeka, třeba Tacuary, šlo to jen když byla nízká, to fungoval přívoz. No a potom se dělala ta cesta tady. Nejdřív byla jenom vyštěrkovaná. Já jsem měla jednu přítelkyni a to byla Felixova sestřenice. Tak tam jsem ho poznala.

Mluví vůbec v Carmen ještě někdo česky?

Jediná, co tady mluví česky, je Drahuška Komárková. A potom… už nikdo, myslím. Její bratr, tatínek Růženky Komárkové, taky mluvil česky, ale ten už si vzal Ukrajinku, takže už nemluvili na ty děti. Ale ta Růžena mi říkala, že maminka mluvila česky. Že se naučila česky. Ale já nevím proč, tady ti lidi se styděli tak mluvit na děti, když tady byla ta španělština... Ukrajinci tak špatně mluvili, ale mluvili na děti španělsky. Tady bylo hodně Čechů. Do školy nás chodilo tak 20. Vladimíra, to byl první učitel, potom pan Komárek a nakonec paní Rázová. Ráno jsme chodili do španělský školy a odpoledne do český školy. I Paraguayci chodili do český školy! Tady byl jeden, co eště nedávno zpíval Brambory pečený. Tady měli Paraguayci rádi Čechy.

Bavíte se se sourozenci pořád česky?

Ne. Už nám to nejde. Někdy jo, když mluvíme telefonem trochu… S tetičkou mluvím jenom česky, to je sestra maminky. Ona bydlí v Asunción, ta má taky život, chudák, všecky tři děti už jí umřely. Jedna umřela v supermarketu. Uhořela. To byl takový veliký supermarket, já už nevím, co se tam stalo, to vybouchlo a asi 300 lidí tam umřelo tenkrát. A ona mezi nima. A jedna paní ji viděla a říkala, že už byla blízko východu a nedostihla ho. To bylo hrozný tenkrát.

Jste v kontaktu s příbuznými v ČR?

Jo, jsem, no spíš Pavel, protože já těm počítačům, nebo jak se to jmenuje, já tomu nerozumím. Taky někdy dcera Jane si s ním dopisuje, já jí to napíšu třeba česky, nebo ona to dá tam přeložit. Petr Drbal se jmenuje. Moji rodiče jeden byl z Hradce Králové a jeden, já nevím, z Benešova nebo odkud.

A byla jste tam někdy?

Ne, tatínek tam nikdy nechtěl. Kvůli komunismu. On říkal: „Já tam pojedu, já, poslední antikomunista!“ Já jsem si s ním dřív dopisovala, s tím Petrem. A potom mi to tatínek zakázal. Protože to bylo strašný. Byli pronásledovaní lidi, co si dopisovali s někým tam. Tak jsme ztratili kontakt. No a potom nedávno nějak, já nevím jakým způsobem, to bude tím počítačem asi, Pavel se s ním zkontaktoval. Tak mně na moje narozeniny taky napsal.

Chtěla byste se podívat do České republiky?

A né, já už na to nejsem, mě do letadla nedostaneš. To už bych musela jet lodí. „To nevíš,“ říkala maminka, „co to je, jet letadlem.“ Protože můj bratr, ten starší, studoval v Brazílii, tam se oženil. A maminka každej rok nebo každý dva roky tam jezdila. A letadlem. Někdy jela taky autobusem. Ale mě do letadla nedostaneš!

Foto: Iva Drbalová nad fotografiemi

(Pro uveřejnění v Českém dialogu připravila Lada Topinková)

(Info o vzniku příběhů jsme uveřejnili http://www.cesky-dialog.net/clanek/7546-projekt-cesi-ve-svete-pribehy/)