Má vlast francouzskýma očima

Jako každoročně, nabídl orchestr FOK v den státního svátku, kterým si připomínáme Den vzniku samostatného československého státu, slavnostní podvečerní koncert. Hrála se – tradičně – Má vlast Bedřicha Smetany, cyklus šesti symfonických básní, tak důvěrně známých každému českému posluchači. Velké procento posluchačů v Obecním domě tvořili i cizinci, jak je to ostatně běžné. Já jsem měla možnost navštívit jej v doprovodu francouzské pianistky Sylvaine Wiart, která v Praze v těchto dnech pobývala a návštěvu slavnostního koncertu uvítala.

Jak by také ne, když sama má díky dlouhodobé spolupráci s českým houslistou Jaroslavem Šonským již dlouho v repertoáru Smetanova Dvě dua pro housle a klavír Z domoviny (krom dalších skladeb českých skladatelů, díky nimž – a řadě koncertů v naší republice - se takto již několik let seznamuje s českou kulturou). Dříve také hrávala a s obdivem se vyjadřuje i o Smetanově klavírním triu g moll. Z orchestrálního Smetanova díla se ale setkala pouze s Vltavou jako nejznámější částí Mé vlasti. Tím větší byla její radost, když se nyní naskytla příležitost slyšet Mou vlast jako celek. Jaký dojem zanechala v podání orchestru FOK s dirigentem Petrem Vronským v očích i uších francouzské hudebnice?

Několika jejími – pečlivě hledanými slovy shrnuto:  „Velké dílo, u něhož lze jasně – i pro nezasvěceného zahraničního posluchače – vycítit jeho poselství, úlohu, jakou mělo sehrát a sehrálo zřejmě ve vašich dějinách. Expresivní podání díla orchestrem s perfektní souhrou, skvěle připraveným dirigentem (Petr Vronský dirigoval náročné dílo zpaměti), který precizně a detailně věnoval pozornost každému jednotlivému hráči a skupině.“ (Zde Sylvaine Wiart použila krásný výraz pro dirigentovu práci, když se vyjádřila, že dirigoval, „jakoby tvořil svět“…)

Nádherná hudba plná barev se v podání FOKu jevila jako oslava nejen české státnosti či krásy země, ale jako oslava humanity vůbec. Sylvaine Wiart dále velice ocenila zejména práci obou skupin dechových nástrojů a také harf, ale i sehranost celého orchestru, který působil velmi angažovaně, naplno vtažen do tohoto procesu „tvoření“ onoho kouzelného světa pod dirigentovou taktovkou. Z jednotlivých symfonických básní ji zaujala provedením asi nejvíce oslnivá Šárka.

Zajímavým postřehem pro mne bylo, že velmi ocenila slavnostní oblečení a chování většiny (domácích) návštěvníků a povšimla si i hezky a slavnostně oblečených dětí, chlapečků dokonce (!) s motýlkem. Francouzské zvyklosti  jsou i při návštěvě velkých koncertů ležérnější. Význam tohoto dne i Smetanovy hudby pro přítomné publikum byl pro ni i tímto podtržen.

Není marné, při časté kritice těch či oněch jevů na našich pódiích i hledištích, si občas vyslechnout názor „zvenčí“. Možná se pak uvidíme v trochu jiném světle, než jsme si schopni připustit, možná, že to s tou naší národní identitou a nedostatkem hrdosti není až tak zlé. Tím spíš, že to nebyl názor laický. Vždyť v tomto případě jde o vynikající zkušenou výkonnou umělkyni, která se před několika lety na pódiu Obecního domu – byt´s jiným orchestrem, Filharmonií Bohuslava Martinů, sama představila v Mendelssohnově dvojkoncertu spolu s Jaroslavem Šonským, a díky spolupráci s tímto – ve Švédsku žijícím houslistou – sama pomáhá propagovat českou hudbu na dalších zahraničních pódiích.

Martina Fialková

Foto: archiv FOK - dirigent Petr Vronský