Rytmus Libora Fáry

Museum Kampa připomíná 90. výročí narození umělce výstavou jeho tvorby, v níž obsáhl mnoho odvětví a žánrů.

Malíř, tvůrce volné a knižní grafiky, scénický výtvarník Libor Fára (ročník 1925) studoval na grafické škole Officina Pragensis u J. Švába (1942-1944) a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru E. Filly (1945-1950). Již za války formoval své názory a životní postoje mezi spořilovskými surrealisty. "Uštknutý tarantulí" jazzu. Vymezil si vlastní prostředí intelektu i fantazie, improvizace a řádu, automatismu i přesně definované formy. Později se věnoval více abstrakci a směřoval k magickému znaku. Stěžejní se pro něj staly výtvarné techniky: obraz, objekt, koláž, frotáž, dále fotografie jako doklad objektu i jako materiál pro koláž.

Rytmus

Od počátku byl poznávacím znamení jeho tvorby smysl pro rytmus a rytmická staylizace jednotlivých prvků ni celků. Roku 1946 se stal nejmladším účastníkem první poválečné výstavy čs. umění v Paříži, Bruselu a Lutychu. Léta padesátá byla obdobím skrytých aktivit: Fára se podílel na "pracivních sbornících výtvarníků a literátů kolem osobnosti Karla Teigeho. Umělec spolupracoval s divadlem E. F. Buriana. Obrazy z té doby, většinou zátiší, mají za základ geometrickou konstrukci: záměrně jednoduché, s černou konturou a zároveň výraznými barvami. Roky 1957 a 1958 se zúčastnil výstav skupiny Máj. Od začátku let šedesátých intenzívně  spolupracoval s divadlem Na Zábradlí. Památná je inscenace Jarryho Krále Ubu (1964), Beckettovo Čekání na Godota (1965), Ionescova Plešatá zpěvačka a další. Současně autor vytvořil škálu velmi originálnch plakátů, grafických úprav časopiseckých, knižních - ve známé sérii "3x / Třikrát s...".

Cykly

Soubor Hrací stoly z let 1966-1867 považoval Fára za "disciplínu v disciplíně": dřevěnými prvky vyjadřoval to, co mohl i nakreslit. Na dřevěné, bíle natřené podložce sestavoval předměty-původně určené k jiným účelům, například sklářské formy, židle, stolky, části starých šicích strojů či potřeb. Tím je znovu zhodnocoval pro ušlechtilost jejich dřeva, struktur, odstínů i pro zhomněnou lidskou práci. Nic nepatinoval, tzv. neznásilňoval: "...ty věci mi důvěřují a já jim".Následovala výstava Stop-time (1969), na níž vystavil prostřelené okno, obraz-dokument a asambláže pod  jednotným názvem Vstupy. V přelomu šedesátých a sedmdesátých let spolupracoval s Činoherním klubem. Další období patřilo nezveřejňované tvorbě, mj. cyklům kreseb Bílá poloha, Mofrá poloha, velkých fotopláten Ty okno, kreseb tužkou Spontaneity, Rytmus mýtu, Okna. Nezapomínal na koláž cyklem koláží Dialog projektu, Relax a závěr patřil asamblážím Plechomluva (1983-1988), k nimž užil prvků zrezivělého železa, aby stvořil celky harmonické a hluboce významové. Spodní tón surrealismu, přetrvávající v jeho poetice děl, znovu silně projevil v sérii koláží Černá neděle (1981). Také přímo v osudových kolážích, již nenalepených.

Všestranný tvůrce zemřel v březnu 1988 v Praze.

Výstava

V tématických celcích ukazuje základní principy Fárovy tvorby ve voilném u užitém umění. A to v jak v dřevěné asambláži, tak v obálkách časopisů a knih, divadelním či filmovém plakátu. Vše založené na podobném výtvarném názoru, charakteristickým výrazy jako rytmus, montáž, hra. Fára kladl důraz na na využívání různých materiálů: od dřeva přes kov a papír až k fotografii.

Má napětí, střety, akcenty, má rytmus, který umělce bytostně zajímal a který nacházel v předmětech a situacích každodenního života. Rytmus jako klíčový i pro jazz-oblíbenou hudební formu Libora Fáry. Ne nadarmo B. Hybner o něm prohlásil, že je "skrytým jazzmanem". Od roku 1941 totiš umšlšc studoval i hru na bicí, hrál v jazzové formaci Harlem-Jazz a zvařoval kariéru bubeníka. V textu katalogu k výstavě Stoptime (1969) si V. Havel všiml, že rytmus ve Fárově tvorbě je stěžejním prvkem: impulsem ke stejnojmenné sérii děl byl právě jazz a hudba oblíbených jazzmanů. Shrnuto: vizuálně velmi účinný výtvarný rytmický jazyk Liboira Fáry je mnazaměnítelný a jedinečný.

Museum Kampa - do 7. února 2016

Olga Szymanská

Šmidrové

Museum Kampa dává jedinečnou příležitost nahlédnout do unikátního světa Šmidrů naplněného hravým uměním, jehož součástí jsou groteskní sochy či abstraktní reliéfy.

Výstava je dělena do dvou koncepčních celků. První umístěn v komorním prostoru konírny soustřeďuje především dokumentaci vývoje skupiny Šmidrů (Karel Nepraš, Rudolf Komorous, Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa, Jaroslav Vožniak) od neodadaistických prvopočátků ze studentského období až do raných sedmdesátých let. Ranou tvorbu na výstavě zastupují zejména drobné vtipné kresbičky a objekty, převážně pocházející ze soukromých sbírek samotných členů skupiny. Následné období zahrnuje počátek šedesátých let spojený s abstraktní strukturální tvorbou, kterou se někteří umělci na čas odvrátili od ironizující grotesky. Po této krátké periodě se část členů opět vrátila k figuraci a programu divnosti, jenž byl pro seskupení příznačný. Další období představuje značnou individualizaci osobního projevu i přes zachování určitého „šmidrovství“. Z výtvarného hlediska jde o období, kdy sochaři a malíři z okruhu skupiny dozráli a dospěli k vlastnímu nezaměnitelnému projevu. Především Karlu Neprašovi, Bedřichovi Dlouhému a Jaroslavu Vožniakovi byl imaginativní projev s malými odbočeními až do pozdního období vlastní. U ostatních Šmidrů (Jan Koblasa) a Příšmidrů (Janošek aj.) se výstava věnuje spíš jen těm obdobím, kdy se s programem skupiny ztotožnili a kdy se přiblížili pop-artu a proudu nové figurace.

Výstava do 31. ledna 2016 - v případě zájmu prodloužena.

"Račte točit"

Po vice než 40-ti letech má česká veřejnost příležitost zhlédnout mimořádné dílo významného českého sochaře Karla Nepraše „Račte točit”, které dosud v Čechách nebylo vystaveno.

Do České republiky se vrátilo z Washingtonu D.C., kde bylo součástí interiéru rezidence Jana a Medy Mládkových. Ti si sochu na počátku sedmdesátých let vyhlédli v Neprašově ateliéru a rozhodli se ji koupit. Stala se jakýmsi symbolem jejich obývacího pokoje. Za tu dobu ji měly příležitost vidět desítky významných návštěv.

Museum Kampa - dvorana

K této výstavě patří i náš obrázek.

O výstavě malířky Toyen, která zde trvá také až do konce ledna, jsme psali v samostatném článku již dříve.

osa