Vážení a milí čtenáři, otevíráte zcela novou rubriku Českého dialogu, která je věnována vědě a technice. V žádném případě to není rubrika náhodná, která by měla sloužit jen jakási výplň ve výčtu témat.

Vždyť máme po světě tolik vědců, tolik pedagogů, lékařů, ale i umělců, které z domoviny vyhnal minulý režim, že například dokonce založili Společnost pro vědy a umění, o níž Český dialog psal nesčíslněkrát. Doba se změnila, hranice už máme otevřeny bezmála třicet let a do zahraničí vyjely další generace našich lidí, teď už zcela svobodně s možností obousměrného pohybu. Naše věda je naplno zapojena v mezinárodním kontextu, a to je dobře.

Pojďme novou rubriku otevřít připomínkou výjimečné osobnosti, která k dějinám české vědy, umění a slovesnosti neodmyslitelně patří, která toho pro Čechy tolik udělala, a přesto stále zůstává stranou všeobecného povědomí. Čtenářům Českého dialogu možná už ani nemusím připomínat, že je touto osobností stavitel, architekt a mecenáš Josef Hlávka, od jehož úmrtí uplynulo letos 110 let.

Výročí i nová rubrika nabízejí tu správnou příležitost, abychom vám letos Josefa Hlávku průběžně představili trochu více. A rozhodně u toho nezůstaneme jen na rodné hroudě, protože Hlávka začínal jako stavitel a architekt ve Vídni, kam zavítáme hned v našem prvním příspěvku. Rovnou ale připomeňme jeho největší architektonické a stavitelské dílo, jež je dokonce zařazeno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Letos je tomu 140 let, co Josef Hlávka dokončil sídlo rezidenci řecko-pravoslavného biskupa v Černovcích na Bukovině.

Na snímku Portrét Josefa Hlávky z pamětní desky na Opernring č. 6 ve Vídni (o této události jsme informovali na našich stránkách v roce 2016).

Text a foto Marina Hužvárová