Anna Zachová - Vzpomínky na květnové dny

Nemohu vzpomínat pouze na květnové dny roku 1945, aniž bych se nezmínila o tom, co k nim vedlo, co jim předcházelo. Nechci to vytrhovat z kontextu předchozích událostí.

Bydlela jsem v květnu 1945 s moji mamkou v Bubenči v bytě mého strýce Jeníka (Jan Zrzavý, bratr mé mamky). Proč právě tam? Můj otec byl prvního září 1939 zatčen jako politický vězeň, (což mu zřejmě zachránilo život, jinak by byl později šel do transportu a zahynul v plynové komoře jako zbytek jeho rodiny, jako otec mé kamarádky, jako mnohé mé kamarádky a jejich rodiny) a byl vězněn v těch proslulých místech jako (po počátečních nějakých týdnech v pankrácké věznici: koncentrační tábor Dachau, Buchenwald, Osvětim. Pak nám zmizel v květnu 1945 a dlouho jsme o něm nic nevěděly. Nějakou zprávu jsme dostaly (myslím, že to bylo pomocí nějakého „motáku“), že je v Mauthausenu. Přesuny vězňů z jednoho koncentračního tábora do druhého se děly pěšmo, tak zvanými „pochody smrti“. Když vězeň nemohl nebo se opožďoval tak byl jednoduše zastřelen. Takže beze zpráv od mého otce jsme byly od ledna 45 až do té doby, než se osobně živý objevil po květnové revoluci, až po skončení války. Jak přežil pochody smrti nevím, o tom on nikdy nemluvil.

Na jaře 1944 nám Němci zabavili, tedy si přivlastnili (dnes se tomu myslím říká „vyvlastnili“ naši vilu ve Střešovicích a dali nám náhradní dvoupokojový byt v Praze na Vinohradech, v tehdejší Nerudově ulici naproti Riegrovým sadům. Tím jsme přišly o část naší obživy, protože pěstovat králíky a slepice jsme v činžovním domě na Vinohradech nemohly. Část našeho majetku byla v bednách dopravena mým strýčkem Jirkou na jeho valníku s koňmi přes Břevnov do jeho stodoly ve statku v Košířích, odkud jsme si s matkou vozily v ruksacích zrní pro slepice a seno pro králíky a trochu másla a jídla pro nás, výprava vždy na celý den, pěšky půl hodiny na tramvaj a pak objíždět přes Břevnov, Malou Stranu, Dejvice do Střešovic. Získávat obživu touto cestou se samosebou nesmělo a trestalo se to.

V únoru 1945 bylo nádherně. Teploučko, sluníčko svítilo. Nálety byly mimo naše území a kdykoliv houkaly sirény a mělo se jít do krytu, když „nepřátelská „ letadla anglická či americká, naši kamarádi, přeletěla Protektorát Böhmen a Mähren a letěli přes Prahu, tak to bylo tou dobou několikrát denně a už jsme to úplně ignorovali. To bychom bývali museli celý den jenom během z krytu a do krytu, tedy do sklepa a ze sklepa. Jak jsme milovali ten zvuk, to vrčení letadel a věděli, že nad námi jsou naši kamarádi a ne nepřátelé a jak jsme byli rádi, že zase nějaká část Německa bude vybombardována. Taky jsme soutěžily s kamarádkou, která z nás nasbírá víc těch foliových proužků, která ta letadla shazovala jako protiradarovou obranu. Vždyť to byl dar od kamarádů!

Takže v tom krásném, únorovém dni (myslím 14. února a snad to dokonce byla i neděle) jsme s matkou stály na stoličce na ulici a myly okna našeho přízemního bytu, když se to s námi jaksi zatřáslo a okna se nám pod rukama rozsypala ve střepiny. Takže jsme horempádem letěly do toho sklepa a matka byla ještě natolik duchapřítomná, že vypnula plyn pod polední polívkou, kterou právě vařila. No a pak to tedy pěkně dunělo a třáslo se, a když bylo vše skončeno a vylezly jsme ze sklepa tak jsme hned viděly přes náš dvorek, jak za sousedním dvorkem už ten činžák nestál, byla tam díra a trosky, z kterých se kouřilo. Když jsme si troufly opatrně vyjít na ulici tak to tedy byla podívaná! Všude spousta prachu, kouře, smradu. V okolních ulicích zbořené a hořící domy a na Vinohradské třídě (tedy Fošové) byl 5-ti patrový činžák v plamenech a řeznictví a uzenářství pana Macešky zcela zřícené a hořelo a doutnalo a takových domů tam bylo víc. V sousední, paralelní ulici několik takhle vybombardovaných domů, pamatuji se, jaká to tehdy pro mě byla podívaná, bylo mi 13 a půl. Někde v té zřícenině, asi ve 3tím patře visela postel částečně ve vzduchu. Prý v tom sousedním domě zahynuli manželé Staflovi (akademický malíř), známí mých rodičů. Nevím, jestli se zjistilo, proč tenhle bombardovací „koberec“ se tenkrát udál, jestli si to Američani spletli s Drážďanami nebo se potřebovali zbavit nákladu bomb. Na vltavském nábřeží na pravém břehu to tenkrát odnesl starý klášter Emauzy.

No a po několika dnech se to nádherné počasí zlomilo, přišly nepředstavitelné mrazy a v bytě s těmi papundeklem zalepenými okny byla šílená zima, kamna na hnědé uhlí to nemohla vytopit.

Můj strýček byl tou dobou v jižních Čechách ve Vodňanech a tak nám nabídl, že můžeme bydlet v jeho Bubenečském bytě v ulici Na magistrále.

K tomu byl ještě další důvod. Koncem války byla hrozba, že děti ze smíšených manželství budou transportovány do Terezína a tak se matka o mě bála a zmizela se mnou do Bubenče. Ve sklepě krytu v Bubenečském domě jsme také přečkaly březnové bombardování Vysočan. To už jsme měly únorovou zkušenost a běhaly jsme poslušně do „krytu“. Tam jsme všichni seděli namačkáni, poslouchali dunění a detonace a krčili se strachy v očekávání, kdy se sto nad námi sesype.

Ze strýčkova bytu se chodilo na tramvaj k dejvickému nádraží Bubenečskou ulicí a to byl pro mě vždy úplný horor. Musela jsem totiž přejít blokem, kde byla tzv. „Peckova vila“, ve které tou dobou sídlilo velitelství SS, a před vraty byla vždy po zuby ozbrojená hlídka dvou černě oděných esesáků a já se plížila po druhém chodníku se zatajeným dechem a zadkem sevřeným hrůzou, kdy po mně začnou střílet.

Jako zlatý hřeb té pohnuté doby byl dubnový den, kdy jsem u přátel mých rodičů v Bráníku poslouchala spojenecké hymny při setkání spojeneckých armád na Labi. To jsme všichni radostí brečeli, byli jsme z toho téměř v extázi. Samosebou západní rozhlas se poslouchat nesměl, na to byl trest smrti.

Jak jsem tak jednoho dne na začátku května (tedy 5. května 1945) šla zase Bubenečskou ulicí a plížila se blokem naproti těm esesákům, tak koukám, že lidi seškrabovali německé nápisy z cedulí a vyvěšovali československé vlajky. To jsem se teprve začala bát, že se začne střílet a byla jsem ráda, že jsem se živá dostala domů. Ono se sice v těchto místech ještě tou dobou nestřílelo, ale bála jsem se strašně. Doma jsme se dozvídali z rádia, jak na Pankráci jsou barikády a jak německé tanky ženou před sebou nevinné lidi a kde tedy jsou ti naši osvoboditelé? Kde teda jsou ti Američani, kteří jsou údajně již v Plzni, a to je přece jenom pár hodin jízdy! Proč jim to proboha trvá takovou dobu, než dojedou do Prahy nás zachránit před tou německou hrůzou?

Pak někdo zazvonil u našich dveří do strýčkova bytu ve 3. patře. Když matka otevřela tak tam byl německý voják, který nás nesmírně slušně žádal, abychom zavřeli všechna okna, že okno z atelieru do ulice Na Magistrále je otevřeno. Slušně nebo ne, pro mě to byla úděsná chvíle a hlavně že moje matka, zřejmě dodržujíce své výchovné představy, mě nařídila: když si Andulo to okno otevřela, tak tedy koukej ho jít zavřít. Dnes vidím, jaká jsem byla poslušná holka-teenager, protože jsem to šla udělat i když jsem myslela, že to bude má poslední hodinka, že Němci začnou do toho otevřeného okna střílet a tak jsem se plazila po břiše k oknu a téměř paralyzována strachem jsem se natáhla nahoru a okno zavřela.

No a pak to nějak skončilo, naši osvoboditelé, naši sovětští bratři dorazili a zatábořili tenkrát na Vítězném náměstí, nynějším Kulaťáku, v místech kde bývaly Matějské poutě.

Pamatuji se, jak jsem se mezi nimi procházela a jak se mi děsně ti Ivanové, osvoboditelé líbili (to jsem ještě neměla zkušenost s americkými fešáky!) jak chudáci, z té dlouhé jízdy, až snad ze Slovenska, kdy jeli dnem a nocí, aby nás osvobodili od Němců, měli krvavé oči od nevyspání. Jak jim na velikých pánvích v omastku plavaly smažící se brambory, jak to vonělo a já měla hlad a jak mi nabídli abych si vzala, jenže já se moc styděla a tak jsem přemohla své choutky a nic jsem si od nich nevzala. Teprve později jsme se dozvídali ty zkazky z Moravy, jak tam kradli, znásilňovali ženský, kradli hodinky „Davaj časy“ a že v Praze byli nasazeni jenom ti nejvybranější z vybraných a ne ti zločinci co osvobodili venkov a hlavně Moravu. Když už jsme byli osvobozeni našimi bratry a sláva osvobozenecká padla na jejich bedra, tak už západní spojenci, tedy Američani, měli dovoleno do Prahy vstoupit.

Můj táta se vrátil ještě když jsme bydleli na magistrále do strýčkova bytu. Byl to vůbec můj táta? Nevypadal vůbec jako on, jenom kost a kůže, lebku potaženou kůží a moc veselej vandr s ním nebyl. Propadal návalům zběsilého vzteku kvůli maličkostem a tehdy jsme ještě nebyli tak daleko v psychologii, abychom měli znalosti o posttraumatickém stresu.

Během mých pochůzek Dejvicemi jsem na jednom náměstíčku narazila v koutě domu na skupinu čumilů, protože tam v rohu budovy ležel na zemi v louži krve postřelený Němec, ten v hnědý uniformě, a už měl na kahánku, asi mu moc chvilek života nezbývalo. Nikoho jinýho zastřelenýho nebo mrtvýho jsem neviděla.

Během těchto květnových poválečných dnů jsme se vrátili také do naší vily ve Střešovicích (koně s valníkem dovezli zbytky majetku z Košíř). Kam se mezitím poděla ona německá rodina mi není známo. Vím jenom, že jsme byli nabádáni k veliké opatrnosti, že se stále němečtí vojáci skrývají po Praze a třeba v kanálech, a tak jsem chodila prostředkem ulice, aby na mne z toho kanálu nemohli dostřelit.

Úžasná je vzpomínka na defilé spojeneckých armád Prahou. Pochodovala jsem s nima a jásala s jejich kapelami z hradního nádvoří dolů Malou Stranou. Panečku jací to byli fešáci ti západáci, Angličani, Američani a Francouzi! Dokonce jsem s jedním z těch fešáckých Američanů, synem přátel mých rodičů, který mě v roce 1932 vozil v kočárku v Krkonoších, sešla v tramvaji a to jsem se moc styděla s ním vůbec mluvit.

Můj otec, který byl před válkou v předsednictvu vlády, okamžitě navázal různé předválečné styky s vládními činiteli a tak se stalo, že jsem měla možnost se s ním zúčastnit prvního poválečného představení Libuše v Národním divadle. O přestávce jsem měla tu „čest“ být představena Fierlingerovi a dodnes si pamatuji i ten nepříjemný pocit v mém žaludku z jeho baziliščího pohledu.

No a to je tak skoro všechno co si pamatuju, dál už to byla vlastně samá politika a sračky.

Jen chci ještě dodat, a to se netýká jenom květnových dnů, že se do smrti nezbavím ze svého nejhlubšího podvědomí těch tam zabetonovaných reakcí, které v setině zlomku vteřiny nastanou: vidím-li vojenskou uniformu té barvy co měli němčouři a slyším-li mluvit kohokoliv německým jazykem (i když jsou to mí kamarádi). Ta okamžitá ostražitost a nepopsatelný, bleskově vyvolaný pocit ohrození, to ztuhnutí a zbystření smyslů, očekávání nějaké hrůzy a útoku na můj život. Praktikování „forgivness“ a „compassion“ nebo „loving kidness“ s tím absolutně nic nezmůže. To je moc hluboko, nějaký pud sebezáchovy či co to je, nebo ten „reptilian brain“.

Andula