Horálkovic rodina a zvířena

Musím o těch Vašich knížkách říct jenom jedno – jsou z nějakého důvodu velmi čtivé, tak nějak nevadí, že jaksi vtahují, že je člověk nemůže přestat číst.

Ještě k Horálkovic rodina… celkově shrnuto, máte se věru čím pochlubit, Vaše rozvětvená rodina sourozenců a potomků je Váš vpravdě životní úspěch formátu! Dala by se tam komentovat každá dílčí dějová epizoda, to by vydalo na nekonečný rozhovor a jakési pokračování knížky donekonečna, na to bychom se asi nezmohli časově. Mě jen fascinovala ta Vaše úžasná konformnost, s jakou jste dovedla prožít svou dobu a život, měla jste asi schopnost vyskytovat se vždy v takovém prostředí/společnosti druhých, která Vám seděla a byla Vaše, tudíž se Vám vždy dařilo svým způsobem uspět, a to i v nepravděpodobných podmínkách. Přestože to byla doba tragického útlumu našeho národa, dovedla jste se v ní přece nějak efektivně a bez poskvrny najít.

Taky tohle: Tahle knížka s Vašimi životními vzpomínkami byla to nejlepší, co jste mohla udělat – náhle Vás člověk začal chápat mnohem lépe, jaksi zblízka, jako osobnost jste se náhle vyjasnila i pro Vaše čtenáře, aha, tak taková ona tedy musela být, napřed přirozené dítě, které vyrostlo uvyklé nesnázím, těžkostem, pak novinářka v nemožné době, která si nějak vždycky poradila, vždycky zůstala svoje vlastní a svým způsobem přece prošla, aniž by se musela zaprodávat, uspěla… a vždycky jsem všechny Vaše počiny srovnával s tím, jak to proběhlo u mě, ježto jsem žil vlastně ve stejném světě/podmínkách. Tak trochu jsem byl také „přirozeným“ dítětem na všechno po svém, celej divokej na lezení po stromech a po střechách, ovšem v životě jsem například existenčně nikdy neuspěl, to nemohu říct… A přes toto všechno kus umění, zpěvu, jo, v tom je kus lásky k životu taky, a ke své zemi. Taky jsem trochu zpíval jaksi s ostatními, ale tolik jsem u toho neulpěl, na piano jsem vybrnkával jen klasiku, což bylo to jediné, co se mi líbilo. Na různé pejsany si sice vzpomínám také, ovšem to zůstalo jen na podávání pac se sousedovým Bobíkem – a když jsem byl starší, tak jsem z toho prostě vyrostl. Ten Váš superhafan Béďa musel být ovšem monumentální historie, tomu věřím. No, ta Vaše rozvětvená genealogie nakonec dosáhla oné fáze, kdy normální člověk začal ztrácet kontrolu nad tím, kdo byl kdo, tím ale začal cítit větší respekt… Když já třeba pomyslím na mé vlastní poměry, tak se chtě nechtě musím cítit docela malinký…

Jo, poutavá knížka, která v člověku vyvolává zvědavost, „jak to bude dál a co se teď člověk dozví dalšího“. Čili podařilo se Vám splnit hlavní podmínku poutavé četby.

Ivan Trefný, Švédsko