V Rocamadouru ve Francii.

Někdy v 70. letech minulého století jsem cestovala s manželem po Evropě. Letěli jsme napřed do Vídně. Tam jsme si pronajali auto a pokračovali pak do italského Janova a podle Riviery do Francie, kde jsme navštívili Ninu a jejího manžela – právníka, Edmundovy přátele z mládí. Několik dní jsme s nimi strávili v Gramatu. Vodili nás po zajímavých místech jako po historických jeskyních se stěnami zdobenými kresbami lidí před 18.000 lety.

Dále jsme navštívili Rocamadour, velký kostel či chrám, navštěvovaný v minulých stoletích pěšky přicházejícími poutníky z východní Evropy (Polska, Česka a Rakouska) na španělská posvátná místa. Předpokládalo se, že byl postaven křesťany.

Když jsme chtěli jít do Rocamadourského chrámu, Nína s Manželem řekli, že už tam byli mnohokrát. Tak jsme šli s manželem sami. V kostele bylo velmi temno, jen jedno malé světlo osvětlující prostor bez oken.

Po chvíli jsem rozeznala černou Madonu s děckem v náručí, vyřezanou v mahagonu na oltáři. Poklekli jsme nebo se posadili a modlili se.

Po chvíli mi začalo být nevolno, až vznikla emoční bolest. Začala jsem se cítit jako mladší černá svobodná žena v dobách asi půltisíc let před křesťanstvím. Můj strach byl způsoben tím, že mne vesničané za několik měsíců ukamenují. Nevěděla jsem proč. Ale můj pocit strachu a duchovní bolest se stupňovaly každou minutu, až jsem lapala po dechu. Řekla jsem manželovi, že už dál nemohu a musím ven. Vyšli jsme oba ven na slunce a já řekla, že tento chrám byl vtesán do té velké skály velmi dávno, asi tak před 2.500 lety neznámými černými obyvateli. Ne křesťany.. Jak to víš, ptal se manžel nedůvěřivě. „Prostě to vím“, řekla jsem. „A najdu důkaz. Pojďme nalézt historickou tabulku, která obvykle bývá na takovýchto místech. Chodili jsme, až jsme skutečně takovou tabulku našli. Zaznamenávala návštěvy francouzských králů v různých staletích. Nakonec bylo vyryto: „Tento chrám byl vybudován v prvním tisíciletí před křesťanstvím neznámými kmeny neznámým božstvům.“ Můj manžel mlčel.

Domnívám se, že to bylo mé Déja vu na místě, kde jsem už jednou žila. Důvod mé úzkosti byla možná skutečnost, že jsem byla těhotná a svobodná. To mohlo být pro svobodnou matku zločin, trestaný ukamenováním k smrti.

Jiřina Teyrovská