Rozhovor se Simonou Stašovou

Milá Simonko,

Tento „polorozhovor“ vznikal u příležitosti oslavy tvých narozenin, premiéry mnou přeložené hry s tebou v hlavní roli Vím, že víš, že vím a vzpomínáním na mého tátu (Ivo. T. Havlů), který by oslavil právě v těchto dnech své 92. narozeniny. Takže je to spíš takové povídání a vzpomínání. Přitom jsem si začala mimoděk uvědomovat, kolik toho máme společného. Když to vezmu od začátku, tvůj tatínek žije v Ostravě a můj manžel se v Ostravě narodil. Obě jsme vyrůstaly poznamenány uměleckým a divadelním prostředím. Tvoje maminka, jedna z nejznámnějších českých hereček Jiřina Bohdalová, můj tatínek Ivo T. Havlů známý překladatel a hudební spisovatel. Obě máme úzkou vazbu na Itálii, tvůj druhý manžel byl Ital a často tam jezdíš, já v Itálii napůl žiju. Věkově jsme na tom podobně (manžel této naší věkové kategorii říká starší dorostenky), tebe životní jubileum čeká v těchto dnech, já ho mám nedávno za sebou.

U nás v rodině byly návštěvy režisérů a herců na denním pořádku. Máma výborně vařila, a tak k nám rádi chodili na pracovní večeře. Většina z nich už je v hereckém nebi, ale hodně dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla jít v otcových šlépějích a začít překládat divadelní hry. A jak to bylo u tebe? Kdy v tobě uzrálo přesvědčení stát se herečkou a na koho z těch slavných osobností z tvého dětství nejraději vzpomínáš?

Kari, ty jsi vyrůstala v intelektuálním prostředí, já v emocionálním. Proto já jsem neskromně o povolání herečky vůbec neuvažovala, pro mě to bylo jako samozřejmé, že prostě herečka budu a basta. To spíš moje máma byla opatrnější a skeptičtější, proto mě taky ihned zařídila, aby se na mě podívala paní Vlasta Chramostová, jestli na to vůbec mám. Psal se tenkrát  rok 1970 a já jsem nastoupila do prvního ročníku Konzervatože hudebně-dramatický obor. Díky, paní Chramostová, pamatuji se na všechny vaše rady.

U mne to byl napřed zájem o film, vystudovala jsem filmovou produkci na FAMU a pak několik let pracovala v Národním filmovém archivu. Hrozně ráda vzpomínám na bývalého vedoucího Myrtila Frídu a filmového historika Karla Čáslavského. Zájem věnovat se profesionálně divadlu u mne přišel až později. A co ty, lákalo tě víc divadlo nebo film a televize? Vzpomínáš na své první kroky u divadla, filmu a televize?

Já jsem se strašně kamery bála a jak se zaplo červené světýlko na kameře, úplně jsem ztuhla. Je vidět, že jsem nebyla ten přírodní talent, který měl všechno zadarmo. Já se musela té neskutečné trémy zbavit. A nešlo to ničím jiným, než poctivou přípravou a tím, že jsem se neofrňovala nad žádnou, byť malou roličkou. Všechno jsem brala jako Marii Stuartovnu i roli o dvou větách. V divadle jsem si byla vždycky jistější, už od první chvíle, kdy jsem byla ve svém prvním angažmá v Českých Budějovicích. Na jevišti jsem byla uvolněná hned. Taky díky tomu, že se každý den zkoušelo a člověk nemusel hned přinášet výsledky. A taky díky tomu, že hned moje první role byla trojrole ve hře Thyl Ulenspiegel, kde jsem hrála Nelle, Betkinu a Annu. Režii měl tehdy vynikající režisér Milan Fridrich a od té doby jsem vždycky takového hereckého režiséra hledala. Zaplať Pán Bůh i našla.

Zůstaneme na chvíli ještě u divadla. Hraješ v některých hrách, které překládal můj táta a které patří k nejúspěšnějším a nejhranějším představením vůbec. Za roli ve hře Drobečky z perníku jsi dostala cenu Thalie a Poslední ze žhavých milenců už měla pokud vím, minimálně pětistou reprízu. Pamatuješ si, jak dlouho a kolikrát jsi to hrála? A nenudí tě to už někdy? Shodou okolností zrovna pár dní před tvými narozeninami, měl výročí můj táta a ve stejný den se hrál další z jeho nejúspěšnějších překladů Vstupte v hlavních rolích s Petrem Nárožným, Ladislavem Mrkvičkou, Janem Čenským a Libuší Švormovou. Viděla jsem to už bůhví pokolikáté a byl to pro mně úžasný zážitek, zkrátka herecký koncert. Vím, že když zemřel tvůj partner ze hry Poslední ze žhavých milenců Jan Teplý, už jsi to z piety k němu nechtěla hrát. Co tě vedlo k tomu dál pokračovat a jak si to užíváš s novým partnerem P. Nárožným? A pamatuješ si ještě vůbec, jak tě k tomu můj táta „nutil“, že je to hra pro tebe jako stvořená?

Tak teď musím zavzpomínat na tvého tatínka, kterého jsem měla strašně moc moc ráda.  Byl to osud, jinak se to nedá říct.  Psal se rok 1988 a já hledala pro sebe roli, se kterou bych mohla jezdit po vlastech českých a trochu si přivydělat. Byla jsem tenkrát v angažmá v divadle E.F. Buriana. Chodila jsem na DILII a otravovala je a všude jsem se ptala. Jednou se mi doma ozval telefon a tam se ozvalo:  “Dobrý den, paní Simono, tady Ivo Havlů“ , to I trochu protáhnul, jako dneska ho slyším.  „Vy prý sháníte komedii a já ji pro vás mám“.  Sluchátko mi málem vypadlo z ruky, protože jsem pana Havlů znala jen z geniálních překladů a teď mi on osobně volá!!! On pokračoval:  „Divadlo na Vinohradech koupilo práva na komedii Poslední ze žhavých milenců a pan Vlastimil Brodský se necítí dobře, takže tu komedii, která byla pro něj nasazená, shodili ze stolu. Jsou tam tři ženské, které se nepotkají a vy jste přesně ten typ herečky, co by všechny ty ženské uhrál sám.  Co vy na to?  Práva jsou zaplacená!   Tu komedii si nenechte ujít! “  To se mi už zatočila hlava a musela jsem si sednout.  Slovo dalo slovo a já byla tak kurážná, že po těch povzbuzujících slovech od tvého tatínka jsem řekla okamžitě : „ Ano! Ano! Jdu do toho !“   Ještě mi řekl: „Partnera a režiséra už si najděte sama.“  Tvůj tatínek, pan Ivo Havlů se na premiéře 24 září roku 1990 v Žižkovském divadle  smál ze všech lidí nejvíc a od té doby se z nás stali přátelé.  Moc jsem si toho považovala. On to prostě tenkrát  tušil, on si mě zkrátka vybral a já mu za to nebudu nikdy dost vděčná. Téměř 500 repríz jsme udělali za 16 let hraní s Honzou Teplým, já mezi tím stačila porodit své druhé dítě v roce 1995 a Honza na mě počkal a  pak jsme jeli zase dál.  Byl to můj nejstarší kamarád. A pak mi před 500 reprízou odešel do toho hereckého nebe. Teprve po letech, když jsme se sešli s Petrem Nárožným a jemu se hra moc líbila, podívala jsem se nahoru a zeptala se Honzy Teplýho,  co by tomu říkal  a  měla jsem tenkrát takový krásný pocit a tak jsem do toho s Petrem šla a jedeme zase dál.  Dnes je mým nejstarším kamarádem Petr a Honza je stále mezi námi.

Já už jsem cenu Thalie také „získala“, přesněji řečeno ji obdržel David Prachař za roli v mém překladu italské hry Alessandra Baricca Novecento, která se také hraje úspěšně dodnes. Minulý týden měla premiéru v divadle ABC hra Vím, že víš, že vím, (původně film, ve kterém excelují slavní italští herci Alberto Sordi a Monica Vitti), a ve které nyní záříš ty s Michalem Dlouhým. Jak se v ní cítíš? Myslíš, že se dožije takové dlouhověkosti jako Poslední ze žhavých milenců?

Kari, já ti moc děkuju, že jsi mi hru velmi rychle  pro mě přeložila a jsi dcerou svého otce, jsi výborný překladatel. Tuhle komedii jsem milovala už v osmdesátých letech, kdy byla natočena a vůbec by mě nenapadlo, že by se mohla přenést na jeviště, protože součástí té hry jsou i filmové dotáčky. Římani jsou prostě kabrňáci, že do toho šli a udělali nádhernou dramatizaci jen pro čtyři herce. A já jsem si zase vybrala fantastický tým herců, kteří tu divadelní káru se mnou táhnou a rádi. V prvé řadě Michala Dlouhého, ve kterém jsem našla vynikajícího partnera, který je absolutně na stejné vlně jako já. Dceru nám hraje Andrea Daňková, velmi šikovné děvče, které letos končí DAMU a kterou jsem si vybrala i do Drobečků z perníku. A pak je tam role detektivního očka a tam se alternuje Vasil Fridrich a Petr Vančura. Oba kouzelný kluci. Je mi jasné, že tato komedie bude nesmrtelná, to spíš my na sebe musíme dávat pozor. Ještě, že jsem nejstarší z té party a že mi všichni vydrží.

Mou nejoblíbenější italskou herečkou je Claudia Cardinale, jejíž životopis jsem přeložila (Já, Claudia, ty, Claudie), a s kterou jsem měla možnost se setkat osobně v Římě při jejím debutu na divadelních prknech v Itálii (dlouhou dobu totiž hrála jen ve filmu, pozn.autorky). Máš nějakou oblíbenou italskou herečku nebo herce?

Tak u mě je to také jasné, já jsem zase zamilovaná do Anny Magnani, kterou mám tu čest představovat v Římských nocích. A to už je, holka zlatá, 42 let na Pravdě Boží. A přesto je to pro mě herecké zjevení. Ona byla první, kdo začal na plátně existovat a ne hrát. Byla to ženská krev a mlíko a rasa baba a žádná krasavice a temperament a talent od Boha. Stále jí mám v srdci a stále její myšlenky a temperament a tu nelehkou povahu mám možnost z jeviště předávat divákům. Jsem za to moc šťastná a považuju si toho velmi.

Římské noci jsi objevila sama nebo tě někdo inspiroval? K této hře mám hezkou vzpomínku. Když jsem byla v New Yorku na návštěvě u americko-italského autora Maria Frattiho (např. scénář k filmu Nine o životě F. Felliniho, jehož divadelní verzi pod názvem Šest vážnivých žen jsem přeložila a v režii Otakara Koska), stáli jsme spolu u něho na terase a vzpomínal, jak naproti přes úzkou ulici bydlel Tennessee Williams a jak si spolu hezky povídali. Bylo to právě v době, kdy jste zkoušeli s Oldřichem Víznerem právě onu jmenovanou hru.

Římské noci jsou zase dárek od tvého kolegy a taky mého kamaráda překladatele Alexandra Jerie. On mi před těmi, dnes, už deseti lety zavolal, že dostal na stůl hru o životě a přátelství Anny Magnani a Tennessee Williamse a co tedy já na to?  No, to jsi měla vidět mojí reakci! „Sašo, i když to bude blbý, já to hrát budu! Prosím, přelož to! “ A ono to blbý není! A dnes už máme s Oldou Víznerem, který hraje znamenitě Tennessee Williamse 350 repríz a jedeme dál. Ti dva se na nás dívají ze shora a určitě nám fandí.

Když už jsme u toho divadla a lásky k Itálii, neměla jsi někdy chuť zahrát si před italským publikem?

Ne, to bych si netroufla, to je přece jenom jiná káva. To bych musela hrát cizinku a nějakou malou roli, protože můj akcent je přece jenom znát. Ono stačí, když v afektu před českým publikem v roli Anny Magnani začnu nadávat italsky a teď mluvím italsky i v komedii Vím, že víš, že vím… a to moji touhu po italštině na jevišti absolutně uspokojuje a mě dostatečně naplňuje.

Miluji film Nebožtíci přejí lásce, který dokonale charekterizuje protiklad italského a amerického přístupu k životu. Moje maminka v Americe částečně vyrostla, mám tam řadu příbuzných a sama jsem v Americe maturovala, ale dala jsem přednost životu v Itálii. Vzpomínám, jak jsem ještě před sametovou revolucí tlumočila jak pro Italy, tak pro Američany. S italskými partnery to byla naprostá pohoda, s klidným dlouhým obědem, kdy mě nechali v klidu najíst a vůbec se ke mně chovali v prvé řadě jako k ženě. S americkými filmaři to byl stres od rána do večera, přesně podle hesla „čas jsou peníze“. Jak se u tebe utvářel vztah k Itálii a máš nějaké oblíbené místo, kam ráda ve volných chvílích vyrážíš? A co čeští režiséři? Chovají se spíš jako „Italové“ nebo „Američani“?

Já s oblibou říkám, že v minulém životě jsem musela být v Itálii hýčkanou kočkou, protože jsem tam opravdu jako doma. Můj temperament se dokonale mísí s temperamentem Italů a jejich humor je mi velmi blízký, chechtáme se naprosto stejným věcem. Možná je to taky tím, že italština je opravdu dnes už mým druhým mateřským jazykem. Zatímco Američani mi stále nahánějí jakousi úzkost. Už proto, že anglicky nemluvím tak dobře jako italsky a taky jejich mentalita je opravdu tvrdšího rázu. Je tam opravdu cítit to Time is money. V Itálii je na všechno čas. Miluju Toskánsko, miluju Řím a miluju Sicílii, takže vlastně celou zemi. Tak čtyřikrát do roka se jedu mezi ty svý lidi nadechnout a pobejt s nima. Mají opravdu slunce v duši a jsou prosoleni mořem.

A ještě jednu poslední otázku. Jak jistě víš, já kromě překládání píšu také kuchařky. U poslední z nich, Karina vaří s Deníkem, jsi mi byla kmotrou a zároveň reklamní tváří. Čtenáře Deníku jsem pak po celý loňský rok pravidelně každý čtvrtek  „zásobovala“ recepty a radami z této knížky a také jsem vybrala naši společnou fotografii ze „křtin“.  Vím, že tvoje maminka je výborná kuchařka. Neboj, nebudu se ptát, jak a co vaříš, ale spíš, na čem si nejvíc pochutnáš a jestli máš nějaká oblíbená místa, kam si ráda zajdeš se dobře najíst.

Kari, zvu tě (do Café de Paris) na Maltézské náměstí ke své kamarádce Lině Wagnerové, která tam dělá neskutečný steak s neskutečnou omáčkou! Točili jsme u ní část dotáček do představení Vím, že víš, že vím…a s úspěchem jsme předstírali, že jsme v Římě. Díky, Lino, přijdeme k tobě na výborný papu a na výborný vínečko. A tobě, Kari, děkuju za vše a za to, že na mě myslíš.

Tak jsme si hezky popovídaly a zavzpomínaly a mně nezbývá nic jiného než ti popřát kromě zdraví a štěstí ještě hodně krásných rolí a jak říkají Italové „in bocca lupo (zlom vaz)“.

„Crepi lupo!“ (odpověď na  zlom vaz ve stejném duchu), Ať to pořád jede všechno takhle pěkně dál.

Simonu Stašovou zpovídala Karina Havlů

Ivo T. Havlů (10.3.1923 – 13.8.1991)

Překladatel, textař, hudební spisovatel. Specializoval se zejména na americkou divadelní tvorbu,  byl prakticky dvorním překladatelem Neila Simona – jednoho z nejhranějších současných autorů. Jeho specialitou byly také muzikály. Dodnes můžeme vidět na scéně např. Vstupte (Zlatí hoši), Apartmá v hotelu Plaza, Hodné holky nepláčou, Poslední ze žhavých milenců, Drobečky z perníku, Řek Zorba, Kabaret, atd. Největšího mezinárodního úspěchu dosáhl, když v roce 1979 byla v Dánsku na počest Hanse Christiana Andersena vypsána celosvětová soutěž v angličtině o nejlepší hudební dílo. Ivo T. Havlů napsal libreto a texty, hudbu pak skladatel Zdeněk Marat a toto dílo zvítězilo. Premiéra se odehrála v roce 1983 v Andersenově rodném městě Odense a dodnes zůstala trvalou součástí Andersenových slavností.