Rozloučí se písní

Údajně naposledy přijede do ČR zazpívat písničkářka Joan Baez. Chce ve svých 77 letech ukončit svou dlouholetou kariéru. Jak známo, začínala vystupovat v padesátých letech, později také s Bobem Dylanem, jemuž byla i partnerkou, později sólově. Vystoupí 28. Března v Praze a o den později v Bratislavě.

Byla to tato zpěvačka s nezaměnitelným krásným hlasem, která u nás vlastně neoficiálně zahájila Samet. Bylo to v červnu 1989 v Bratislavě. Jela jsem na její koncert s kamarády z Jazzové sekce. Měly jsme s Alenou Prokopovou a dalšími dívkami připravenou velkou kyticí bílých lilijí. Byl hezký teplý den. Seděly jsme s Joan na trávníku před tím velkým sportovním areálem, kde se koncert konal a nenuceně jsme si povídaly. Já jsem se jí např. přiznala, že miluji a zpívám její písničky. Ona se mne zeptala, kde jsem se tak dobře naučila anglicky, což asi nejen mne hurónsky rozesmálo…

Bylo mi tehdy sice trochu divné, jak se kolem nás motali všelijací mladí muži s otázkami o čem si povídáme, ale poněvadž jsem byla ještě dost mladá a naivní, nepoznala jsem hned, že to jsou mladí estébáčci.

Joan se vracela do hotelu, kde vyzvedla Michala Prokopa, Vladimíra Mertu a Václava Havla. Ten jí nesl kytaru a urostlý Michal fungoval možná trochu jako jejich obrana.

Koncert byl báječný. Když už se blížil k vrcholu, pozvala Joan na pódium Ivana Hoffmanna a pozdravila hezky československy přítomného Václava Havla. V tu chvíli však vypadl zvuk. Ne samovolně, samozřejmě, estébáčci zapracovali.  Joan něco takového možná očekávala, nebylo to poprvé, co řekla někde něco, co se někomu nelíbilo. Přišla na kraj pódia a řekla, že mikrofony nepotřebuje, že bude zpívat bez nich. A teď opravdu nastal krásný vrchol koncertu. Vedle ní stáli Michal Prokop, Vláďa Merta, Láďa Kantor, Ivan Hoffmann a naproti nim šest tisíc diváků, kteří povstali. A všichni sborem zpívali známé písničky z jejího repertoáru jako We Shall Over Come, Donna Donna apod. Už nevím, jestli jsem víc používala hlasivky nebo si utírala oči ubrečené dojetím. Každopádně jsem o tom napsala hezký článek do Magazínu Co vás zajímá, kde jsem tehdy byla kulturní redaktorkou. A dala k tomu krásné fotky Ivana Prokopa. Moje šéfka si to přečetla a moc se jí to líbilo. To bylo v pondělí. Ale pak v úterý odcházela, jako povinně všichni šéfredaktoři na „schůzi kurev“,  jak trefně  pojmenovala každoúterní zasedání na ÚV KSČ, kde se jim lilo do hlavy, co mohou a nemohou.  Když se vrátila, jen práskla mým rukopisem na stůl a řekla: Evo, schovej si ho do šuplíku, třeba ho jednou použiješ, teď ale ne… Rukopis tam ležel až do prosince 1989. Mezitím vypukla tzv. sametová revoluce a dívky z redakce Československá televize, odkud jsem byla asi před rokem vyhozená za jiný článek, o něm věděly. Náhle přiběhly a žádaly, jestli ho ještě mám, že by ho chtěly uveřejnit jako titulní. A tak vyšel s tou hezkou pamětní fotkou Ivana Prokopa.

A tehdy v červnu 1989 pro mne vlastně začal samet.

Eva Střížovská