Brooke Davisová

Nad titulem je napsáno: „Příběh, který vás rozesměje, rozpláče a přesvědčí o tom, že na změnu není nikdy pozdě.” Až si tuto knihu přečtete, uvědomíte si, že život je tak zašmodrchaný, že nemá cenu hledat nějakou logiku. Nebo naopak - všechno má svou logiku, ale my ji vidíme až zpětně...

Budete číst příběh holčičky Millie, kterou maminka (?) po smrti otce zavedla do obchodního domu a tam ji nechala. Řekla „hned  jsem  zpátky” a Millie začala žít mezi mezi plastovými figurami a hromadami spodních kalhotek. (Od té doby nechávala za sebou papírky se vzkazem: Tady jsem.)

Do obchodního domu chodí mezi lidi i Karl, který jinak žije v domově důchodců a tak se jednou s Millie potkají. Když se pak holčička vrátí do prázdného domu, odkud maminka utekla „za lepším” životem, v okně protějšího domu uvidí stařenu, které zemřel manžel. Ona žije jen šmírováním života za sklem.

Tito tři lidé začnou znovu žít. Do jejich myšlení vkládá autorka trpké i směšné zkušenosti vlastního života. ( Jak se dcera vyrovná s titulkem v novinách: „Bizarní smrt: žena rozdrcena vraty?” Jak zapomenout na 27. leden 2006?)

Není to smutná kniha. Je živá i radostí, často překotnou, ale také konejšivou. Tři naprosto rozdílní lidé, které svedla samota, prožívají doma v Austrálii situace jako ostatní lidé. Jen bez rozptylujícího pozlátka. Utvoří rodinu a jsou silní. Tak silní, že napíšou do prachu na kapotě ukradeného auta JSME TADY.

Udělejte si krásný jarní sobotní večer. Vezměte si tuto knížku a začněte žít na druhém konci zeměkoule. Pak ji odložte a jděte se rovnou nasnídat, protože v noci nebudete mít sílu přestat číst. A budete se divit, jak to, že poznáváte věty, které nosíte v sobě od dětství. A taky si připomenete spoustu sprostých slov, která ani neříkáme nahlas, ale pomáhají nám v krizích.

Vydala Mladá fronta v báječném překladu Jany Hejné

Venda Šebrlová