České kořeny ve filmu

Trochu ohlédnutí

Bylo to téměř před deseti lety. Do naší malé kancelářičky v pražském Klementinu přišli dva mladí lidé. Až z Moravy. A že natáčeli v zahraničí nějaké dokumentární filmy pro ostravskou televizi a potkali tam také české krajany. A že je napadlo natočit o nich film. A jestli bychom s nimi do toho šli. Řekla jsem tehdy, že je to chvályhodný nápad, ale že kapacita mých tvůrčích možností je na hranici a nemohu se odpovědně pouštět do ničeho dalšího. (Měla jsem tehdy na krku ještě tištěnou verzi Českého dialogu, což byl docela záběr a také České kalendáře.) Kolegyně Martina Fialková se tím nápadem okamžitě nadchla a začala kout plány kam vyjet prvně. Samozřejmě do Švédska. Několikrát jsme tam spolu byly na setkání České dny (viz nedávný článek v Aktualitách s názvem Na sever za teplem) a tak už tam znala nějaké lidi vhodné k natočení. Pomohla jsem jí upřesnit jejich seznam, bohužel, film pojal jen osm osob, takže mnozí byli asi zklamáni.

První film - České kořeny ve Švédsku

Jsou tam: výtvarnice Míla Drunecká a její zajímavý příběh, Otakar Štorch, filosof a básník, v padesátých letech jako mladík z politických důvodů nucen dobývat uran. Manželé Koutných, dva naši bývalí sportovní reprezentanti, manželé Šípkových, houslový virtuóz Jaroslav Šonský, vědecky úspěšný Vratislav Langer a jeho neméně úspěšná manželka, Blanka Karlsson, komenioložka, badatelka, malířka a mistryně v šermu. A také jejich rodiny.

Moc mne mrzelo a mrzí, že tam chybí snad nejvýraznější postava čs. emigrace ve Švédsku - MUDr. Jiří Holásek. V roce 1968 jel na stáž do Stockholmu se svou přítelkyní Evou. Oba studovali medicínu. Ale záhy se dozvěděli, že jejich návrat je nežádoucí. Zcela bez úmyslu se stali najednou emigranty. Oba ve Švédsku úspěšně vystudovali a pracovali jako lékaři. Oba také krásně zpívali, Jura hrál na housle. Však byli z Moravy, kde už v od mládí byli součástí cimbálovky. Jura ve Švédsku hned po příchodu cimbálovku založil. Když jsem se ho za pár let ptala, jak dlouho mu trvalo naučit Švédy hrát moravské lidové. S určitým smutkem v oku mi odpověděl: Dvanáct let.

Oni ti Švédi totiž se při tom hraní ani nehnuli, stáli jako prkna, jen v jejich očích se jiskřilo, zatímco Jura hrál a zpíval celým svým mohutným tělem i duší.

Po "sametu" se Jura rozhodoval, zda se vrátit na Moravu. Děti ve Švédsku, žena Eva bude jistě s nimi... trvalo to několik let, ale nakonec pro důchodce Juru Morava zvítězila. Ale že by se choval jako starý pán? Ani náhodou! Jednou mi zatelefonoval a řekl, že musím přijet, že uvidím a uslyším něco, co jsem ještě nezažila. A tak to také bylo. Když jsem se dodrncala vlakem do vesničky Sedlec u Mikulova, na náměstí byla velká sláva.

Jurova švédská cimbálovka tam hrála spolu s dalšími cimbálovkami z kraje. Víno teklo proudem, pan starosta a další radostně křepčili. Byl to opravdu zážitek. U Jury v chalupě nad vinnými sklepy jsem přenocovala a to ve velké půdní místnosti plné krásných obrazů. Také Jurovo dílo. Co se vrátil do ČR, výstava střídá výstavu, ten pan doktor se rozhodně nenudí.

Martina se prý se s ním před natáčením filmu pokoušela setkat, ale k natáčení nějak nedošlo...

Film ale dopadl dost dobře, natočené osobnosti z různých míst Švédska a s různými profesemi i nápady přispěli k barevnosti a zajímavosti dokumentu. Bohužel, ani já ani Martina jsme si neuvědomily, že když použijeme ve filmu CD, musíme platit autorská práva. A ta byla - za CD hvězdy lidové švédské muziky Evert Taube - hodně drahá! Padly na ně veškeré peníze, co za vysílání zaplatila Česká televize. K radosti tvůrců však vysílala dokument třikrát. Už tehdy jsem si říkala, jak jsou její manažeři "vyčůraní" (zaplatili jen jednou). Když se podíváte na konec jakéhokoliv tv pořadu, koukáte na dlouhý seznam tvůrců. A tady byli jen tři. Martina Fialková, Tom Kubák a Veronika Hollerová.

A tv to měla téměř zadarmo. Žádné honoráře, žádná technika, žádná doprava, atd.

Druhý film – České kořeny ze Švýcarska

Kromě spisovatelky Blanky Kubešové, kterou znám od roku 1990, Majky Cron, která je naší zástupkyní pro Švýcarsko a nmyní i předsedkyní českých spolků a Dany Seidlové, úžasné sokolky a naší čtenářky si Martina našla další osoby do počtu osmi už sama.

Blanka vydala v ČR asi dvaceti knih. (Nejradši mám Vltavěnku).Přestěhovala se s manželem do Prahy, ale po několika letech zase reemigrovali zpět do Švýcarska. (Takových lidí znám dost, co si tu naší novou svobodu představovali jinak (já taky)..

Na promítání jsme pozvali prof. Erazima Koháka a požádali ho o jeho názor. Zdvořile odpověděl, že točit tyto filmy je úžasně záslužná činnost, ale že je škoda, když už se to dělá, nevěnuje se tomu větší pozornost. Podrobně nebylo vysvětleno. Myslím, že pan prof. měl na mysli větší ponoření do problému emigrace a ne hraní na kytary či zdlouhavé pečení českého chleba, i když nic proti pekařce Daně – skautským jménem Pirátce. Naopak, mám tuto starší dámu, vnučku Gutha Jarkovského moc ráda. (V posledním roce napsala mj. moc hezkou knížečku o TGM. A to z pohledu anglického publicisty. Hezké a poučné zvláště pro mladé lidi, kteří o TGM znají jen oficiální informace.) Já jsem k filmu měla poznámku, že tam nemusela být na začátku tak dlouhá ukázka, jak naši krajané hrají na kytaru a zpívají českou country music, že to si mohou lidé poslechnout na country radiu a v lepším provedení. Dále, že bych vystříhala některé dlouhé pasáže. Martina na to odpověděla, že nemůže být u střihání, když se to děje na Moravě. Pravila jsem, že když je tam podepsaná jako producentka a scénáristka, měla by u toho být i kdyby se to stříhalo na severním pólu.

Třetí film – České kořeny ve Vídni

Byl lepší. Jsou v něm úžasné osobnosti. Marie Woodhansová. Tu hezkou a laskavou paní snad zná každý z rozhlasu, rodina Vašíčkovic (Tom byl zakladatelem slavných Sputniků první rockové kapely v Čechách), jeho žena Táňa tam byla zpěvačkou, jejich dcera je známou operní zpěvačkou s mezinárodním dosahem, syn je také muzikantem. Česká škola Komenského je důležitý vzdělávací institut, který již přes sto let učí češtinu. A zase ukázky ze školy bych pokrátila, stejně jako pečení štrůdlu Marie W. Dobře, že dostala slovo také Mariina dcera, moc zajímavý pohled na názory nové generace. Prima je také ukázka z divadla Vlastenecká omladina, které oslavilo loni 130 let. Anička Vaďurová a její manžel Viktor se seznámili v tanečních, které právě Anička vedla a nyní jsou hlavními tahouny divadla. Manžel je také nadšencem pro auta veterány. Jeho červená aerovka putovala do Vídně složitým  způsobem po kouskách.

Vídeňsko-pražský výtvarník Jan Brabenec je léta naším kamarádem a občasným spolupracovníkem. Potkala jsem ho už na sklonku roku 1990, kdyýž jsem poprvé přijela do Vídně a náhodou zabloudila na Spilberg, kde měl ateliér.

Čtvrtý film – České kořeny ve Vancouveru

Tam byly částečně pozvány osoby, které jsem znala z dřívějška a s Martinou jsem je kontaktovala.

Např. MUDr. Josef Skala, lékař a zakladatel a dlouholetý režisér českého divadla ve Vancouveru. Byla jsem u něho na návštěvě právě před patnácti lety a bude i v mé další knížce Všechny moje Ameriky II. Dcera známého a oblíbeného politika Vladmíra Krajiny Milena Jandová, kterého bolševici vyhnali do exilu v padesátých letech,.učí kanadské operní zpěvačky a zpěváky správnou výslovnost při interpretaci českých oper. Až tuto elegantní usměvavou dámu spatříte na plátně, neuvěříte, že oslavila osmdesátku. O Vladimírovi Krajinovi napsal nyní knihu další kanadský krajan Jan Drábek, syn politika Drábka z první republiky. Setkala jsem se s ním také v Kanadě. Nejdříve na Konferenci.Sdružení čs. spolků v Calgary, kde jsem obdivovala jeho noblesní vystoupení a chytré sdělované myšlenky a pak ještě ve Vancouveru na milé schůzce s dalšími krajany, např. manželi Mackovými, kteří byli důležitými podporovateli krajanských aktivit. Odešli v padesátých letech a hodně pomáhali našim uprchlíkům z let pozdějších. Pan Drábek také napsal pár čtivých knih. Po sametu měl snahu pomáhat Československu,. Stal se diplomatem. Ale spolupráce s postkomunistickým i úředníky byla tak nepřijatelná, že se zase vrátil do Kanady. A nesmím zapomenout na Milana Matějčka.Tento originální člověk pracoval nejprve v Černém divadle jako technik, za krátkou dobu i jako herec a jeho manželka, původně zdravotní sestra byla do divadla vtažena také. Dařilo se jim v normalizační době dobře. Hojně jezdili ven, vydělali si peníze, měli hezký domek i auto. Ale v osmdesátých letech se rozhodli všechno v Praze nechat a s dvěma malými dětmi emigrovat do Kanady. Milan Matějček napsal čtivou knížku Umírat se má na lačno. Zhltla jsem jí jedním dechem. je tam život jeho rodiny, jeho práce s divadlem a všechny důvody, proč odejít z komunistického jha. Druhou knížku napsal o tom jak emigrovali, ach těžká doba!

Paní Markétu Doetz-Stankiewiczovou doporučila Jiřina Šiklová a celý film hodně sponzoroval pan Sova, kterého zaujal jeden článek Martiny v Českém dialogu. Dokonce natolik, že se jí ozval a poté přijel do Prahy po 40ti letech a pozval Martinu do Národního divadla.

Kořeny extra

České kořeny a Hudba bez hranic byly – a jsou i nadále – projekty ing. Martiny Fialkové, které si vzal pod křídla Mezinárodní český klub. Po několika letech jsem však usoudila,

že jde o různé aktivity a že kolegyně Martina se potřebuje osvobodit od práce pro Český dialog i klub, tak jsem jí poradila založit si vlastní web stránky. Doporučuji přečíst si článek v Aktualitách Kořeny?, abych to nemusela psát znovu.

Na promítání 7. června v Městské knihovně v Praze, kde bude premiéra dokumentu o krajanech z Vancouveru, se těším a jsem hodně zvědavá...

Eva Střížovská

Foto: batelka Blanka Karlsson - Švédsko