Vzpomínka na básníka od třeboňských rybníků

Ilustrační foto - autor Tomáš Padevět

S prvním prosincovým dnem si připomeneme výročí odchodu básníka, textaře a žurnalisty Jana Schneidera, který pouhých devět měsíců předtím oslavil své osmdesáté narozeniny. Odchodu bez návratu, odchodu plného vzpomínek...

Kompletní výčet literárních specifikací, vážících se k jeho jménu, by byl víc než košatý. Byl sice označován především jako uznávaný textař a básník, ale také jako prozaik, dramatik, scénárista, překladatel a novinář se širokým rozhledem. Působil rovněž coby divadelní organizátor a jeho spoluúčast zaznamenalo také předávání cen Thálie. Méně známé už je, že svá literární díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum. V době své emigrace se prosadil jako redaktor rádia Svobodná Evropa, kde pracoval přes dvacet roků, až do začátku 90.let. Neustále, i v posledních letech, se snažil mít přehled o dění v literárních a kulturních kruzích, aktivně se zapojoval do programů Jihočeského klubu Obce spisovatelů.

Třebaže Schneiderovo literární dílo mělo celorepublikový a mnohdy i přeshraniční dosah, jeho život byl až osudově propojen s jižními Čechami. Narodil se v poetickém Šrámkově Písku a jeho klukovské roky byly spojeny  s Táborem, kde také na tamějším gymnáziu maturoval. Za studiemi na Vysoké škole ekonomické s oborem statistika musel však již do Prahy a do života pak vstoupil s titulem inženýra. Po sametovém převratu se na jih Čech vrátil a za svůj nový domov si zvolil rybníky obklopenou Třeboň, podporován svou tolerantní a umění slova rovněž oddanou ženou Libuškou.

Schneiderova tvůrčí scéna se odvíjela již od studentských let. Paradoxem bylo, že jako českého básníka si jej poprvé zřetelněji povšimli v zahraničí, a to v roce 1956. Nejdříve v polském literárním kabaretu Žoltodziob v Poznani a hned nato ve studentském časopise pařížské Sorbonny. Teprve o dva roky později se jeho verše objevily v českých časopisech Květen a Kultura. Výrazněji se zviditelnil provokativním pořadem „Vo co de“ v roce 1961. Toto pásmo tzv. chuligánských veršů bylo uvedeno na scéně populárního divadélka Semafor, kde také s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou účinkoval. A právě s Matuškou, Evou Pilarovou a Karlem Štědrým odešel rok poté  do divadla Rokoko a za krátký čas se stal jeho kmenovým autorem. Vedle úspěšných  komediálních her si na své tvůrčí konto připsal především oblíbené pořady nazvané „Rokokokoktejl“.

Tím ovšem jeho spolupráce s divadlem zdaleka neskončila. V divadle Na Zábradlí uváděl společně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem šansony, které zpívala především Ljuba Herrmanová. Pardubické divadlo Stop bylo později místem, kde se potkal s tehdy ještě neznámou Martou Kubišovou a následoval ji  po čase i do plzeňské Alfy. Tady ve spolupráci s Bohuslavem Ondráčkem vznikly písničky pro Martu a také pro Václava Neckáře, uváděné v komediích „Francimor a Edudant“ a „Černej sen“. Jako by se uzavíral menší kruh, když Schneider po čase přivedl oba zpěváky zpět do Prahy, do Rokoka. Pro něho tu otevřelo náruč Divadlo E.F. Buriana, kde se s velice vlídným ohlasem setkala jeho autorská burleska „Poetikon“. Daleko širší okruh ohlasu však vzápětí získaly populární rozhlasové pořady „Mikrofóra“ nebo „Písničky pro Petra a Lucii“ se Schneiderovými texty. A v roce probouzejících se nadějí – 1967 vznikají také jeho „Gentlemani“ s Ondráčkovou hudbou, což byl vlastně první divadelní muzikál. Hrál se nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti a západoněmeckém Giessenu.

Pražská Schneiderova etapa byla navíc korunována řadou ocenění v písničkových soutěžích – jmenujme alespoň bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrnou a zlatou Lyru v Bratislavě, zlatou Synkopu či Grand Prix v Sopotech. Posluchači jeho texty skutečně milovali, méně pak oficiální linie tehdejšího  režimu. Například v roce 1969 na Bratislavské lyře sice jeho text „Musím dál zpívat“ získal cenu českých novinářů, ale zároveň byl důvodem, proč se nesměl uskutečnit televizní přenos z tohoto festivalu. Političtí představitelé L.Štrougal a V.Bilak otevřeně kritizovali Schneiderovu tvorbu, která se tak u nás dostala na index na celých dvacet let a podmínila mimo jiné i Schneiderův odchod do Německa.     Za ty dvě desítky roků v emigraci napsal a vydal šest knižních titulů. Po návratu do jižních Čech, zhruba od roku 1998, se však jeho autorské tempo zrychlilo. Každým rokem vyšly dvě nebo tři jeho knihy, ve kterých zdařile střídal žánry – od veršů přes přemýšlivé eseje až po flexibilní novinářské práce.  Sám si své knihy také ilustroval. Jako by onen nashromážděný tvůrčí přetlak musel přenést na papír a odeslat ke čtenářům. Tak se jeho autorské konto rozrostlo o více než tři desítky knih.

Na českou divadelní scénu se Schneiderovo jméno vrací pak až v roce 2005 recitálem „Vítej, lásko“, který napsal vysloveně pro Martu Kubišovou a který uvedl pražský Ungelt. Stejné zpěvačce v roce jejích sedmdesátin věnoval text nazvaný příznačně „Sedm křížků“. V témže roce získal literární ocenění Zeyerův hrnek a byl i mezi žhavými kandidáty na udělení Číše Petra Voka – jihočeské literární ceny za celoživotní dílo.

Na stolku přede mnou stojí barevný komínek Schneiderových knih, na které jsem pravidelně psávala recenze do tisku. Přivolávám si tak vzpomínka na skromného a pracovitého „člověka pera“. Nikdy nezapomněl zavolat a poděkovat. Bohužel nyní už nikdy nezavolá...

Hanka Hosnedlová

Na fotografii: J.Schneider, M. Kubišová, D. Veškrnová, V. Neckář