Ženy snů Františka Koblihy

František Kobliha (1877–1962) byl J. Zrzavým, J. Konůpkem a J. Váchalem nejvýznamnějším představitelem českých symbolistů. Sice inspirován díly K. Hlaváčka, O. Redona a anglických umělců došel však ve své tvorbě až k artificialismu a surrealismu.

Pocházel z rodiny řemeslníka a hokynáře v Praze Bubenči, studoval UMPRUM (1896–1899), poté AVU v Praze (1901–1905, atelier F. Ženíška). Jako grafický autodidakt se však velmi brzo stal uznávaným a zavedeným knižním grafikem. Spolupracoval s časopisem Zlatá Praha. Nežli pronikl do okruhu časopisu Moderní revue, kde pravidelně uveřejňoval grafické listy s kritikami, referáty a eseji, sblížil se s tzv. druhou symbolistní generací umělců spolku Sursum. S ním debutoval na první výstavě spolku, ale pro názorové rozdíly brzy vystoupil. Stal se členem skupiny Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož byl od roku 1934 předsedou. Jeho subtilní, melancholicky laděné přímo básnické vize přímo kořenily stránky časopisů.

Grafické začátky v dřevorytovém cyklu Prosté motivy (1908) prozrazovaly ještě autorovy technické problémy. Ale v cyklu na motivy Hlaváčkovy básnické sbírky Pozdě k ránu již vytvořil vlastní, nezaměnitelný styl. Nechal se okouzlovat tmou a nocí. V některých listech cyklu Tristan a Mstivá kantiléna (1909-1910) dokázal prolnout symbolistní výraz se secesním pojetím. A poprvé naplno probudit svůj dekorativní talent k pozdějšímu plnému uplatnění v knižní a užité grafice. Posledním literárně inspirovaným dílem byl cyklus dřevorytů k Máchovu Máji (1911): i zde byl pro umělce básník výchozím impulsem k vlastnímu snění. Nesčetné uhlokresby jako přípravné studie k raným sériím dřevorytů evokují tajemný, světélkující svět melancholických nokturn. V realistické rovině se Kobliha inspiroval volnou přírodou, a tak vznikly série leptů Ze Šumavy (1919). Do časopisu Hollar přispíval pozoruhodnými eseji o předních osobnostech naší i světové symbolistní grafiky.

Knižní grafika se pro Koblihu stala natolik přitažlivá, že někdy převážila nad volnou tvorbou – zde navázal na tradici Moderní revue. Základním motivem knižní tvorby se stala květina, a to pro dekorativnost a symboliku. Umělec se dosti často věnoval i exlibris, byť mu sám nepřikládal velkou důležitost. Přesto se mu podařilo vytvořit malé skvosty, rozšiřující jeho vlastní výrazovou paletu o škálu nových motivů. A mnohokrát se vrátil i tématu Prahy, kde se snažil postihnout tajuplnou atmosféru opuštěných tajemných zákoutí a i v nich byl přímo opojen nocí. Mimořádná aktivita od roku 1916 dala vzniknout listům Prométheus, Kolumbova cesta, další Pohádky a legendy plné dětské představivosti s bájnými bytostmi a zneklidňujícími přízraky, zároveň Balady nesou plnost hořké deziluze.

V umělcových obrazech rozeznáme čtyři náměty: soumračné fantazijní krajiny, navazující na starší grafické cykly balad, pak květinové kompozice, příkladně Květy, dále Podmořské krajiny, kde rozvinul smysl pro bizarní exotické tvary a konečně kosmické vize, jež se staly jakýmsi úvodem k doslovné posedlosti tvůrce vesmírem, která začala tvořit hlavní složku díla dalšího období. Následnými cykly si splnil autor sen převést množství představ z kreseb uhlem do měkké a sugestivní mluvy litografie, příkladně Fantazie měsíční noci či Půlnoční vize (1944-1949). Posledním cyklem bylo Třicet litografii k básním a prózám E. A. Poea. To již došlo k ochabnutí tvůrčích sil a zároveň izolovanosti autora. A tak tvořil k potěše své i přátel nové obrazy, pro sběratele příležitostné grafiky, někdy soukromý tisk.

To jsme již u tématu, které jsou součástí současné výstavy. V roce 1911 vznikl soubor šesti krásných dřevorytových grafik na téma Žena, v němž dal autor průchod vlastním i erotickým snům. A jeho volným pokračováním je cyklus Žena mých snů, konkrétně Salambo, Herodias, Salome a další, se jmény uhrančivých "femmes fatales" osudových žen evropského romantismu a symbolismu. Výstava v Galerii Smečky nabízí i průřez dílem Františka Koblihy s akcentem na první, nejsilnější období jeho tvorby. Jejím jádrem jsou právě grafické cykly Prosté motivy, Pozdě k ránu, Mstivá kantiléna, Máj, Pohádky a legendy, Balady, a dřevoryty z pražských cyklů (1913–1920). Na ně navazuje tvorba po první válce, prezentovaná zejména cykly Pokušení sv. Antonína a cyklus věnovaný dílu E. A. Poea. A samozřejmě grafické listy z cyklů Ženy mých snů (1911–1918) a Ženy jako neutuchající zdroj Koblihovy imaginace. Tomu odpovídá i název výstavy. Výjimečnost výstavy Františka Koblihy tkvi v tom, že jeho poslední samostatná pražská výstava se uskutečnila v roce 1938.

„František Kobliha: Ženy mých snů“ v Galerii Smečky Pražské plynárenské a. s. do7. 4. 2018.

Olga Szymanská