-red- 8 2015 Ostatní česky

 

 

Vážení čtenáři,

děkuji Vám, kteří jste mi napsali, že je to dobrý nápad uveřejňovat články s duchovní tématikou. Ta je v našem současném materiálním světě plném snahy po ekonomickém růstu, soutěžení, bojích o moc a nekonečných válek, opravdu popelkou. Nedávno mi přistála na internetu informace s poznámkou: Objevili to, co my už víme dávno...

Stejně jako Jiřina (Georgina) Teyrovská. A tak zde pod vědeckým objevem uveřejním její zajímavé vzpomínání na dětství.

-ES-

 

Vědci potvrdili duši, která neumírá

 

Světoznámí vědci Stuart Hameroff a Roger Penrose, autoři kvantové teorie vědomí, přišli s přelomovým objevem. Součástí našich mozkových buněk jsou mikrotubuly. V okamžiku kdy umíráme, ztrácejí mikrotubuly kvantový stav, ale ne informace v nich uložené.

 

“Řekněme, že srdce přestane bít, pacient umírá. Avšak kvantové informace v mikrotubulách nejsou zničeny. Ty se rozptylují ve vesmíru,” takto popsal Stuart Hameroff jev, který náboženství popisuje jako vystoupení duše z těla..

“Pokud je pacient resuscitováni, pokud ho oživí, kvantová informace se vrací do mikrotubulů a tedy do těla a pacient má známé zážitky se smrtí,” dodal Hameroff. Tento proces vysvětlují vzpomínky lidí, kteří již byli jednou nohou na druhém břehu. V opačném případě, když zemřeme, tyto kvantové informace zůstavají žít mimo tělo a stanou se součástí další formy. Jinak řečeno duše opustí tělo a je připravena k reinkarnaci.

Věděli jste? Mikrotubuly jsou jedny z vláken cytoskeletu, která slouží především k transportu různých struktur a látek uvnitř buňky.

 

 

Stará duše v mém malém těle

Jiřina Teyrovská

 

Měla jsem to jako velké osobní tajemství po celý život. Teď když přišel rok 2003 jsem usoudila, že je nejvyšší čas abych se se svým tajemstvím podělila s přáteli a se světem. Mohlo by to být pro ně něco nového, překvapení.

 

Moje nejstarší vzpomínky jsou z doby, kdy mi bylo asi jeden a půl či dva roky. Bydleli jsme na Žižkově v pražském bytě na Karlově třídě. Každé ráno po snídani mě maminka pečlivě oblékla a odvedla k paní Roušarové v sousedním bytě. Ta mě srdečně přivítala a posadila na stoličku, které říkala Jiřinčina stolička. Myslela jsem, že byla jen pro mne. Později jsem poznala, že to byla kuchyňská stolička, která sloužila k podávání věcí z hořejších poliček.

To ráno byla v kuchyni návštěva. Poslouchala jsem co si povídají, když jsem uslyšela paní Roušarovou, jak přísně říká: Nemluv tak, je tu dítě! Pamatuji jak jsem myslela, že přece nemohu být „děcko“! Cítila jsem se stará, zkušená a důležitá. Pak jsem se rozhlédla kolem. V místnosti byly jen dvě velké osoby a já. Podívala jsem se na své malé ruce, jako ručičky panenky. S překvapením jsem si řekla: Tak to musím být já, to dítě. Ale uvnitř jsem se cítila jako stará, důležitá a významná osoba, jako moudrý hodnostář, starý, blízko k 90 letům. Jak jsem se proboha mohla dostat do těla dítěte? Cítila jsem se ponížená. Nejvíc tím, že jsem za děvče! Podle mne byla děvčata méně důležitá, méně chytrá a nadaná. Ten šok byl hrozný, nemohu popsat své pocity v tom okamžiku. Chtěla jsem se dostat zpátky do mého starého já, ale jak? Ten pocit mít starou mužskou osobnost ve mně zůstal!

Řekla jsem si, že se se svými pocity svěřím své matce. Znala odpovědi na všechny mé otázky. Ale nedokázala jsem se vyjádřit slovy. Někdy později jsem byla s maminkou v ložnici a pomáhala jí (to jsem si myslela) převlékat povlečení. Najednou maminka zavolala: „nezvedej to Jiřino, jsi ještě moc malá“. Řekla jsem si teď je ten čas a odpověděla jsem: „Ale uvnitř se cítím moc stará!“ Maminka se začala  hystericky smát, zavolala mého tatínka a po krátké konverzaci se začal on také on srdečně smát. Stála jsem tam a bylo mi hrozně, jako odsouzenci, jehož žádost o milost byla zamítnuta. Věděla jsem, že nemám šanci, že mi nikdo nepomůže a neuvěří. Ostatní se mi budou jen smát, jsem si opakovala a zatínala pěsti: „Nikdy to nikomu nepovím.“. Stalo se to mým velkým tajemstvím.

Ale zůstalo mi to, ten pocit velkého stáří! I ten pocit chytrosti a věrohodnosti. Hledala jsem v paměti, ale žádná velká vědomost tam nebyla. Všechno jsem to ztratila! Cítila jsem se být důležitá, ale uvědomila jsem si, že všechny tituly a hodnosti byly ztraceny. Zůstalo jen děvčátko Jiřina v milující rodině. Co jiného jsem mohla dělat, než pokračovat v roli malé dívky? Hodné dívky, snažící se zalíbit se svým rodičům!

Ale když jsem byla sama, hned jsem se vracela ke svému tajemství a k otázkám: Proč jsem tu v této zemi a v tomto městě? Proč jsem za holčičku? Jaký to má smysl? Někdy jsem měla pocit, že vidím věci jako dříve: Mnoho míst, mnoho lidí, mnoho neštěstí, mnoho událostí mnoho všeho. Stále jsem v koutku v hloubi duše doufala, že by se něco mohlo stát a já bych se mohla stát mým „starým já“. Ale dny, týdny a měsíce plynuly a já jsem stále byla to malé, i když větší děvče. Mnohokrát jsem měla to čemu se říká „Déja vu“ - také hluboko ve mně. „Vylovila bych“ velké vědomosti a názory, jakoby přesahující mé roky.

Mezi ty náhlé „postřehy“ z minula patří tento malý: Pomáhala jsem znovu mamince (asi 3 ½ r.) když mi řekla: „Pamatuj si Jiřinko, nestav nikdy své štěstí na něčích slzách!“ Okamžitě jsem pochopila, co myslí. Jako upoutat úspěšného ženatého muže a doufat být s ním šťastná, bez ohledu na žal způsobený jeho ženě! Můj vnitřní hlas zvolal: „Neznám to snad dobře! Kolikrát jsem už tu cenu platila!“

To byly přesně mé myšlenky neodpovídající mému věku a zkušenostem.

Ale nikdy jsem to nezapomněla! Ta slova, ta varování, ty pocity!

Jelikož jsem nebyla příliš často pohromadě s dětmi, pamatuji si jak jsem v 1. třídě (v 6 a půl letech) obklopena dalšími děvčaty, která si hrála a žvatlala, si myslela: „Jak dětinské jsou všechny! Nemohla bych být jedna z nich! Nemám s nimi nic společného!“ Stála jsem stranou a obhlížela s pochybnostmi svoji třídu.

Ale časem jsem našla styčné body s jinými děvčaty. Zapojila se do jejich her a učila se školní předměty.

Ale přiznám se, že jsem se nikdy necítila „jako jedna z nich“. Vždycky jsem se cítila stranou od nich, byla jsem jako víc dospělá.

Když mi bylo 8 let, rodiče koupili malý rodinný domek za Prahou. Chtěli čerstvější vzduch, zahrádku a více místa pro mne. Bylo to v Jahodnici. Odtamtud mám několik zajímavých vzpomínek: Jako dítě jsem měla mnoho utajených vzpomínek. Lidé, kteří věří na reinkarnaci by řekli, že to byly paměti z minulých životů. V těch letech jsem ale nevěděla nic o převtělení, a tak moje mysl byla plná těch podivných myšlenek, pocitů a přesvědčení bez jakéhokoliv vysvětlení. Pro mne ale byly velmi skutečné a přesvědčivé.

Když jsme se přestěhovali do Jahodnice, hrála jsem si na písku s dětmi a stavěly jsme domky. Když všechny děti odešly a já zůstala sama, urovnala jsem písek špachtlí, když jsem pocítila závan chladného vzduchu. Asi jsem si povídala s Bohem, jak bývalo mým zvykem. Řekla jsem tiše: Proč jsi mne Bože dal do Československa, kde je takové chladno a v zimě sníh a mráz! Když víš jak nenávidím mráz a zimu!“

Když znovu myslím na ta slova uvědomila jsem si, že mezi mnou a Bohem bylo mnoho témat; Skutečnost, že jsem neměla ráda zimu a mráz už dříve než jsem byla poslána do tohoto života a Bůh to věděl!

A potom jako „Déja vu“ pamět přivolala tropické klima, teplo, lehce vlhko, s cvrlikajícími cikádami mi proběhlo myslí. „To je klima, které miluju a kde chci žít! a kam si myslím, že patřím“.

Musím říct, že v 8 letech jsem ještě takové klima nezažila. S vůní tropických květin a cikádami v mém českém životě. Když jsem později tropy navštívila, obzvláště Egypt, voněly a zněly přesně tak, jak jsem věděla, že budou.

Z Jahodnice mám ještě jednu zajímavou vzpomínku.

Myslím, že to bylo v mém osmém nebo devátém roce. Se dvěma dalšími děvčaty jsme pletly věnce z polního kvítí. Děvčata si najednou uvědomila, že musí být doma před setměním a už se stmívalo. Věra vykřikla, že musí letět domů, ale že se bojí jít potmě. To říkala i Linda. Já jsem byla mladší než obě děvčata, ale řekla jsem, že je domů odvedu a pak teprve půjdu sama. Věru jsme doprovodily domů a pak jsem odvedla i Lindu, která řekla, že je štěstí, že se tmy nebojím. Pamatuji se na svoji reakci na ta slova: „Nebojím se tmy ani čehokoliv jiného, protože vím, že jsme žily před tímto životem a budeme i po něm. A v mžiku jsem si uvědomila, že existujeme v duchovním světě, jakoby kloužeme (bez těla, mimo čas, mimo místo) s teplou vnitřní jistotou, že stále existujeme!“

Uvážíme-li že jsem tehdy nečetla žádnou literaturu ani neviděla film, který by pojednával o takových tématech, tak takové obrazce musely být z mé vlastní mysli a paměti!

Když jsem byla ve 3. třídě, objevila jsem knihy. Zabrala jsem se do čtení. Že jsem byla jediné a osamělé dítě bylo pro mne skvělé. Pamatuji si jak jednou jsem ve svém pokoji četla knihu o úspěšném cestovateli a byla jsem naplněna pýchou nad jeho skvělými úspěchy. „My lidé jsme udělali velké objevy v medicině, vědě a v mnoha jiných polích a teď tu jsou objevy lidí v earth territories ….....jsem uzavřela s pýchou. Ale pak mi to přišlo jako šok. Ale já nejsem muž! Jsem jen děvče! Stěží jsem tomu mohla uvěřit! Šla jsem k zrcadlu v mém pokoji. Viděla jsem tam jemnou kulatou tvářičku s tmavými kudrnatými vlásky. V očích měla naivní pohled. Líbila se mi, ale jak jsem k ní přišla? Spíš jsem čekala že uvidím dlouhou, vážnou starší tvář s šedivými vlasy, hluboce vpadlýma očima se starostlivým výrazem velké vážnosti. Pak jsem si s rezignací povzdechla. Vzpomněla jsem si na smích mé matky a otce, když jsem se jim svěřila. Znamenalo to být uvězněn v mé roli malého děvčete. Konec konců to ale nebylo to nejhorší! - jsem usoudila.

Další zajímavé Déja vu se přihodilo když mi bylo asi 15. Odcházeli jsme s rodiči z Dolnopočernického kina po shlédnutí romantického filmu „Světlo jeho očí“. Bylo to o slepém mladíkovi a jeho ošetřovatelce. Zamilovali se a měli být sezdáni, ale mladík podezíral snoubenku, že si ho chce brát ze soucitu. Ale i tak měl film šťastný konec. Když jsme odcházeli ze sálu, moc jsem brečela, ronila krokodýlí slzy, jak říkala maminka. Maminka ve snaze mne upokojit mně řekla: „Jiřino, herec kterého jsi viděla nebyl slepý, jen to předstíral.“ Tiše jsem řekla: „Nepláču pro tohohle herce, ale pro všechny slepce tohoto světa, kteří musí prožít celý život v temnotě, hledat si cestu jen hmatem a zvukem. Jak je to smutné. Vím to, protože pamatuj co to je být izolován, někdy ztracený, vést život v temnu!“ A jen na chviličku se mi vrátilo rozpomenutí na takové žití. V temnotě – jen hmatem a sluchem.

Sem patří další vzpomívka. Je z roku 1939 a mě bylo 15 let.

Tehdy jsem byla doma v kuchyni v Jahodnici, když přišel to odpoledne otec domů a volal na mě a maminku: „Víte, co je dnes nového?" -  „Ne“, řekly jsme.

„Dnes byla vyhlášena druhá světová válka“ řekl otec s obavou. Tentýž můj vnitřní hlas volal: „Válka, zase válka! Kolik válek musím ještě zažít než lidé zjistí, že války všem ubližují?“ Přinášejí tolik bolestí a utrpení všem!“ Byla jsem ohromena. Moje mladé stvoření ale odpovědělo: „Jak to můžeš říct?“ Pátrala jsem v paměti a odpověděla si: „Narodila ses v r. 1924, první světová válka skončila v r. 1918 a od té doby nebyla v Evropě ani v naší zemi žádná válka“. Ale já jsem pamatovala mnoho válek. Cítila jsem tyto myšlenky ve mně. Pamatovala jsem utrpení, obavy a pokoření prohraných válek. Dokonce jsem pamatovala, jak jsem v jedné byla! S bolestí v duši prohrané války!“ Vynořila se mi vize: Stála jsem před velkými branami. Byla jsem mladý nadšený muž asi třicetiletý. Udatně jsem držel v ruce zbraň, ale věděl jsem že proti nám je přesila, jsou mnohem silnější než my. Věděl jsem, že vyhrají, zabijí nás a zabijí naši spravedlivou věc. Smrt mne neděsila, ale zničení všeho, v co jsme věřili způsobila velkou bolest v mém srdci.

Byla to bolest, kterou má patnáctiletá osoba nikdy nezažila! Její hloubka mne vyděsila!

Pak jsem se vymanila z mé vize a uvažovala co s tím udělat? Neměla jsem žádné vysvětlení. Nakonec jsem se rozhodla, že mi to ukázalo, že bych mohla být statečný člověk. „Tato válka vyžaduje odvahu, budu ji mít“ jsem si řekla. „Až přijde ta příležitost, vím, že budu statečná.“

Odložila jsem ukončení všech mých podobných Déja vu potřehů a pocitů, kterých bylo mnohem víc, ale méně významných.

Pak jsem se jednoho dne rozhodla, že je čas probrat všechny mé zkušenosti a dojít k závěru jak přistoupit k současnému životu. Také byl čas přestat doufat, že by se stalo něco co by mě přesunulo do mé „opravdové“ osobnosti, nebo mé dřívější osobnosti!

Bylo mi šestnáct let, když jsem se jednoho dne zavřela na několik hodin v mém pokoji a mluvila se sebou v třetí osobě, jak jsem často dělala: “Jiřino, jedna věc je být děckem a druhá je být považována za dospělou. Brzy už dospělá budeš. Jako jediné dítě v rodině jsi mohla být čím jsi chtěla, ale jako dospělá musíš být odevzdaná své roli buď mužské či ženské. Jasně ses narodila jako děvče, a za děvče byla považovaná. Není naděje na nějaké neočekávané změny. Tak to vzdejme! Je to jasně tvůj osod že Bůh chce abys prožila tento život jako žena, ať má k tomu jakýkoli důvod. Náš první prezident Masaryk řekl: „Cokoliv děláte, dělejte dobře!“ Obdivovala jsem našeho prezidenta, rozhodla se přijmout mou roli ženy pokorně a upřímně a dobře ji splnit. Potají jsem byla přesvědčená, že navzdory vnějším fyzickým rozdílům, vnitřní jádro mužů a žen je stejné! Ve čtyřicátých letech postavení žen bylo stále napůl staré cesty, teprve stěží počínající k rovnosti.

Cítila jsem, že mé dispozice byly tak zvaně mužské, jako rozhodnost, ambice, účelnost. Jelikož tady na zemi žijeme většinou v páru, jeden muž a jedna žena, žila bych s jedním mužem. Rozuměli bychom si jeden s druhým a mohli bychom spolupracovat v mnoha oborech. Nelíbila se mi role ženy přivázané ke kuchyni a domácnosti a vychovávání dětí. Rozhodla jsem se, že s  mou nákloností k obchodu bych mohla uspět na mnoha polích, kdybych dostala příležitost! Že kdybych se vůbec vdala, chtěla jsem, aby moje manželství bylo partnerstvím nejenom rovností výsad, ale stejných povinností a břemen. Rozhodla jsem se zůstat raději svobodná, než se nevhodně vdát, protože rozhodnutí současná společnost dovolovala. Respektovala jsem úspěchy mužů, na domácí povinnosti jsem se dívala jako na neoceňované.

Ale jak se naučit být dokonalou ženou a okouzlit každého svojí ženskostí? Pozorovala jsem jsem okolí. To ráno jsme měli zkoušku na hru Sůl nad zlato, pohádku pro děti v Jahodnici. Pamatovala jsem si, jak se mladík, který hrál v pohádce krále, ptal režiséra: „Jak můžu hrát krále, když jsem ještě nikdy žádného neviděl?“ „Neviděl jste krále“ řekl režisér „Ale viděl jste důležité osoby, jako ředitele banky, školy nebo starostu.“ Ti všichni mluví pomalu, důstojně věrohodně. Pozoruj je až budeš mít příležitost a napodobuj je!"

Od té doby jsem pozorovala mladé ženy kolem mne a začala jsem napodobovat jejich koketní a ženský způsob mluvy, usmívání se a hraní. Myslím, že jsem v tom byla přesvědčivá: Od té doby jsem se dívala na moji roli ženy na jevišti života!!

Byla jsem šťastná, že jsem potkala svého manžela, svého životního partnera, který věřil, že žena může dosáhnout víc prací mimo domácnost. Během našeho společného života jsme měli sedm firem a finančně jsme byli úspěšní. Znamenalo to, že jsem musela někdy tvrdě pracovat, obzvláště když naše děti byly malé. V těch dnech jsem pracovala v obchodě celý den a večer v domácnosti. Inspirovala jsem mnoho žen aby následovaly můj příklad. Koncem 20. století většina žen už pracovala mimo domov. Jednou na jedné obchodní konferenci se na mne jeden businessman podíval a řekl: „Vypadáš Jiřino jako žena, ale myslíš jako muž!“

Jsem šťastná, že jsem zažila tu změnu, kdy ženy začaly být oceňovány v mnoha směrech, považovány za stejně talentované a schopné jako muži, někdy i lépe, i když se to různilo podle působnosti nebo profese.

Poslední připomínka:

Během dětství a dospívání jsem se cítila uvnitř stará. Nyní, když jsem „stará“ věkem, se uvnitř stará necítím, cítím se bezvěká!

Jiřina Teyrovská