VELIKÁN PEROUTKA A SPÍŠ MALIKÁN OVČÁČEK

Ota Ulč 5 2015 Aktuality česky

 

Nával jiných starostí  způsobil  mé zanedbání  událostí, hýbajících naším rodným prostředím.  Například jsem zmeškal  prapodivnou  kauzu, o níž mě telefonem informovala   sestřenka z Rokycan:  týkala se  iniciativy osoby s jménem pracovníka v oboru  honáckém, s užitečnou péčí o domácí zvířenu,  a jeho následných svízelích dokazovat svá bizární tvrzení, prý i se slibem štědré odměny tomu, kdo by předložil důkaz, který on žalobce  nedovedl poskytnout. Ano, znám  takové sakramentské pocity,když mi třeba ocitovat zdroj, který tady přece někde mám a mezi mnoha tisíci  papírů dokumentace  nemohu najít.

V tomto případě Ferdinand Peroutka,  mnohými pokládán  za nejvýznamnějšího českého novináře dvacátého století, po kolapsu první československé republiky a vzniku  nacistického protektorátu Čech a Moravy, se stal jistěže nedobrovolným rezidentem koncentračních táborů Dachau a Buchenwald. Oba se mu podařilo přežít,  v poválečné předkomunistické fázi  se vrátil ke svému původnímu povolání a po  únorovém vítězství pracujícího lidu  nemeškal a  úspěšně zmizel mimo dosah budovatelů komunistické nirvány.

Ta, jak  víme s pocitem  notné úlevy, se nijak nepovedla a nyní  onen žalující Ovčáček zápolí s ošidností, jak dokázat, že Peroutka  kdysi  Hitlera velebil  (což v jakési souvislosti  Winston Churchill prý skutečně  učinil).  Ovčáček důkaz nenalézá, Peroutkova vnučka ho žaluje, já mu určitě nepomůžu, na rozdíl od Ovčáčka jsem velkého Peroutku osobně dost dobře znal.

-      -      -

V dávném roce 1959 jsem přistál na americké půdě, na níž mě přivítala má sponzorka,  noblesní  Lidya Tolstaya, vnučka  titana  Lva Nikolajeviče Tolstého.   Ano, osud se nezřídka  prezentuje v roli čaroděje s potutelným smyslem pro humor.  Taxik nás vezl  Long Islandem , nevábnou industriální končinou, dorazili jsme na Manhattan, vystoupili na 113.ulici před depresivním hotýlkem, ,který se specializoval na beženeckou klientelu.

Hraběnka se odporoučela, její prioritou  byl  na stejném letadle se dostavivší   polský manželský pár s těhotnou, brzo již rodičkou nového amerického občánka.  Vlezl jsem do metra na 116.ulici, přirachotila   souprava, vylezl jsem u mohutného Empire State Building  na 34.ulici  a vydal se kaňonem  mrakodrapů  na kýženou adresu Two Park Avenue. Nikdo tam nikoho nekontroloval,  vlezl jsem do výtahu,  vyjel do  25.poschodí s označením RADIO FREE EUROPE. Štvavá, světovému míru nepřející vysílačka, ideodiverzní centrála. Jsem představen  slovenské dámě,   jejíž otec Hodža býval ministerským předsedou československého státu.  Objevila se tvář známá z filmového plátna - Jára Kohout.  Potkal jsem se tam  s Ivanem Herbenem, synem slavného  spisovatele, s Janem Stránským z významné   rodiny, on bývalý poslanec  a syn bývalého  ministra v poválečné vládě.  Na oběd mě toho mého prvního amerického dne pozval Egon Hostovský, literátní velikán, už jako  šestadvacetiletý  obdržel státní cenu za  svůj román Žhář.  Zasmušilý, melancholický lyrik, humor oceňující. Stali jsme se blízkými přáteli.  Tehdy  zásluhou   neobvyklého dne  s přeházenými poledníky jsem jen s obtížemi polykal . Snazší a stravitelnější se stalo stalo nemalé nasávání  skotské whisky.

Po poněkud vratkému návratu  na 25.poschodí  jsem byl představen šéfovi československého oddělení  Ferdinandu Peroutkovi,  jednomu z proslulých Pátečníků,  s pověstí, že jako jediný, tehdy ještě jako mladík, si troufl nesouhlasit s TGM, čímž nedotknutelné hlavě státu zaimponoval.

Olympsky odtažitý, s permanentní lulkou mezi zuby. Netroufám si tvrdit, že by byl vyžadoval, ale zcela určitě vyzařoval cosi vyjádřitelného jako respekt, obdiv a rovněž i odstup. Nedovedl jsem si v RFE představit odvážlivce, který by mu tykal, že by ho plácl do zad a pobídl „Hele, Ferdo, pudeme, co kdybysme teď  šli na pivo?“

Jednou jsem tam zaslechl  tuto Peroutkovu jedovatost, vlídně adresovanou  kolegovi Herbenovi : „Ivane,  tuze rád sdílím vaši společnost. Kdykoliv jsem s vámi, tak ztrácím pocit vlastní méněcennosti.“  Inu, toť Peroutka.

Tykat mu snad mohl jen  legendární lékař Karel Steinbach,  jeho spolužák  ve stejné třídě během všech gymnaziálních let. Ve svých memoárech „Svědek téměř stoletý“, zpracovaných Viktorem Fischlem,  se zmiňuje o Peroutkově „ostrém bodavém vtipu“, „jeho hrdosti jako španělský grand,“  že hodně zlobil a byl kritický ke každému, i k Eduardu Vojanovi, největšímu herci všech dob. . „Ferda musel zlobit, nemohl bez toho být.“  Uveden je  příklad Peroutkovy potutelnosti:  Steinbach se zrovna vracel do Prahy z Damašku, napěchován  dojmy, dychtiv je vychrlit.  Jenže jeho  milý jedovatý spolužák předem instruoval  přítomné nashromážděné Pátečníky, aby  navráceného cestovatele nepustili ke slovu. Steinbach  přiznal, že tehdy trpěl muka přímo mučednická..

V jiné souvislosti  tvrdí, že Peroutka byl snad nejintimnějším přítelem Karla Čapka a ten si ho velmi vážil.

A mně se dostalo pozvání od tohoto  obtížně přístupného, odtažitého velikána, abych  přijel k němu na chatu v Connecticutu u jezera. Přivítala mě tuze sličná, o dost mladší druhá manželka Slávka (nyní v sametových podmínkách  natrvalo zpět ve své Praze).  Na opačném břehu jezera pobývala  rodina  významného našince Josefa Winna, profesora neurologie,  též autora  , publikujícího pod jménem Alcantara. Do tamější dálky jsem  zíral  zahlédnout jeho půvabnou dceru, po níž jsem neúspěšně bažil.

Na verandě, s věrným (však jakým jiným) psem u nohy, titán s fajfkou se mě, čerstvého exulanta po delší tehdy pauze, kdy nikdo nový nepřijížděl, začal vyptávat.

Prezentoval jsem mu své dojmy, zkušenosti z  omezeného horizontu -. západní Čechy, pohraničí, zážitky z vojny, klepy z justice. Snažil jsem se  vyjadřovat zdrženlivě až střízlivě, bez  emocionálních epitet, aniž  jsem  příliš uspěl.  Hostitel reagoval spíš skepticky, nevěřícně,  s přesvědčením,  že přeháním, snažím se o prezentaci ,  o níž předpokládám, že by ho potěšila.  Mé hodnocení vskutku kritických nálad v národě, tak jak jsem byl schopen  posuzovat,  on spíš devaloval na úroveň pouhého wishful thinking.

Nicméně mě pobídl,  abych napsal pár komentářů a pak že se uvidí. Učinil  jsem

a zřejmě jsem obstál  .

Ještě tato pro Peroutku typická episůdka, jak jsem zažil v taxíku:  New York City, někam jsme přijeli, vystupujeme, Peroutka platí, aniž by přidal zpropitné - americký nepominutelný to zlozvyk, o jehož existenci  snad on vůbec nevěděl či aspoň nevnímal. Tak jsem usuzoval z jeho reakce, jeho podivu „Nechápu, proč se ten člověk rozčiluje, jako bych ho snad byl okradl.“

(Dodávám, že  zásluhou právě tohoto zlozvyku,  mně se dostávajícího číšničením v restauraci pana Vašaty,  jsem mohl dostudovat. Zpropitné mě doslova nejen  živilo, univerzitní výlohy uhradilo, ale i zaplatilo první moji cestu přes Atlantik, znovu se na Evropu podívat.)

Vlastenecké bydlení  v Queensu na Long Islandu, ve čtvrti  Jackson Heights: Tam na 35. avenue , budově s popisným číslem 80-09 se oprávněně říkalo   „Český dům“ .  V něm bydlel Ferdinand Peroutka jakož i Karel Steinbach, jeho neméně pozoruhodný spolužák na gymnaziu v Praze, ještě v dobách rakousko- uherského mocnářství. Ve Steinbachově  bytu půl roku  pobýval tehdejší běženec Julius Firt, noci tam  trávil v jeho ordinaci. Lze předpokládat, že tak činil nikoliv na speciálním lůžku či dokonce křesle, jímž byl tento gynekolog vybaven.  V Českém domě rovněž dočasně setrvával Pavel Tigrid.

Se Steinbachem jsem se několikrát v New Yorku jen letno setkal a teprve později, v kanadské Ottawě, došlo  k důkladnějšímu seznámení a popovídání. Tehdy při příležitosti tam se konající redakční schůzky našeho dvouměsíčníku Západ se zorganizoval jakýsi vícetématický večer ,  kupodivu přišlo několik stovek zájemců.  Josef Škvorecký něco odpřednášel, já rovněž, ale nejvíc zazářil Karel Steinbach, usměvavý, opálený pán pokročilejšího věku, lékař , porodník u americké armády (dost tedy divná specializace), stále v činné službě. Židovský uprchlík před Hitlerem, nemyslím, že se někdy oženil, ale na ženy si potrpěl velice – inu, specialista.  Tehdy do Ottawy přijel  s nobl dámou skvostného vzhledu a vystupování a ochoten   také zaúčinkovat. Doktor porodník nás oslnil  svými vzpomínkami na velikány Národního divadla,  o Eduardu Vojanovi se vyjadřoval jako „přímo gigantické osobnosti, největším českém herci všech dob“  a končil  dlouhým monologem ze shakespearovského  dramatu.

Narodil se v předminulém století  ve vesničce Střebsko poblíž Příbrami.  Samí tam zemědělci , s jen  jedním obchodem,  patřícím  židovské rodině těchto Steinbachů. Měli tři dcery  (z nichž dvě jakož i většina všeho přibuzenstva zahynula za holocaustu) a jednoho syna, jenž se dostal na gymnazium na Královských Vinohradech , spolu ve třídě se svým budoucím celoživotním přítelem Ferdinandem Peroutkou. Leckoho aby překvapila informace, že v tehdejší době údajného germanizačního hapsburského útlaku,  němčina byla školní předmět toliko nepovinný.

Z knížky Steinbachových pamětí  jsem se dozvěděl o okolnostech Čapkovy nominace na Nobelovu cenu  a důvodu jejího neúspěchu.  Rozhodující komise si vymínila podmínku, že cenou  za laureátství musí být abstinence od záležitostí politických  a takový závazek on  odmítl dát.

Karla Čapka zabil Mnichov,  pro Steinbacha to znamenalo konec první republiky: že jsou v životě dny, na které nikdy nelze zapomenout a takovým dnem bylo Čapkovo umírání . Jak na Strži se strhla zlá bouřka, šel spolu s Peroutkou  tahat z potoka polámané větve, nastydl se, dostal oboustranný zápal plic, což ho tehdy v době bez antibiotik, do hrobu sklátilo. Bylo mu necelých padesát let.

Židovský lékař odchází do exilu v USA, kde nechtěl zakořenit. Stal se hlasatelem v rozhlase,  ze druhé světové války provozoval medicinu v rámci své práce na československém konzulátě, pověřen  odvody dobrovolníků.  Jako první se přihlásil Rudolf Firkušný, jenže Steinbach ho  schopným vojenské služby neuznal.

Spřátelil se s Janem Masarykem, jehož v dubnu 1945 doprovázel do San Francisca k založení Organizace spojených národů.

Po válce návrat do milované, avšak pozměněné  vlasti, ochuzené  o mnoho jeho nepřeživších přátel a  příslušníků vlastní rodiny. Snažil se zjistit, co se stalo s dětmi, jimž pomohl na svět a s nimiž  byl fotografován ve smíchovském sanatoriu Sanops. Nenašel žádné z nich.

Pokračovalo přátelství s Janem Masarykem. Byl u něj i v únoru 1948,  zrovna čekal v předpokoji, když odcházela zlověstná návštěva v podobě sovětského velvyslance Zorina. Onu verzi údajné sebevraždy jednoznačně odmítá jako naprostý nesmysl.  Kromě důvodů zpravidla uváděných dodává jeden další zásadní: příteli ministrovi, který si mu stěžoval na svou nespavost, předepsal pilulky, s důkladným varováním dodržovat doporučenou dávku, jejíž překročení by bylo fatální.  Proč by člověk se sebevražednými  úmysly nevolil takové řešení a dal přednost fyzicky obtížné krkolomnosti, tak jak tvrdila oficiální báchorka?

Druhá tedy Steinbachova emigrace, tentokrát s kariérou civilního lékaře u americké armády – skutečně v roli gynekologa při prohlídce žen, hlásících se do vojenské služby.

Do penze  šel ve věku 88 let a to jen proto, že již nechtěl riskovat cestu autem z Jackson Heights do Brooklynu po dálnici, obtížně zvládnutelné  řidičem  jakéhokoliv věku.

Jedné z největších pochval, které nejvíc si cením,  se mi dostalo v New Yorku v jednu neděli , v ďábelsky horkém letním odpoledni.  Měl jsem tam ohlášenou přednášku o  svých  čerstvých cestách   v nějaké té exotické Tramtárii a právem jsem se domníval,  že zájemců přijde pět a půl.  Mezi nimi byl i  tento pozoruhodný, unikátní tvor. A on oznámil, že kvůli mému povídání přerušil dovolenou a  přijel. Stých narozenin se téměř dočkal. Zemřel v roce 1990 čili krátce po kolapsu  potupné hloupé éry.

-     -     -

Na pětadvacátém poschodí RFE se připravovaly pořady k potřebě mnichovského vysílání, kdežto o poschodí výš byl  RESEARCH.  Archiv, knihovna,  výroba pravidelně vycházejících publikací jak v českém , tak anglickém jazyce. Pečlivě posbírané informace z všemožných zdrojů. Též tam docházely  řádně předplacené režimní skvosty jako Rudé právo, Nová mysl, Život strany,  Tvorba, a po srpnu v době normalizační i mimořádně odporná Tribuna. Perfektní antinostalgicum. Pravidelně jsem tam chodil seznamovat se s  užitečnými materiály,  pilně poznámky si činit, občas se rozveselit režimním humorem v podání vtipálků v Dikobrazu a Roháči.

Šéfoval tam Pavel Korbel,  jehož bratr Josef  se věnoval akademické kariéře v Denveru, horském státu Colorado. Posléze v roli číšnika v restauraci Vašata  na Manhattanu jsem ho obsluhoval. Korbel tam na univerzitě se stal děkanem,  pod jeho vedením černošská studentka Condoleezza Rice psala svou doktorskou dizertaci (na téma československé), a v době  prezidentování George W.Bushe se stala  ministryní  zahraničních věcí. Tento znamenitý výkon  rovněž dosáhla Korbelova dcera  Madléna,

Bushovým předchůdcem Clintonem pověřená  vedením  téhož úřadu jako pokračovatelka titána velikána Thomase Jeffersona.

Nejvíc jsem se tam sblížil s Vratislavem Buškem, bývalým profesorem církevního práva na Karlově univerzitě. Za války aktivní v odboji ( například mi potvrdil onu záležitost s úpěnlivým varováním do Londýna proti záměru zabít Heydricha, jak jsem poprvé slyšel od Hostovského), byl zatčen, ale nepopraven. Ocitl se v Mauthausenu, kde se poněkud seznámil se spoluvězněm Antonínem Novotným.

Přeživší Bušek se po válce značně angažoval  ve straně národně socialistické. Po únoru 1948 rychle z dobrého důvodu odspěchal do exilu: na rozdíl od nacistů, kteří ho nepopravili,  učinit tak velmi chtěli komunisté.  Jeho jméno se prominentně objevilo v  českých mediích v souvislosti se snad prvním velkým hrdelním procesem té doby, v němž  s podivným obviněním  za údajné zastřelení Augustina Šrama, údajného vraha Jana Masaryka,  19.února 1949 na šibenici skončili studenti  Miloslav Choc a Slavoj Šádek, kdežto profesor Bušek, stejně tak odsouzený, se nedostavil.

Dostavil se ale v roli mého svatebního svědka do kanceláře soudce Nejvyššího soudu státu New Yorku, kde došlo k uzavření mého sňatku s čínsko-švycarskou nevěstou.

Vzájemnou  vřelost mezi Buškem a Peroutkou jsem  nikdy nezpozoroval.

Mám tu teď před sebou  tři Peroutkovy knihy, které vyšly   u Škvoreckých  v Torontu:

Jako první ( kniha 040)  OBLAK  A  VALČÍK

Druhou (087)  byl  POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY

Třetí  (137) BUDEME  POKRAČOVAT

Jenže víc už se  nepokračovalo, jeho tolik očekávaných memoárů jsme se nedočkali.