Festival českých krajanů

Čas od času se v našich médiích objeví zpráva o českých krajanech v zahraničí. Komunity lidí českého či slovenského původu, které udržují tradice svých předků a předávají je z generace na generaci. Učí se tradiční české kuchyni, české historii a geografii a ti zaujatější dokonce zvládnou lehčí konverzaci v češtině. Americký středozápad je plný potomků českých osadníků, kteří jsou na svůj původ patřičně hrdí, a tak pokud cestujete státy jako Iowa, Nebraska, Oklahoma či Texas, narazíte na názvy, které se až nápadně podobají svým českým originálům. Můžete tak jet do Prahy v Oklahomě (narozdíl od zbytku světa se zde Prague nevyslovuje jako „prag“ ale „preg“), do Tábora v Texasu, či se projít podél České řeky v Marylandu nebo Českým průchodem v oklahomském Yukonu. A právě v Yukonu se letos jako obvykle první říjnovou sobotu konal již 50. „Czech Festival“ pořádaný každoročně klubem Oklahoma Czechs Inc.

Jelikož jsem tento víkend měla v plánu návštěvu nedalekého Oklahoma City, rozhodla jsem se do Yukonu zajet a podívat se na přehlídku českých tradic v podání dnes již rodilých Američanů...

Když pojedete po dálnici č. 40 směrem na západ od Oklahoma City, hned po první značce ohlašující Yukon vás přivítá odbočka na „Czech Hall Road“. I přes instrukce navigace, abych pokračovala po dálnici, se rozhoduji sjet výjezdem na Czech Hall Road a pokračovat dále po ní. Moje rozhodnutí neuposlechnout navigaci se následně ukáže jako dobrá volba, protože na původní trase je kvůli festivalu několik uzavírek. Po Czech Hall Road pokračuji až do samého centra městečka, kterým prochází historická Route 66, a jejíž část je právě v centru uzavřena a věnována akci. Po celém Yukonu míjím plakáty s dívkami v moravských krojích tancující polku, které zvou návštěvníky na festival.

Parkuji blízko továrny na zpracování obilí, která vypadá jako z amerického filmu a vítá kolemjdoucí nápisem „Yukon – české hlavní město Oklahomy“. Pěšky se vydávám směrem k davu lidí. Celé centrum je v obležení místních i turistů, kteří sledují právě probíhající přehlídku. Průvod zahájil spolek pořádající festival, ale k vidění jsou reprezentanti nejen z řad oklahomských Čechů, ale také místní firmy, dobrovolnické spolky či školy a sportovní týmy. Každá skupina má vystrojené auto, kolem kterého jdou představitelé daného spolku a zdraví se s diváky.

Po téměř hodině sledování přehlídky, která zdá se nemá konce, se přesunuji na křižovatku 5. ulice a dálnice 66, která se v centru mění v hlavní třídu, a kde by se podle mapy měl nacházet Český dům. Hned na rohu mě kromě ještě hustšího davu lidí vítá stánek s koláči a skupinka lidí v krojích. Beru si speciální vydání novin „The Yukon Review“ s přílohou s programem festivalu a prodírám se davem směrem, odkud slyším české lidovky. Přecházím ulici „Cesky pruchod“ a konečně nacházím podium s dechovkou „The Bohemian Knights“ a budovu s nápisem „Vítáme vás“. Před podiem se nachází provizorní taneční parket a na něm tanečníci všech věkových kategorií. Někteří v krojích, někteří v civilu, ale všichni tancující polku a ostatní klasické tance na úrovni, kterou by jim jejich čeští vrstevníci mohli závidět.

Od venkovní zábavy se přesunuji do budovy, kde lidé stojí dlouhé fronty na koláče. Dále je zde popsaná historie klubu oklahomských Čechů a u pultu s českými suvenýry slyším první českou konverzaci. Lámanou češtinou zde konverzuje Američanka, jejíž babička přišla do Yukonu jako malá, s mladíkem, který se do Států přistěhoval z ČR teprve před deseti lety s rodiči. Oba si navzájem chválí výslovnost a porovnávají vědomosti o českých krajanech v Americe.

Venku se mezitím podává „Česká večeře“, tedy jídlo na způsob vepřo-knedlo-zelo, které se ale kromě půlky talíře zabírajícího kyselého zelí našemu tradičnímu pokrmu moc nepodobá. Místo knedlíků dvě malé brambůrky a místo vepřového klobása a fazole. To vše s krajícem chleba a koláčem. Když stojím ve frontě na jídlo, zaslechnu část další české konverzace, tentokrát mezi dvěma českými turisty, stěžujícími si na absenci českého piva.

Těsně před obědem přichází na podium moderátor oděný v kroji Andy Zajic. Vítá návštěvníky festivalu a zahajuje následující program čtením dopisů od velvyslanců ČR a SR, kteří se nemohli akce zúčastnit. Poté požehná festivalu kněz, který modlitbu přednese jak v češtině, tak v angličtině. Následuje příspěvek od starosty města, který vítá návštěvníky a sděluje jim, že v dnešní den jsou všichni čestnými českými občany. Poslední z řečníků je prezidentka oklahomských Čechů Marjorie Jezek, která připomíná důležité padesáté výročí festivalu. Pokaždé, když se na podiu ozve čeština z úst Američanů, jsem z toho naměkko a když pak sbor složený z potomků Čechů a Slováků v krojích zpívá kromě americké hymny také českou a slovenskou, moje dojetí vrcholí.

Po oficiálním zahájení následuje ukázka českých tanců prokládaná zpěvem lidovek v podání sboru Oklahoma Czech Dancers. Sbor je opět složený ze všech generací členů oklahomských Čechů a jejich rodin, kteří se zde v českém domě schází každou sobotu a od útlého věku trénují kromě zpěvu také tance jako polka, mazurka apod. Blok uzavírá scénka z Pejska a kočičky jak vařili dort, na které se podílejí i ti nejmenší. Povídku čte jedna vypravěčka v češtině a druhá v angličtině. Stejně tak většina řečníků zvládá velmi obstojně přednesy v češtině, ale pro americké publikum následuje vždy anglický překlad, a tak se mluvená část programu velmi protahuje.

Závěrem programu je korunovace reprezentantů klubu pro příští rok, tedy „Oklahoma Czech-Slovak Queen“, „Princess“ a „Prince“. Princové a princezny, kteří budou letos zvoleni, budou reprezentovat české krajany na všech přehlídkách a slavnostech v kraji. Každý účastník soutěže je potomkem Čechů či Slováků a na svůj původ je velmi hrdý. Soutěž spočívá v předvedení kroje, pohovor s komisí a přednes eseje, kterou soutěžící napsali. Kroje, které na oficiálních akcích vítězi nosí, jsou sice šity v Americe, ale podle předloh krojů z oblasti, ze které pocházejí jejich předci. A tak když se rozhlédnete během festivalu kolem, žádný z krojů není stejný, každý je naprostý unikát a podobně jako kroje u nás se dědí z generace na generaci.

V pozdních odpoledních hodinách opouštím festival. S dobrým pocitem, že tito nadšenci budou i nadále udržovat české tradice. Krajané si tu sice žijí svým životem a jejich představy o Česku jsou malinko zkreslené – nechápou, že kroje se u nás v dnešní době nenosí, a že typické koláče jsou se sladkou náplní a ne jako zde tolik oblíbené slané verze s párkem či špenátem. Ale i přesto je hezké sledovat s jakou pýchou a hrdostí všem oznamují, že jejich prarodiče či praprarodiče přišli z Čech a vědět, že i příští rok se městečko v hloubi amerického středozápadu promění na jeden den v „malé Česko“.

Manka Klímová

Článek vyšel v tabletovém týdeníku Dotyk č. 44/2015.