Jiří Voskovec ve vzpomínce Jiřího Plannera

„Tím to pro mne končí“, řekl Voskovec, když se dozvěděl o Werichově smrti

Jiří Planner spoluzakládal pražské divadlo Semafor a působil v něm jako provozní ředitel. V roce 1963 zorganizoval Zájezd zpěváků Semaforu do NDR, zakončený koncertem v Západním Berlíně. Odtud emigroval do NSR a později do USA, kde pracoval mj. Jako kulturní redaktor v newyorské redakci rádia Svobodná Evropa.

V New Yorku bydlel Jiří Planner jen kousek od Jiřího Voskovce. Poprvé se spolu setkali v bytě Ferdinanda Peroutky. Padli si do noty, když zjistili, že oba mají z písniček Osvobozeného divadla nejraději waltz Zasu, jednu z prvních kompozic Jaroslava Ježka pro toto divadlo, do hry Premiéra Skafandr.

Z dlouholetého přátelství, které ukončila až Voskovcova smrt v červenci 1981, zůstala Plannerovi spousta vzpomínek. Některé si připomněl v rozhovoru s českým novinářem Leschtinou:

Stal se Voskovec Američanem z čirého opojení demokracií? Jaké byly jeho politické názory?

Když žijete v Americe, ten pocit neskutečné svobody, ona posedlost demokracií na každém kroku, jsou strašlivě nakažlivé. To postihlo i mě, Miloše Formana a další. V Evropě se o svobodě hodně mluví a ne, že by tady nebyla, v Americe se však nezdůrazňuje, ale je všudypřítomná, zakousne se vám až do vnitřností.. Voskovec sympatizoval s demokraty, což je zajímavé, protože většina našich emigrantů bývá pro republikány. Byl proti válce ve Vietnamu, což pravděpodobně pramenilo ještě z protiválečných postojů Osvobozeného divadla. Obdivoval Kennedyho, ale nesnášel Cartera. Často kritizoval americkou kulturu i politiku, a běda, když někdo přijel z Prahy a vyrukoval na něj s povrchním antiamerikanismem.

Voskovec nikdy otevřeně neodpověděl na otázku, proč, už s americkým pasem, nikdy nepřijel do Československa.

On obecně o Československu moc nemluvil. Nežil tam a nechtěl se do toho plést. Ale když jednou přijeli nějací krajani a říkali mu, že by tam měl jet, jak je tam krásně atd., ptal se: „Jak bych mohl jet do země, kde je vězněný Havel?“ Už jenom fakt, že by žádal o vízum, bral jako vyjádření podpory tomu režimu Jako souhlas s tím, že komunisté nenechají Wericha hrát.

A  kdyby mohl v Praze s Werichem hrát?

Myslím, že by do toho nešel. A kdyby přece váhal, jsem přesvědčen, že by mu to rozmluvil Werich.

Proč nedali Voskovcovi nějakou roli Forman nebo Passer?

Oni nedělali filmy, kam by se hodil na některou z hlavních postav. Zejména Forman měl vždycky nekompromisní představu, jak bude film vypadat a jaké herce pro něj potřebuje. A dát štěk herci jako byl Voskovec se styděl. Když Voskovec viděl Přelet nad kukaččím hnízdem, zlobil se: „Do pr..., proč mi ten Forman nedá nějakého toho blázna? Tohle přece zahraju s prstem v nose...“ Vyprávěl jsem to Formanovi a ten jen rozhodil rukama: „Přece ho tam nenechám tajtrlíkovat v noční košili! Kdyby to šlo v Praze, tak by mě ukamenovali“.

Byl Voskovec zámožný?

Nebyl chudý a na konci života se mu vedlo znamenitě. Již dřív si ale poměrně levně pořídil a zrekonstruoval kamenný dům na Manhattanu. Role, s nimiž byl nejvíce spokojen – jako Strýček Váňa, Einstein v Dürrenmattově hře Fyzikové anebo soudce ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů, to byly hlavně umělecké a ne komerční věci. A dělal i zadarmo, když ho něco zaujalo: za jídlo a nocleh režíroval na nějaké univerzitě v Oklahomě Topolovu hru Kočka na kolejích, kterou přeložil do angličtiny. Prostě proto, že se mu hrozně líbila.

Když za ním Werich byl v roce 1969 a museli ho v New Yorku hospitalizovat, navrhl mu, aby zůstal v Americe, že se o něj postará. To nebylo prázdné gesto, ale svým způsobem hrdinský skutek. Protože musel vědět, že takhle nemocného člověka v Americe už nikdo nepojistí a že Werichovo léčení ho může stát strašlivé peníze. Přesto ho tam chtěl mít. To pouto mezi nimi bylo ještě mnohem silnější, než si dokážeme představit.

Werich se občas o Americe vyjadřoval dost nelichotivě …

To byla spíš póza. Již jako redaktor Svobodné Evropy jsem byl na televizním festivalu v Monte Carlu, kam přijel i Werich. Seděli jsme v restauraci, pili pivo a jedli ústřice. Jan dost nadával na Ameriku a nálety ve Vietnamu. Říkal jsem mu: „Vždyť vy stejně jako byste v Americe pořád žil, jste samý antiamerikanismus, v každé druhé větě říkáte for my money.“ On se na mě vážně podíval a prohlásil“ „Vždyť to je také jediná země na světě, kde se dá ještě žít“. Pak se napil piva a řekl: „Vyřiď Jiřímu, co jsem mu nikdy neřekl. Že jsem ho celý život obdivoval a strašně jsem si ho vážil za to, že měl ty koule sebrat se a odejít. Já jsem ty koule neměl“.

Jak pohlížel Voskovec na pozdější Werichovu hereckou činnost zejména v divadle ABC?

Přece jen v něm byla určitá herecká žárlivost. Divadlo ABC zpočátku vnímal jako krok zpátky proti Osvobozenému. Až později to, myslím, přijal. Zvlášť ho popíchlo, když jsem mu tvrdil, že Semafor je pokračováním Osvobozeného divadla. „Prosím vás, jaké pokračování“, hřímal. „Copak to ´kotě spalo v botě´je nějaké naše pokračování?“ Ale pak přijel Šlitr, kterého si oblíbil, a přes něj přišel na chuť semaforským písničkám i humoru.

Uznával Horníčka jako svého pokračovatele po boku Wericha?

To byla taková zvláštní epizoda. Horníček ho navštívil ještě s režisérem Jánem Roháčem v New Yorku. Přišli za ním do šatny. Voskovec se s Horníčkem přivítal, chvíli se pobavili a nashledanou. Žádné padání kolem krku – vítej můj nástupče, jdeme na pivo. Na to Voskovec nebyl. Pak jsem pořádal párty, kde oni byli všichni. Roháč Voskovcovi vyčetl, že Horníčka nepozval ani na večeři. Jiří se naštval a hulákal: „Vy mě budete určovat můj život a čas? Proto jsem z Československa odešel. Vy jste chvíli v Americe a už mi chcete říkat, s kým já tady co smím nebo nesmím!“ Ale skončilo to dobře. Voskovec nás ještě tu noc vzal k sobě, tam si s Horníčkem popovídal a víno všechno nádherně spojilo.

Jak Jiří Voskovec reagoval na zprávu o smrti Jana Wericha?

První, co mi řekl, bylo: „Tak tím to pro mě končí“. A řekl to natolik kategoricky, že jsem se nezmohl na nějaké chlácholení. Pořád se k Werichovi vracel. Kladl si i za vinu, že skončil život smutně, osaměle. O Janovi chtěl, abych pořád mluvil. Jednou jsme opékali v krbu steak a Jiří povídá: „Jak to bylo tenkrát v Monte Carlu, zopakuj mi přesně, co Jan vzkázal“. Poslouchal a tekly mu slzy. Znovu a znovu se ubezpečoval o tom, že mu Jan nezazlíval rozbití jejich dvojice. Že si ho za to naopak vážil.

Voskovec umřel jen osm měsíců po Werichovi na rakovinu plic. Byla jejich symbióza tak osudová, že jedno dvojče bez druhého nemohlo dlouho žít?

Myslím, že to bylo přesně tak, jak Voskovec předpověděl. Pro něj to skončilo. Začal psát životopis Stín svobody, který už Škvorecký zařadil do vydavatelského plánu. Doufal, že se mu ještě podaří Jana přesně popsat. Ale Voskovcův organismus byl natolik oslabený tím šokem a smutkem, že se asi přestal bránit těžké nemoci, což zřejmě jeho odchod o něco urychlilo.

Věstník Sokola Sydney, leden/únor 2015, kráceno