Božena Steinerová - klavír je můj život

Martina Fialková 5 2015 Rozhovory česky

Ve dnech, kdy doznívají poslední tóny Pražského jara, bylo zajímavé potkat se s jednou z našich skvělých pianistek, jejíž pozoruhodně pestrá kariéra se odehrávala především v zahraničí. Způsob a charakter hry Boženy Steinerové se dá charakterizovat jejími vlastními slovy: Pro mne není klavír technická záležitost. Je to spíš vyjádření mého já…

 

Lze říci, že život a umění Boženy Steinerové zformovaly kromě české kultury ještě kultura ruská a německá. Z obou můžeme ochutnat poslechem jejího nedávno vydaného CD – a zážitek je to fantastický. Posluchače vtáhne do světa hudby nepřeslechnutelnou zkušeností a vyzrálostí. A hlavně obrovskou empatií pro všechny podoby citů, vášní, nálad i myšlenek, které do svých rozsáhlých sonát vložili géniové Sergej Prokofjev a Johannes Brahms. Interpretka říká: Vždy raději natáčím větší dílo, které má i větší možnost umělecké výpovědi, prostor. Kdybych přemýšlela o tom, kolik desek se prodá, nemohla bych udělat nic…Ale chtěla jsem – dokud mohu – ještě k interpretaci těchto dvou skladatelů něco říct.

 

Hudbou to říkáte jasně, dodejme ještě něco slovy. Proč tento Prokofjev?

Prokofjevova 6. sonáta byla zkomponována v roce 1939. Jsou v ní všechny skladatelovy charakteristické prvky, jeho sarkasmus. A víte, že Prokofjev zemřel ve stejný den jako Stalin? Psali o něm pak, že to je jeho poslední sarkasmus. Většinu jeho sonát premiéroval Svjatoslav Richtěr, tak i tuto. Je to velmi brutální hudba, dá se možná připodobnit k Picassově Guernice.

 

A Brahms, 3. sonáta f moll? Já v té skladbě slyším strhující vyprávění o mládí, o lásce…jejím podáním jste mne úplně dostala, tak říkajíc „rozložila“…

Je to vlastně jakási symfonie pro klavír, ale není to hudba virtuosní a na první poslech líbivá. Mám k tomu dílu hluboký vztah. Mimochodem tuto sonátu jsem hrála na koncertě v Berlíně před mnoha lety, kde měla velmi příznivý ohlas v kritice.

 

Vraťme se ale na začátek – pod Beskydy, což je shodou neznámých okolností, úrodný kraj na skvělé pianisty…

Narodila jsem se v Těšíně, kde se mluvilo i polsky. Tatínek byl právník, maminka pocházela z rumunského Sedmidhradska, také studovala klavír. Když přijela do Československa, neuměla říct ani dobrý den. A tak jsme si hrály – ne s panenkami, ale na klavír. Ale nechtěla nikdy, abych já se tím živila. Nakonec se tak stalo.

 

Vaše studia v Praze na HAMU, u prof. Ilony Štěpánové - Kurzové se odehrávala v době pražského jara. Nikoli toho hudebního, nýbrž roku 1968 a potom, kdy sem vpadla okupační vojska. Co vás po absolvování zavedlo k dalšímu studiu zrovna do Moskvy? Předpokládám, že sympatie k tehdejším okupantům to asi nebyly…

To ne, ale pověstná ruská klavírní škola. Hrála jsem v roce 1970 Budapešti na Lisztově soutěži a v porotě byl Němec narozený v Sovětském svazu, profesor Kerer. Nabídl mi, jestli bych u něj nechtěla studovat na Čajkovského konzervatoři. Chtěla jsem tu příležitost využít a dostala pak i stipendium.

 

Jaká tam byla atmosféra, když jste do Moskvy přijela?

V obchodech tam nebylo nic, všude samí Leninové.  Ale bude to znít absurdně – byla to nejlepší léta v mém životě, protože jsem tam potkala hudební elitu té doby: houslisté David Oistrach, Leonid Kogan, pianista Emil Gilels, cellistka Natalie Gutman – Šachovskaja, ty všechny bylo možné poznat. Ta atmosféra úžasně inspirovala… A když se člověk dostal do správné společnosti, tak tam ten režim ani tolik nevnímal. Běžely tam dokonce filmy, které se v Praze nedávaly, nebo až později. Konala se úžasná matiné dirigenta Genadije Rožděstvenského, který mluvil o takových věcech, že by to u nás vůbec nebylo možné.

 

Zajímavé bylo, že všichni ti vynikající umělci bydleli v jedné ulici, v jednom velikém domě. A když jste šli kolem třeba ve dvě, ve tři v noci, všude se hrálo, cvičilo. Nemuseli jste chodit na koncerty, stačilo stoupnout si pod okna. Bylo to praktické, tím pádem oni neměli problémy se sousedy, jako často hudebníci u nás mívají. A já je mám bohužel celoživotně.

 

Vzpomínala jste na svého profesora Kerera, dnes možná pozapomenuté jméno…

Byl nejen vynikající pedagog, ale měl i velmi zajímavý osud, který stojí za zmínku. Jeho otce zastřelili a Kerer byl jako mladý, velice talentovaný pianista, ve stalinské době vystěhován na Sibiř. Nemohl hrát, ale na stůl si namaloval klávesy a s pomocí vnitřní představivosti cvičil a studoval klavírní repertoár, 3-4 hodiny denně! Po uvolnění poměrů se vrátil do Moskvy a přihlásil se pak do nějaké celostátní pianistické soutěže, kterou vyhrál! Jeho kariéra se konečně rozjela, ovšem na Západ ho nepouštěli, až v posledních letech života. Nakonec emigroval do Německa. Moc jsem si považovala, že přišel jednou v Praze, když tu hrál s filharmonií, na můj koncert.

 

Jaký byl studentský život na koleji?

I tam jsme bydleli s úžasnými talenty. Byl tam Gideon Kremer, později světový houslista, Andej Gavrilov, pianista. Když jsme stále kolem sebe slyšeli, jak kdo hraje, tak to opravdu stimulovalo. Abych nebydlela sama, koupila jsem si tam bílého pejska. Jednou večer jsem s ním šla ven a daly se se mnou do řeči nějaké „bábušky“ na ulici, docela prosté ženské. Ptaly se, co tam dělám, a když jsem jim řekla, že jsem z Prahy a studuju na Čajkovského konzervatoři, byly z toho úplně nadšené. Hned začaly mluvit o Rachmaninovi, Čajkovském, o baletu, a jak to vše milují. Vztah i úplně obyčejných Rusů k hudbě a umění byl tehdy (a možná ještě je, nevím) náramný.

 

To vše zní téměř idylicky…

Bohužel jsou i opačné vzpomínky, dost smutné. Studovalo tam mnoho talentů – a velkých! Ale jednou v noci jsem také ještě cvičila, a najednou venku opravdu hrozná rána. Podívám se ven – kolega spáchal sebevraždu skokem z okna… A takové případy se staly během mé aspirantury asi dva nebo tři. Když se citlivé duše dostanou do nějaké těžké situace či nálady – a tam se hrozně moc pilo – tak páchají sebevraždy.

 

Ale jiná vzpomínka mi naopak dodnes pomáhá, když si na ni ve vlastní těžké chvíli vzpomenu. Když jsem měla aspirantský koncert, měl být mým oponentem profesor Jakov Zak – to bylo jméno!. Vyučoval tehdy největší pianistické osobnosti, už starý pán. Když jsem se to dozvěděla, téměř jsem zkolabovala. No ale hrála jsem a on pak za mnou osobně přišel. Měl mi vlastně dát kritiku, ale on řekl: Mně vám bylo před tímhle vaším koncertem špatně, bolelo mne srdce. Ale jak jste hrála, udělalo se mi dobře. A můj profesor Kerer to zhodnotil: Vidíš, lepší kritiku jsi nemohla dostat… Toho si dodnes moc vážím.

 

Po návratu z Moskvy jste ještě absolvovala další mistrovské kurzy v Budapešti a ve Vídni. To už se ale naplno rozbíhala vaše bohatá koncertní činnost s významnými orchestry, měla jste sólo recitály. V té době také vznikla řada zajímavých nahrávek na LP desky…

Nejen desky, nahrávala jsem i pro Československý rozhlas a další stanice, také v zahraničí. Natočila jsem například Čajkovského b moll koncert se Symfonickým orchestrem československého rozhlasu a dirigentem Otakarem Trhlíkem.

Také mne oslovil skladatel Jindřich Feldt, dnes již nežijící, který tehdy spolupracoval s mnoha vynikajícími interprety – s Josefem Sukem například. A napsal pro mne klavírní sonátu a klavírní koncert, který jsem pak nastudovala. Byl velmi těžký, 30 minut hudby. Premiérovala jsem ho s Českou filharmonií a s dirigentem Zdeňkem Košlerem a byl také vydán na desce v USA. Z toho jsem měla velkou radost.

 

Hrála jste v rámci zemí, kam se tehdy dalo cestovat, ale později dost i na západě. Na které cesty ráda vzpomínáte?

Jedna z nejhezčích byla na Kubu. Také báječné publikum, nevím, jestli tak vzdělané jako v tehdejším Sovětském svazu, ale velmi muzikální. A jedna úsměvná historka. Hrála jsem v Santa Claře, druhém největším městě, h moll sonátu od Liszta. Končí velkým pianissimem, v největším tichu. A právě přitom slyším, že se něco děje v klavíru… Byl tam obrovský šváb, který tam šramotil. Jakmile jsem dohrála, vyskočila jsem a milého švába museli dostat ven.

 

Měla jste doma úspěšnou kariéru a mohla pak i cestovat – co vás vedlo k rozhodnutí, že emigrujete? Nechat doma vše, co člověk vybudoval, a začít znovu, musí být těžké…

Mohla jsem zůstat v zahraničí už mnohokrát dříve, ale nikdy mne to nenapadlo, vždy jsem se vracela do Prahy. Žila jsem s rodiči, měli jsme velice blízké vztahy. Pravděpodobně i proto, že oba byli spojeni stejným osudem, prožili a přežili koncentrační tábory, a to ovlivní nějakým způsobem asi každou rodinu.

Tatínek byl později velmi nemocný a pak onemocněla i matka. Přerušila jsem kariéru a starala se o ně. Nehrála jsem, a v domě, kde jsme bydleli, byl tudíž klid. Po tatínkově smrti jsem ale znovu začala cvičit, měla jsem mít koncerty ve Finsku, ale najednou v domě nastal psychoteror – anonymní dopisy, telefonáty. Toto byl nějaký impulz - samozřejmě kromě jiných okolností, že když pak přišly další koncerty v Německu, rozhodla jsem se. Vzala jsem maminku, které bylo 74, a začaly jsme nový život tam.

 

Zní to trochu paradoxně. Německo byla ta země, ve které vznikla hrůzná ideologie, která stála kvůli původu život miliony Evropanů, a málem i vaše rodiče…

To ano, ale dnes je Německo velmi demokratické, zákony tam fungují a myslím, že Němci se vyrovnali s vlastní minulostí možná lépe než my. Země prošla obrovskou změnou a nám tam tehdy bylo dobře. Uměly jsme s maminkou obě řeč. Žily jsme v Kolíně nad Rýnem, učila jsem v nedalekém Bonnu, hrála s tamními orchestry, nahrávala.

 

Německá a ruská hudební kultura jsou asi trochu jiné?

Německá hudba a interpretace si zakládá na velké preciznosti, poctivém přístupu k nastudování díla , ale někdy v ní člověk postrádá větší emocionální angažovanost. Na rozdíl od ruské hudby a interpretace umělců, kteří především vnášejí do tvůrčího procesu svou duši a velké citové nasazení.

V Německu je také velice vzdělané publikum. A kdo měl ruskou hudební školu, která je tam velmi uznávaná, dostal zelenou. V Německu neměli po válce dostatek kvalitních hudebních pedagogů, proto je zvali je ze zahraničí – a to právě ze Sovětského svazu, také z Polska, Maďarska. Měla jsem tam docela rozjetou kariéru a dodnes tam jezdím ráda. Všechno ale dopadlo nakonec jinak. Moje maminka onemocněla a já jsem se po její smrti docela sesypala. Měla jsem pocit, že musím odejít i odtud. Rozhoduji se vždy dost impulzivně, a tak jsem sbalila nábytek, piano, všechno – aniž bych si předem pořádně zjistila, do čeho jdu, a odjela do Izraele. Nikdy předtím jsem tam nebyla…

 

Jaké to bylo, přijet do této zvláštní země?

Podivné. Nebylo moc obvyklé, že z Německa tam přijede přistěhovalec. Ti tam přicházejí odjinud. Dostala jsem se do kurzů hebrejštiny, bylo mi po čtyřicítce, to už jazyky do hlavy moc nejdou. A abych vás pobavila – tak víte, že hebrejsky se čte odzadu. Ale já měla i tu knihu nohama vzhůru, protože jsem to vůbec nepoznala, a učitelka v kurzu byla ze mne docela šílená. Přesto jsem půlroční kurz absolvovala (smích).

 

Zjistila jsem ale, že v Izraeli je opravdu hodně hudebníků z bývalého Sovětského svazu. Vynikajících, průměrných i podprůměrných – a že by bylo velice těžké tam dostat dobré místo, kde učit. Vrátila jsem se tedy do Německa, kde jsem učila na univerzitě v Regensburgu. Ale nakonec, po roce 1996 jsem se rozhodla vrátit definitivně do Česka, do Prahy, která se mezitím hodně změnila.

 

Ještě ale byl nějaký „odskok“ na Tchaj-wan, pokud vím…

Ano, tam jsem dostala příležitost učit v letech 1999-2000. Po nějakém koncertě mi tehdy z univerzity v Tchai-peji nabídli hostování. Tam se mi moc líbilo – a moji žáci za mnou potom dokonce dvakrát přijeli až sem do Prahy.

 

Před pár roky jste hrála také v Nairobi v Keni.

Ano, ten koncert zařídila Marie Imbrová, která tam jezdí pomáhat tamní sochařské domorodé komunitě (také spřátelená s Českým dialogem, pozn. red.), to byl velice zajímavý pobyt. A odtud mám také kuriózní historku. Před koncertem jsem zkoušela v sále, byla tam otevřená okna a dveře, bylo vedro. Hraju, hraju – a najednou před klavírem veliká černá opice. Tvářila se velmi zle. Šíleně jsem se lekla,  nevěděla jsem, co mám dělat, a volám: „Help! Help!“. Přiběhly tam odvedle místní kuchařky, takové dvě slečny. Hrozně se smály a říkaly, že nic podobného se tam zatím nestalo. Ale udělaly „kšá“ a opice utekla.

 

Vzpomenete si, co jste hrála, že ji to zlákalo?

Myslím, že toho Prokofjeva, co je teď na CD (smích). Inu, asi tam vlezla, protože dosud nic takového neslyšela…

 

A návraty z dálek do rodného kraje?

Moc jich nebylo, nemám tam už nikoho a nebyla jsem ve svém rodném městě mnoho let. A pak mi jednou napsali, že se v Těšíně otvírá nový kulturní prostor, kavárna Avion, jestli bych si tam nechtěla zahrát. A představte si, že se tam na mém koncertě sešla celá moje třída! S těmi lidmi jsme se 45 let neviděli, moc jsem je nepoznávala, ale bylo to krásné překvapení.

 

Máte sen, co byste si ještě ráda zahrála?

Před asi třemi roky jsem nastudovala náročný koncert Kryštofa Pendereckého, s názvem Vzkříšení, které vzniklo inspirováno událostmi 11. září 2001. Hrajeme to, pokud vím, jen tři pianisti na celém světě. Kdyby se naskytla příležitost, asi neřeknu ne.

 

Martina Fialková

CD Boženy Steinerové není ve volném prodeji, zájemci mohou kontaktovat redakci Českého dialogu. (Cena je 350,- Kč)