VĚRA

Úctu zaslouží snášet to, co považujete za nesnesitelné.

Samurajská moudrost

Možná si někteří pravidelní čtenáři Českého dialogu vzpomenou na srpen 2016, kdy jsem zde uveřejnil - zřejmě jako poslední český novinář - rozhovor s legendou československého (i světového) sportu, paní Věrou Čáslavskou. Pod dojmem nezapomenutelného setkání s charismatickou osobností paní Čáslavské (v době, kdy už tušila, že svůj boj se zákeřnou nemocí zřejmě nevyhraje), jsem pro ni napsal báseň VERA 68 (rovněž k dohledání v Archívu ČD) a paní Věra ji četla pouhý týden před svým odchodem do sportovního nebe. Pevně doufám, že ji alespoň trochu v jejích posledních dnech potěšila...

Střih. Asi před měsícem (v polovině února) jsem navečer jel brněnskou "šalinou" ( tj. v brněnském hantecu název pro tramvaj), a - světe div se! - sedl jsem si přímo vedle dnes už rovněž legendární dokumentaristky, paní Olgy Sommerové! S paní Olgou jsme od úmrtí Věry Čáslavské v poměrně pravidelném e-mailovém kontaktu a tato výjimečná dáma se mne v oné tramvaji zeptala, jestli přijdu na premiéru divadelní hry Věra, jejíž premiéra byla naplánována na 2. března v historickém (a nádherně zrekonstruovaném) brněnském divadle Reduta. Nevím, jak se to stalo, ale já jsem o tom, že vůbec nějaká hra o V. Č. vznikla, nevěděl,  a když jsem se  hned druhý den pídil po lístcích, bylo - jak jinak - vyprodáno. Obratem jsem napsal p. Sommerové a ta mi přes  dramaturgyni divadla p. Lucii Němečkovou zajistila čestnou vstupenku (seděl jsem mimochodem v řadě hned za Tatianou Wilhelmovou s partnerem Vojtou Dykem).

Takže jsem po několika létech (naposledy jsem byl na premiéře Čapkova Loupežníka ve Vinohradském divadle) opět zamířil svátečně vystrojený na divadelní premiéru s velkým očekáváním, protože jsem osud a bohatý život paní Věry znal dopodrobna a byl jsem zvědavý, jak si s tímto tématem autorka, Simona Petrů (považovaná za jednu z nejplodnějších a nejuznávanějších autorek českých divadel posledního desetiletí) i režisérka hry, Tereza Karpianus, poradily.

Zde jsou tedy mé dojmy - podotýkám laického a divadelní múzou zcela nepolíbeného  - diváka.

Představení, které se odehrálo v krásných prostorách  již zmíněného brněnského divadla Reduta (více o divadle se dozvíte třeba na jeho webových stránkách), trvalo přesně hodinu a půl (bez přestávky) a věrně zachycovalo život a cestu na sportovní Olymp Věry Čáslavské. Od jejích prvních gymnastických krůčků (před gymnastikou se věnovala mj. baletu) a setkání se svým velkým vzorem, Evou Bosákovou, přes ukázku drilu a neuvěřitelné houževnatosti při trénincích s trenérkou Slávkou Matlochovou, až po první zlaté olympijské medaile v Tokiu 1964. Mimochodem, Japonskem a jeho kulturou je prodchnutá celá hra, dokonce na obálce krásně zpracovaného programu k tomuto představení je zobrazen samurajský bojovník (a brožurka je "prošpikována" samurajskými moudrostmi, jednu jsem mj.  uvedl v úvodu tohoto článku).  Zde (během tokijské olympiády) se Věra Čáslavská seznámila s Josefem Odložilem, který v Tokiu vybojoval v běhu stříbro, a o čtyři roky později, v Mexiku, se s už tehdy světově proslulou gymnastkou, majitelkou 7 zlatých olympijských medailí, za obrovské pozornosti nejen samotných Mexičanů, ale i světového tisku, brali.

To už jsme v roce 1968, kdy olympiádě předcházela "bratrská" pomoc, ve hře znázorněná duněním tanků (či přelety letadel a kvílením sirén) a také autentickými vstupy rozhlasových moderátorů (Kamila Moučková) a u manifestu Ludvíka Vaculíka 2000 slov, který Věra Čáslavská podepsala a nikdy svůj podpis neodvolala. Za to  pak byla vyloučena z ČSTV, perzekvována, a i toto její gesto (stejně jako gesto "tichého protestu" při vyhlašování dvou vítězek na OH v Mexiku) zřejmě přispělo k pozdějšímu rozpadu manželství s Josefem Odložilem (trvalo 19 let). Ve hře autorka zachytila i známé tragické události z r. 1993 (syn Martin versus otec), na pódiu se kromě stále stejné fotografie (a zpěvu) Karla Gotta vystřídali také všichni "její" prezidenti (od Antonína Novotného po Václava Havla), nechyběla  ani důležitá zmínka o spolupráci Evy Bosákové s STB.  Závěrečná scéna, kdy se Věra Čáslavská po létech izolace znovu dostává na scénu - symbolicky vstupujíc na kladinu - a jeviště je zasypáno stovkami papírových origami s podobou ptáka jeřába, patřila k vrcholům inscenace a celého večera. Však se také hercům, v čele s výbornou (a pohybově mimořádně nadanou) Gabrielou Štefanovou (V.Č) nebo Klárou Apolenářovou (trojrole  Bosáková, Mexičanka, novinářka) dostalo od publika vřelého přijetí, záplavy květin a dlouhotrvajícího potlesku.

Mohl bych se jistě ještě rozepsat o různých režijních "finesách" a nápadech paní režisérky, ale to bych možná připravil potenciální diváky, kteří budou mít chuť se po přečtení tohoto příspěvku na představení podívat, o  různá překvapení a celkový zážitek. Na závěr bych tedy raději ocitoval (z již zmiňovaného programu ke hře) slova samotné autorky, Simony Petrů:

"Věra Čáslavská je jedinou ženou, která obdržela od Japonců samurajský meč. Za svou sílu překonávat překážky a unést prohru a nenechat se tím zlomit. Její láska k Japonsku a také obdiv Japonců k ní je jaksi přirozený a vychází z hlubokého oboustranného porozumění. Nikoli ve slovech, ale v činech, v celé životní cestě.   Cesta Věry Čáslavské je pro mne cestou bojovníka. A jak se píše v kodexu Bušidó: Pro bojovníka neexistují žádné šedé stíny v otázce poctivosti a spravedlnosti. Existuje jen správné a nesprávné chování. Pokud to někdo nedokáže pochopit sám, pak to nepochopí".

Miroslav Seifert

P.S. Slavnostní premiéry se osobně zúčastnila také paní režisérka Sommerová a dcera Věry Čáslavské, Radka.