SÍLA ČINU

Jan Palach a Jan Zajíc v umění v letech 1969–2009

Museum Kampa připravilo výstavu Síla činu, která se věnuje uměleckým dílům, jimiž se tehdejší výtvarníci snažili smrt Palacha a Zajíce ztvárnit a vyrovnat se s ní. Výstavu doplňují filmy, včetně záznamů Palachova týdne z roku 1989, kdy čin obou studentů došel faktického smyslu.

Smrt upálením, kterou dobrovolně vykonali Jan Palach a Jan Zajíc jako protest proti sovětským vojskům, která násilně ukončila Pražské jaro, otřásla československou společností i celým světem.

Pražské jaro v roce 1968 znamenalo snahu o decentralizaci a demokratizaci řízení státu, změnu charakteru vládnoucí Komunistické strany Československa, liberalizaci poměrů a vyvázání se ze zásadního vlivu Sovětského svazu. Důležitým momentem se stal také zrod občanské společnosti, která se hlásila o právo zasahovat do veřejného dění a proměňovat ho. Překotné reformy, které se v lednu 1968 nově zvolené vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem snažilo realizovat, vzbuzovaly nejistotu a silnou nevoli v okolních prosovětských zemích, ovšem zejména v Sovětském svazu. Jeho fatální reakcí bylo vyhlášení operace Dunaj, během které bylo Československo v noci z 20. na 21. srpna 1968 obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. Po invazi zůstala řada vojsk na československém území, k moci se opět dostávalo prosovětské křídlo komunistické strany rušící všechny reformy Pražského jara; s celou situací se začala smiřovat a přijímat ji jako fakt i celá Československá společnost.

Student filozofické fakulty Jan Palach, od listopadu 1968 intenzivně uvažující o nutnosti „velkého činu“, který se stane novým impulzem k setřesení okupantů a toho všeho, co představovali, se zapálil 16. ledna 1969 u Národního muzea v Praze; 19. ledna svým zraněním podlehl. Na jeho čin navázal středoškolský student Jan Zajíc, který zvolil stejnou smrt 25. února 1969, v den výročí Vítězného února. Důvodem smrti obou studentů byl protest proti letargii, která zachvacovala posrpnovou společnost, proti vytrácení pravdy a víry v její smysl.

Výstava Síla činu. Jan Palach a Jan Zajíc v umění v letech 1969–2009 se věnuje uměleckým dílům, která vznikla jako reakce na smrt Jana Palacha a Jana Zajíce. Doba konce šedesátých let je také vyvrcholením emancipace československého umění, které se začalo sebevědomě zapojovat do mezinárodních struktur umělecké scény. V tvorbě jednotlivých autorů širokého generačního rozpětí je vidět různé formy umělecké, intelektuální či tvůrčí reflexe stávající situace, představené práce reprezentují zásadní hodnoty českého poválečného umění, v řadě případů je také vůbec poprvé ukázána (někdy jenom tušená) souvislost se společenskými a politickými ději té doby. Až na výjimky nejde o díla angažovaná ve smyslu umění bojujícího či protestujícího, ale o snahu prostřednictvím vlastní tvorby pochopit, zhmotnit nastalou realitu. Umělecká díla věnovaná Palachovi a Zajícovi se objevují v široké škále od téměř popisných prací, vizualizujících vlastní akt smrti ohněm, až po vysoce abstrahovaná díla převádějící jeho smrt do duchovní, symbolické roviny. Témata oběti, duchovní očisty, transcendentální energie, pravdy, křesťanství, přírodní moci… Odvážnými, vrcholnými uměleckými formami se autoři dotýkají základních otázek bytí a nebytí.

Na výstavě jsou zastoupeni čeští i slovenští autoři – mj. ukazujeme propojenost a sounáležitost tehdejšího kulturního života.

Zcela se poselství Jana Palacha v tom smyslu, jak zamýšlel, tedy snaha dodat společnosti odvahu a sílu ke změně, naplnilo až v rámci Palachova týdne v lednu 1989. Od začátku roku avizovaly některé disidentské skupiny akci k uctění Jana Palacha. Nakonec série týdenních akcí a občanských protestů začala 15. ledna, kdy se přes úřední zákaz sešlo na Václavském náměstí několik tisíc lidí, poblíž místa, kde se Palach upálil, a se snahou položit kytice k pomníku sv. Václava. Palachův týden byl jedním z impulzů, jež dovedly československou společnost k sametové revoluci a k ukončení vlády totalitní komunistické moci.

"Síla výpovědi uměleckých děl, která vystavujeme, spočívá mimo jiné i v tom, že autoři si uvědomovali historický zlom. Smrt Jana Palacha znamenala symbolický a pro mnohé i faktický nadějí konec jedné generace, které skončily rokem 1969. Mluvím třeba o mimořádné koláži Jiřího Koláře nazvané Pocta Palachovi“, přibližuje výstavu předseda správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových JUDr. Jiří Pospíšil.

Vystavující umělci: Jiří Beránek, Štefan Bobota, Václav Boštík, Tomáš Císařovský, Rudolf Fila, Olaf Hanel, Miroslav Houra, Vladimír Jarcovják, Jiří Jílek, Jan Koblasa, Jiří Kolář, Alena Koenigsmarková, Alena Kučerová, Milan Kunc, František Kyncl, Antonín Málek, Miroslav Netík, Vojta Nolč, Jiří Seifert, Rudolf Sikora, Jiří Sozanský, Karel SvolinskýJaroslav Šerých, Zdeněk Šimek, Adriena Šimotová, Miroslav Šnajdr, Joe Tilson, Olbram Zoubek.

Výstava, které předcházela série významných akcí k poctě letošního výročí Palachova a Zajícova skonu, připravila Galerie Rudolfinum ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni.

VITÁLNÍ KOLAPS

IVAN PINKAVA / VOJTĚCH MÍČA

Druhá výstava představuje fotografa Ivana Pinkavu a sochaře Vojtěcha Míču. Autory, patřící ke generaci, která si zažila poslední fázi totality, její pád a euforii ze znovunabyté svobody. Tato životní okolnost přispěla k jejich citlivě střízlivému vztahu ke svobodě a s ní spojené kulturní identity. Tyto momenty najdeme ve vrstvách jejich díla.

U mezinárodně uznávaného fotografa se zájem o člověka zobecnil do metaforických otázek jeho skutečné, bytostné existence, fyzické konečnosti, psychické vykořeněnosti a cesty, kterou člověk dospívá ke smrti, jež jej doprovází od samotného zrození, aniž by sám věděl proč. V pracech známého sochaře se objevuje specifický meziprostor pro životnost materiálu, z kterého je patrna identita sochy či objektu, jež není žánrově ani typologicky vyhraněná a osciluje mezi abstraktním a organickým výrazem. A dotváří či pozměňuje exteriér, stojí v dobrém slova smyslu v cestě, nabourává stereotypy automatismů v myšlení a imaginaci.

Tvorba Ivana Pinkavy i Vojtěcha Míči upozorňuje na zdánlivě jasné a rozumem údajně jednou provždy vyřešené otázky lidské identity a světa, v němž je člověku coby bytosti nutno žít. Oba znovuotevírají a podvracejí vyřčené pravdy, aby uvolnily prostor pro vývoj a prohloubení lidského poznání a svobody. U Pinkavy se mění sám člověk v materiál, který je modelován časem a posléze ukazován jako rezultát procesů, které se brání lidské vědomí pochopit. U Míči jsou to lidské otisky a stopy duchovních aktivit, které oživují hmotu a zbavují ji vesmírného chladu. Fotografie i sochy jsou projevem sounáležitosti jako forma dialogu, v níž se očišťuje základní lidský pocit osamění a samoty od fáze neúnosnosti, jež plodí čistou (sebe)negaci, a i opačným směrem k pochopení své vlastní situace, jež je zároveň společná nám všem.

Projekt Vitální kolaps staví na prolnutí odlišných výrazových médií ve prospěch evokace a zpřítomnění toho, co je základní rovinou tvorby obou autorů – vztahování se k horizontu, v němž se skrývá tajemství zrození, života, smrti a pomíjivosti. Tvorba je proces, který se zároveň neustále odvíjí v čase a zároveň prohlubuje oblast svého zájmu. Má dvě základní roviny – horizontální a vertikální. Každá z nich vyvažuje a drží v rovnováze tu druhou. Proměny tohoto kontrapunktu, vychylování a disharmonie, jsou projevy pochybností, melancholie, rozpornosti, skepse a obav, jež plodí živý lidský duch reagující na svou přítomnost. Vitalita je v tomto procesu vyvažována kolapsy. Život je pociťován jako určitý druh nevyzpytatelného algoritmu, který se pohybuje mezi nadějí a skepsí ve vtahu k životu a smrti.

Obě výstavy otevřeny v Museu Kampa do 24. března 2019

Olga Szymanská

dle tiskových zpráv