Výlet do historie jedů

Petr Klusoň

Výlet do historie jedů, drog, léčiv i soudního lékařství

"Učenec nestuduje přírodu, protože je užitečná; studuje ji, protože mu přináší potěšení, a potěšení mu přináší, protože je krásná. Kdyby příroda nebyla krásná, nestála by za poznání a život by nestál za to, aby byl žit." (Henri Poincaré)

"Nezanedbávejte nikdy zvláštní, podivuhodný úkaz nebo jev; bývá to často planý poplach, ale může to být i důležitá pravda." (Alexander Fleming)

"Co není jedem?  Všechny látky jsou jedy, je to jen dávkou, když nějaká látka přestává být jedem." (Paracelsus)

Již v nejstarších dochovaných textech nacházíme zmínky o přírodních jedovatých látkách, jejich účincích i přírodních zdrojích. Také od pradávna vzbuzují v lidech strach a respekt. Přesto nebo snad právě proto mají v sobě zvláštní, až magickou přitažlivost, pramenící dílem z nebezpečí,  dílem z atrativnosti jevu na hranici živého a neživého. Jed je obvykle chápán jako něco,  co člověka  pomalu nebo  rychle zabíjí  či alespoň poškozuje,  a proto je třeba se mu za každou cenu  vyhnout. Ačkoliv se člověk jedovatých látek obával, velmi brzy se je naučil využívat -  nejprve k lovu, poté k vyvolávání určitých prožitků a pocitů, pak je obrátil i proti svým nepřátelům. Při hlubším zkoumání se však zřetelně ukazuje, že téměř každá látka, ať už tělu vlastní nebo cizí, může za určitých okolností  člověka usmrtit nebo způsobit  újmu na zdraví.  Závisí to především na dávce,  což  již začátkem 16. století  pravděpodobně jako první  konstatoval  renezanční učenec Paracelsus. Jeho slavný výrok je v mnoha variantách citován dodnes. Že všeho moc škodí, platí dvojnásob u léčiv, které jsou z podstaty věci  látkami biologicky aktivními a při vyšších dávkách se stávají toxickými (etymologicky  pochází  toto slovo z řeckého "toxikón", což je zkrácené z  "toxón" =  luk + "farmakón" = jed, čili šípový jed). Důsledkem vniknutí jedů do organismu je otrava, při které dochází k porušení rovnováhy fyziologických dějů a k poškození některých orgánů. Toxicitou se nevyznačují  jen člověkem vyrobené látky, ale naopak na samé špičce nacházíme jako supertoxické některé látky přírodní  (botulotoxin, nikotin, strychnin  aj.).  Léčba otrav a důkaz přítomnosti jedů v těle oběti,  se těšily velkému zájmu společnosti  zejména v souvislosti s travičstvím, které dosáhlo svého vrcholu v době renesance s notoricky známými italskými travičskými  rody Borgia a Medici. V souvislosti s lidským poznáním přírody a uspořádáním živého organismu, včetně pozdějších převratných objevů v oblasti biologie, mikrobiologie, lékařství, chemie, biochemie a toxikologie, se proměňovaly v průběhu tisíciletí  formy otrav; příliš se však nezměnily travičské pohnutky - touha  po  bohatství a moci, zaslepenost náboženská nebo národnostní,, nenávist, závist, zloba a pomsta...

Počátek vědního oboru toxikologie, zabývajícího se vzájemným působením mezi chemickými látkami, klademe obvykle do roku 1813 a jejím zakladatelem je lékař, analytický chemik a profesor pařížské university Mateu Orfila (1787 - 1853). Ten sepsal a vydal v tomto roce zvláštní monografii s názvem "Traité des poisons tirés des régnes minéral, végéta et animal, ou toxicologie générale" (Pojednání o jedech...neboli toxikologie obecná), která byla první monografií a učebnicí věnovanou základům nového vědního oboru  toxikologie.. V posledních dvou stoletích mu za svůj život vděčí mnoho osob neprávem obviněných z travičství.  Zvláštní pozornost totiž věnoval experimentálnímu důkazu přítomnosti konkrétní  toxické sloučeniny v lidském těle. Moderní toxikologie stojí na základech biologických a chemických a je bytostně interdisciplinární  vědou. Má stránku popisnou, experimentální  i teoretickou a v průběhu času se zformovala řada aplikovaných toxikologických odvětví  (toxikologie popisná, predikční, klinická,  průmyslová,  soudní  lékařství,  ekotoxikologie,  toxikologie potravin a aditiv, toxikologie agrochemikálií a další).

Nyní však již k meritu věci. K nejpočetnějším edicím Nakladatelství Academia patří "Galileo", přinášející tituly renomovných českých i zahraničních autorů pohybujících se na pomezí věd přírodních a společenských, od biologie a chemie přes matematiku a fyziku až po filozofii, ekologii a medicínu. Většina z asi sedmi desítek již vydaných  knih je pozoruhodná nejen svým obsahem, ale také i čtivým, často netradičním podáním zásadních problémů vědy, techniky a společnosti.  Tomuto pojetí  také plně vyhovuje  nový svazek "Jedová stopa" (Praha 2015, 1. vyd., 264 str.),  který zavádí čtenáře na výlet do historie jedů, drog, léčiv i soudní medicíny po stopách,   která nám až do dnešních dob zanechaly. Jejím autorem, vedle dalších více než 100 odborných prací z fyzikální a organické chemie, je doc. Dr. Ing. Petr Klusoň (1965), který dlohodobě působil na University of Wales v britském Bangoru a na Imperal College v Londýně. V současné době se zabývá výzkumem v Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR, ale věnuje se také popularizaci vědy, do jejíhož rámce spadá tato knížka.

Nejedná se o systematický přehled všech etap vývoje toxikologie a soudního lékařství, ale o zdánlivě náhodný výběr z některých hlavních rozvojových momentů, zajímavých  "jedových" epizod i klíčových postav dějin těchto vědních disciplín, vše zasazené do širšího historického a společenského kontextu  ilustrovaného živými a sugestivními příběhy. Autor nás vede od prehistorie přes antiku, středověk, renesanci, obdoví osvícenství až k nacistickým vyhlazovacím táborům ve století dvacátém. V 11 samostatných kapitolách se potkáváme se slavným řeckým filozofem Sokratem, chemikem Albertem Hoffmanem, proslulým učencem Paracelsem ("není netoxických látek ani připravených ani přírodních, toliko dávka rozlišuje lék od jedu"), zakladatelem moderní fyziologie Paulem Ehrlichem, geniálním chemikem  Wilhelmem Scheelem, travičkou Marií Lafargovou, profesorem chemie a nositelem Nobelovy ceny Emilem Fischerem, ale také s příběhy "černého" zrna v obilí a námelových alkaloidů, léčby "Lues  Venerea", teoriemi o otravě Napoleona Bonaparta, arsenového zrcádka Jemese Marsche. Protagonistů vyprávění je samozřejmě mnohem více, ale protože je kniha napsána velmi poutavě se smyslem pro detail a gradaci příběhu, čte se  jako netradiční detektivka, nelze všechny zápletky, rozuzlení a pachatele prozradit předem. Přestože jsou někdy líčeny události, ze kterých mrazí, nesklouzává jejich tvůdce do laciné časové senzacechtivosti, ale zachovává si vysokou odbornou úroveň a téměř filozofický  nadhled víry v dobrou stránku lidstva. Pravděpodobně nejvíce pro čtenáře překvapivou je skutečnost, že je autor provází nejen časem, ale také českou krajinou  (Křivoklátskem, Brdy, údolím Labe, okolím Čapkovy Strže, Rychlebskými horami), kterou popisuje  slovy člověka,  který ji prošel křížem krážem a díky svému vyprávěčskému talentu přenáší svoji lásku k ní na ostatní.

Publikace samozřejmě zaujme odborníky z řad lékařů, farmakologů, chemiků a učitelů přírodovědných předmětů, ale lze ji vřele doporučit  laické veřejnosti, bez ohledu na to, zda čtenáři mají či nemají  chemické vzdělání. Splňuje totiž mnohem hlubší a významnější poslání, než jen prosté rozšíření přírodovědných vědomostí.

Bohumil Tesařík