Slovo vydavatelky - Jedno z nejtěžších

Včera bylo svatého Václava. Užívali jsme si volna při při novém státním svátku, který poslanci před časem schválili. Většina obyvatel Prahy úprkem do lesů, kde se oddala houbovým orgiím. "Prosím vás, paní, nevíte, kde je nějaký les, jede tam tenhle autobus?" ptaly se mne dvě mladé dívky s košíky v rukou, když jsem čekala na ten svůj do Slap.
Ano, rostou, rostou a to v množství více než velkém, vyjádřeno rétorikou našich zákonodárců, viz jejich zákon o drogách, kde mluví o množství větším než malém.
I já teď sedím obklopená hříbky, kozáky, masáky, holubinkami, ryzci a dalšími lahůdkami našich lesů a kochám se pohledem na hnědé hlavičky a bílé nožky. Chápu se nože a čistím, krájím, vařím, zavařuji. Připomínám si dva nové roztomilé příspěvky o houbaření (jeden z Belgie, jeden z Holandska), které jsem zařadila do tohoto čísla a ještě stále nevím, jestli je vhodné je tisknout, když...
A pak usedám s blokem a propiskou před chatičku pod veliký smrk a píšu doslova na koleně jeden ze všech nejtěžších úvodníků, které jsem kdy napsala.
Ačkoliv se stává, že Český dialog vyjde opožděně, tentokrát vyjde se zpožděním, jaké tu ještě nebylo. Oficiální uzávěrka čísla je vždy koncem měsíce, neoficiální se ještě týden či déle protahuje spolu se zlomem a českými i anglickými korekturami. Tentokrát se "protahovalo" do 11. září. Do dne, kdy zlo na sebe vzalo podobu zmanipulovaných jedinců, kteří unesli čtyři letadla, zbořili největší dominantu New Yorku a zavraždili na tisíce nevinných lidí. Do dne, jak už bylo od té doby mnohokrát řečeno, už nikdy nebude svět jako předtím.
Nejprve jsem byla šokována, tak jako téměř každý. Nechtěla jsem věřit. Je to zlý sen, z kterého se probudím... Pak jsem pocítila bolest v srdci a smutek v duši. Další dny jsem se probouzela s pláčem. Sama jsem do té doby nevěděla, jak moc mám ráda to "hlavní město světa". Spoluprožívala jsem na dálku pocity Američanů, jejich patriotismus i rozhodnutí potrestat zločince.
Mezitím jsem přemýšlela co s příštím, téměř hotovým číslem. Ponechat, tak jak je, celé předělat jinak... Vždyť tam mám např. mírumilovnou vzpomínku na své toulky New Yorkem, to se teď přece nehodí... Mám tam úvodník o tom, jak mi jedna dáma na vysokém postu ukradla nápad a desetiletý zavedený projekt, nechala jej okopírovat a za státní peníze jej nechává tvořit podivnou firmou, v níž prý figuruje její manžel, bývalý agent StB. A že si to nenechávám líbit, protože KDO ZLU NEODPORUJE, TEN MU NAPOMÁHÁ.
A pak jsem se rozhodla takto: Úvodník o zlodějce nápadů klidně počká. "Moji" Ameriku tam na just nechám, vždyt i tam si lidé připomínají, jaká byla "před tím" a její všeliké krásy a hodnoty. A pokud bude místo, budou tam i "houby".
Jen jsem stále nevěděla, jaké články mám zařadit k té tragédii na Mannhattanu, ve Washingtonu a Pensylvánii. Vždyť, až toto číslo vyjde, celý svět už mezitím má přečteny všechny noviny a shlédnuty stovky hodin u televize s tímto tematem. Ale pak mi začaly přicházet zprávy a názory od čtenářů.
Nejprve přišla Petice pro mír. Rozeslala jsem ji mnohým svým čtenářům e-mailem a to bez jakéhokoliv komentáře. Některým to nedalo a odpověděli. A tak vznikly tiskové strany, které se vyjadřují k dnešní těžké situaci ústy svých čtenářů. Je to samozřejmě jen malá ukázka postojů, ale jsou to myšlenky upřímné a jasné.
Věřím, vážení čtenáři,
že prominete určitou neuspořádanost tohoto čísla, způsobenou mimořádnou situací a také to velké zpoždění vydání čísla.
Děkuji Vám předem za pochopení.