Exil: psychologický, kulturně-historický a duchovní

5 2015 Naši ve světě česky

Bronislava Volková, Bloomington, IN, USA - Praha, Česká republika

Exil: psychologický, kulturně-historický a duchovní

 

Do exilu se odchází jaksi nepozorovaně. Dlouho o té možnosti přemýšlíš, než se konečně “dopustíš toho zločinu.” Nic tě však nepřipraví na brutální náraz této reality. Nic tě také předem nevaruje o rozsahu implikací, které s ní souvisí. Náhle jsi v exilu – vyvrženkyně a sama, bez lidí, kteří by tě znali nebo si přáli tě poznat, bez rodičů, bez předků, bez jazyka, bez přátel a bez minulosti. Oplakáváš, co bylo ztraceno, co bylo a co bude a hlavně, co nebude.

 

Náhle se každá vzpomínka stává ostrou jako nůž a každý krok, který podnikáš je osudný a nenávratný. Alea iacta est – ať už je to dobře nebo špatně, tohle je teď tvůj život, život visící v nicotě kdesi uprostřed neznáma. Už nejsi členkou společnosti nebo členkou rodiny. Jsi běžec na dlouhé trati vesmíru. Byla jsi prohášena za nežádoucí a dokonce i tvoje vědecké, zcela nepolitické práce, jsou zakázány a prohlášeny za neexistující v zemi, okdud pocházíš. Články v časopiseckém tisku jsou z časopisů vyhozeny a tvé pozdější knihy nesmí nikdo vlastnit, tím méně na ně reagovat.

Nacházíš nové přátele – zpočátku ne v lidech, které potkáváš – jejich život je příliš ucelený, příliš jiný, příliš klidný, příliš spokojený. Nacházíš nové přátele v těch, o nichž ti dříve nebylo dovoleno moc vědět, jako v básníku Osipu Mandelštamovi a jeho úžasné ženě a spisovatelce Naděždě. Ti tě inspirují a otvírají pro tebe cestu vlastních básnických dobrodružství. Ale nikdy se ti nepřestane stýskat po starých přátelích, kteří se teď dělí na ty, co mají odvahu odpovědět na tvé dopisy a na ty, kteří považují své kariéry za příliš důležité, aby je ohrozili tímto způsobem, a tak rychle mizí z horizontu. Cítíš pocity viny, že tam nemůžeš být pro své stárnoucí rodiče. Nevíš, zda budeš ještě kdy moci obejmout svou matku, víš, že zcela nevyhnutelně mineš jejich umírání, víš, že už nikdy v životě s nimi nestrávíš normální odpoledne. Nevíš ani, zda ti bude dovoleno je ještě někdy uvidět.

 

Další stanice je ještě odlehlejší, místo, kde tě nic nespojuje s tím, kdo jsi: Amerika. Vedeš jakýsi zvláštní život neživot. Každý den nosíš masku, když jdeš do práce, nakupovat, nebo do společnosti. Je to maska člověka pocházejícího z podivné země, o níž nikdo nic moc neví a tento člověk se teď snaží použít svých dovedností a znalostí v jiném prostředí. Uvnitř tě stále svírá stesk po přátelích, kterým už nemůžeš zavolat, po stárnoucích rodičích, jejichž ostrou bolest cítíš stále urgentněji, po svém starém bytě, po každém kousku nábytku, který jsi musela opustit, po staré panence, která se teď stala součástí nenávratna, po pohledu z okna své pracovny, po ulici, kterou jsi chodila do školy, po zelinářství, kde jsi nakupovala.

 

Zpočátku míváš v noci sny o úžasné a nepochopitelné vzdálenosti. Tvůj mažel se snaží uplatnit v nové situaci, a tak ho unavuje naslouchat tvým trýznivým pocitům. Váš vztah se postupně rozpadá, jelikož není dost solidní, aby vydržel tuto novou zátěž. Jsi ještě více sama. Snažíš se vytvořit si existenci v novém prostředí. Nacházíš nejrůznější způsoby, jak se vřadit do nových parametrů. Zároveň píšeš v jazyce, který nikdo nezná, začínáš tisknout v exilovém tisku a stáváš se básnířkou.

Zpočátku píšeš o pocitech akutních ztrát – typické emigrantské téma, avšak tvá mysl se postupně stěhuje do míst, kam tě tví čtenáři nemohou už tak snadno následovat. Tvoje nové knihy tě vedou do univerzálních prostor, kde zkoumáš nové horizonty, hledajíc intimní a sublimované spojení s transcendentní realitou, vnitřní a metafyzický domov. Na to nejsou čeští čtenáři zvyklí a tato tématika je jim poněkud cizí. Česká a východoevropská literatura vůbec se soustředí v té době především na satirizující zhnusení totalitním režimem a celkovým úpadkem hodnot. Tvé skříně se plní stále více dopisy, deníky a básněmi. Zároveň si vytváříš nový život. Vynalézáš nové identity. Jelikož veškerý starý kontext zmizel, můžeš experimentovat s některými skutečně neobvyklými identitami. Přišla jsi sice o všecko, ale tím získáváš svobodu expandovat do oblastí, jichž by ses bez ní nikdy nedotkla, ať už duchovních, uměleckých, intelektuálních či fyzických. To činí tvůj život dynamickým a expanzívním. Při tom zůstáváš stále jaksi jiná a nepřestáváš se cítit sama. Lidé, kteří vstupují do tvého života v nové zemi jsou jiní než tvoji přátelé doma. Jsou to často citově ranění a společensky marginální lidé.

 

Zcela jasně se v nás něco zlomí, když cítíme nutnost opustit prostředí, z nějž pocházíme. Je to skoro jako kdybychom ztratili nevinnost, jako když se už nemůžeme spoléhat na základní jistoty ve světě, který nás obklopuje. Pro mne tato situace nastala ještě před narozením. Oba moji rodiče museli opustit Československo během Hitlerovy okupace, aby si zachránili životy. Sice se po válce vrátili s nadějí začít nový život ve vlastní zemi, avšak, co je čekalo? Jejich majetek byl nenávratně ukraden zčásti Němci, zčásti jejich přáteli či spolupracovníky, kteří nepočítali s jejich návratem, a nemovitosti později komunistickou vládou. Po mnoho let nemohli pracovat ve svém oboru a na úrovni svých kvalifikací. Nemohli se ani vrátit do bytu, kde žili před válkou, či si snadno najít jiný k pronájmu. Byli napřed ubytováni v komunálním bytě v Sudetech, posléze v malém jednopokojovém bytě v Praze. Trvalo jim několik let než získali blahobyt dvou pokojů. Z celého jejich majetku se zachránilo jen několik kusů nábytku a několik obrazů díky jedné odvážné a čestné matčině přítelkyni. Otcův originální prototyp automobilu, jeho dílna výrobce automobilů plná náročných, jím samým vynalezených a zkonstruovaných nástrojů, matčiny Amati housle, dům v Mladé Boleslavi s rozsáhlými poli, stejně jako veškeré životní úspory byly ukradeny a už nikdy nevráceny. To všechno se zdálo relativně bezvýznamným ve srovnání se ztrátou osmadvaceti členů rodiny, kteří byli umučeni a většinou zaplynováni nacistickými vrahy.

 

Takže když jsem vyrůstala, neměla jsem žádné dobré důvody důvěřovat svému okolí, kde byli stále ještě lidé, kteří plivali do mého kočárku, protože se od někoho dověděli, že jsem židovské dítě. Moji rodiče de fakto skrývali svoji identitu, protože jejich rodinné pozadí bylo vlastně z mnoha hledisek v dané společnosti nežádoucí. Vyrůstala jsem proto tak trochu inkognito. Moji rodiče mi například odhalili mé židovství až když mi bylo třináct po tom, co na mě děti, které se o mém původu dověděly dřív než já, ve škole výsměšně pokřikovaly. Zároveň moji rodiče byli ateisté, takže jsem se o židovském náboženství od nich nic nedověděla. Sama jsem tajně experimentovala s mnohými náboženstvími, ale s židovským nejméně, jelikož nebylo v mém okolí nikoho, kdo by ho praktikoval. Všichni byli buď mrtví nebo rozprášení po celém světě. Židovské přátele jsme prakticky neměli. Později, když bylo zřejmé, že komunizmus s lidskou tváří neuspěje a že Rusové zhatili jakoukoli naději na smysluplný život, bylo skoro přirozené odejít. Odchod do exilu zachránil mým rodičům za německé okupace život. Museli odejít každý zvlášť, otec na legální povolení do Francie, matka, která ho nedostala, odešla později ilegálně a musela procestovat mnoho zemí, kde často uvízla bez peněz až se nakonec dostala do Anglie. Tam byl shodou okolností později i můj otec s Československou armádou v exilu. Takže i já jsem si myslela, že odchodem zachráním svůj život, byť ne v doslovném smyslu. Nepodařilo se mi odejít hned v r. 1969 po sovětské okupaci, jelikož Karlova univerzita ztratila můj doktorský diplom, který jsem právě získala. Hranice se však v r. 1969 uzavřely, a tak to vypadalo, že se odejít nepodaří. Zázrakem jsme s manželem dostali povolení na dovolenou v r. 1974. Vypadalo to, že k tomu došlo omylem, jelikož jsme byli bezdětní a tudíž jsem nezanechávali doma rukojmí. Objednali jsme si okružní jízdu přes Rakousko, Itálii, Španělsko, Francii a Německo. To znamenalo pochopitelně zanechat všechno a všechny v Praze. Mohli jsme si vzít jen kufr letních šatů a odejít do neznáma. Diplomy nám strýček manžela zaplomboval do konzerv od leča. To nepůsobilo nápadně, protože Češi obvykle cestovali s konzervami, jelikož neměli na to si kupovat na Západě jídlo. Bylo potřeba jen zatížit konzervy kameny, aby měly stejnou váhu jako konzervy zakoupené v obchodě.

 

 

Okamžitým šokem bylo poznání, že západoevropští intelektuálové sympatizují s komunisty. První kontakt s nimi jsme měli v Bordeaux ve Francii, kam jsme byli pozváni s manželem na Světový kongres hispanistů. Když se předseda Mezinárodní organizace hispanistů dověděl o našem úmyslu nevrátit se do Čech, vysvětlil nám, že ohrožujeme  dialog mezi Východem a. Západem. Asi se bál, že pošpiníme jméno jeho organizace v očích jeho socialistických kolegů. Později jsem se setkala s tímto zjevem i v Německu, kde jsme se dočasně usadili, jelikož Francie byla pro emigranty nepohostinná a Amerika znamenala dlouhé čekání, které se protáhlo na dva roky. Zde jsem působila na univerzitách v Kolíně nad Rýnem a v Marburku a byla jsem svědkem toho, jak se studenti snaží přesvědčit své kolegy o tom, jak humanitární systém je komunizmus. Jestliže tam snad jsou koncentrační tábory, tak je to jen pro dobro lidstva a lidé jsou tam vězněni jen pro to, že nechápou, jak dobrý tento systém je. (Příležitostně jsem slyšela tyto názory i od levičáckých amerických profesorů, kteří dokonce příležitostně obhajovali i mučení). Tyto zážitky ve mně vzbuzovaly otázku: Proč jsem proboha odešla? V Československu aspoň v té době už každý věděl, co byl komunizmus za podvod! Ale ve Francii, v Německu či v Americe lidé nemuseli žít s každodenní realitou tohoto zrůdného systému, takže se mohli věnovat luxusu snění o komunizmu jako o společenském ideálu. Tato schopnost zavřít oči na reality, které se nás bezprostředně netýkají, abychom si uchovali své iluze, je zdá se jednou z historických charakteristik nejen evropského kontinentu.

 

Dokonce i v Americe si mnozí lidé mysleli, že propaganda o komunizmu je přemrštěná a že jejich režim je patrně stejně opresívní jako komunistický. Avšak shledala jsem důležitý rozdíl mezi Američany a Západoevropany, mezi nimiž jsem žila. Mezitímco Evropané se jevili často závislými na teoriích a osleplými vůči skutečnostem, většina Američanů se mi jevila prakticky založená, a proto nepodléhající politickému snění. Shledala jsem je mnohem náchylnějšími k pohledu dovnitř a k zabývání se osobními problémy než k teoretizování a politizování. Na druhé straně nedostatek důrazu na kulturu a umění v denním životě průměrných Američanů se jevil jako ochuzování duše, jejíž jedinou duchovní inspirací se pak stává náboženství. Náboženství může hrát a hraje v zásadě pozitivní roli pro velkou část populace, je-li se však jediným zduchovňujícím vlivem, vytváří poněkud úzký svět. Může dokonce vést k nesmyslným a i nebezpečným kultům podobným politickému násilí, jak jsme ho pozorovali po staletí v Evropě. Jedinou útěchu při pozorování takových kultů je možno vidět v tom, že zahrnují relativně malé počty lidí a nerozšiřují se na celou zemi či dokonce několik zemí, jak tomu bylo typicky v Evropě.

 

V Evropě bohužel násilné a demagogické kulty byly zastávány přímo vedoucími představiteli zemí a často intelektuály, kteří měli nemalou zásluhu na zatažení celých zemí s milióny obyvatel do hrůz světových válek a poválečných komunistických společností. Milióny lidí zaplatili svými životy, další milióny životů byly zničeny. A napáchaná škoda nekončí v jedné generaci. Ovlivňuje dodnes děti obětí emocionálně, mentálně, společensky i ekonomicky. I dnes děti holokaustu trpí známými syndromy, více než o půl století později. I dnes děti dětí komunistického systému postrádají byty, či prostředky k jejich zakoupení a celá společnost trpí těžkou demoralizací a korupcí. Rozpolcení kultury způsobené komunizmem stále není zahojeno a političtí vězňové dlouho po revoluci žijí ve svých vlhkých sklepech, mezitímco bývalí komunisté se zmocnili většiny toho, co bylo kdysi znárodněno (rozuměj ukradeno). Němci mají celkem prosperující zemi, mezitímco Židé zůstávají mrtví nebo okradení, či chycení v tenatech obtížného úsilí o vlastní stát v Palestině, o kterou nyní zápasí s těmi, kdo ji už dávno obývají. Pouze ti, kteří se včas (rozuměj před druhou světovou válkou) usadili v USA, byli schoni obnovit své kulturní a náboženské tradice v novém prostředí relativně bez problémů.Většina z těch, kdo byli okradeni komunistickým režimem, nebyla schopna získat zpátky svůj majetek pro neuvěřitelné byrokratické překážky zavedené pro toto znemožnění. Zato ti, kteří měli rozsáhlé kontakty v bývalé komunistické struktuře, obvykle uspěli. Americkým Čechům bylo do nedávna upíráno právo na návrat českého občanství a otázky majetku se považují za promlčené. Mnoho českých emigrantů má proto zahořklý postoj ke své rodné zemi. Známý je případ básnířky a aktivistky Jiřiny Fuchsové, která dokonce v r. 1998 držela dvoudenní hladovku před pražským úřadem vlády za získání dvojího občanství pro americké Čechy, které by jim vrátilo volební právo a umožnilo restituce.

 

Existuje různorodá literatura zabývající se otázkou návratu z exilu, pro jejíž přehled zde není místo. Omezím se proto jen na pozorování, že mnozí z těch, kteří se vrátili, se necítí dobře přijati v zemi návratu. V případě českého exilu z doby komunizmu je to částečně proto, že ti, kteří zůstali doma se cítí někdy v nevýhodě, protože neměli stejné možnosti jako exulanti nabýt širokého horizontu a rozsáhlých zkušeností, ale i materiální vybavenosti. Navíc se domácí považují za jediné právoplatné dědice Sametové revoluce v zemi, protože totalitní období prožili doma, byť byli typicky méně angažovaní v odporu proti totalitě než emigranti. Mnozí exulanti proto pokračují v životě na Západě a ti, kteří se vracejí, se někdy cítí opět téměř ve vnitřním exilu. Mnozí si stěžují, že si už nerozumí se starými přáteli, kteří prostě myslí jinak (tato situace je zobrazena např. v posledních románech Milana Kundery).

 

Z hlediska citového je exil tragická zkušenost. Cítí-li se člověk buď přímo či nepřímo nucen odejít z vlastní země, opakovaně obrán o své vlastnictví a vpodstatě nevítán zpět, zanechává to jizvy. Zároveň být jen částečně vítán tzv. zemí své volby a mít obtíže se společenským začleněním rovněž zanechává permanentní znamení na lidské identitě. Samozřejmě, člověk si může vytvořit novou, najít jisté přijetí jinde, ale není to jednoduché a není to totéž. Emigrantovi dodává sílu, když je přijat světem v širším slova smyslu, ale zároveň smutek z ignorování či špatného zacházení v domovině přetrvává. Část duše se vždycky touží navracet tam, odkud přišla. Dvojí povaha, již získáváme tím, že se stáváme exulanty, nás nikdy neopouští. Cítíme se skoro schizofreničtí. Máme dvě povahy, dva soubory hodnot, dva typy přátel, dva jazyky, někdy dvě kariéry. Podstatnou část života jsme prožili v cizině a země, kde jsme se usadili, se stala druhým domovem, který je po jisté době stejně těžké opustit jako ten první. Máme navždy pendlovat mezi oběma zeměmi? Snad není jiné volby, toto věčné rozpolcení se stalo naší přirozeností. Snad v tom spočívá náš pravý domov. V neochotě nechat se omezit pouze jedinou zemí, jedinou kulturou a jediným způsobem nazírání.

 

Objektivně je exil je zároveň něco, co se v historii opakuje odedávna a patří obvykle k nejproduktivnějším zjevům ve smyslu kulturním. Židé žijí v permanentntím exilu již odedávna. A v moderní době je exil z mnoha zemí zvláště častým zjevem. Jen v české historii se zjevuje periodicky – od mnichů doby staroslověnské, Jednotu bratrskou po r. 1620, masový odchod českých muzikantů v 18. století, po ekonomickou emigraci století 19. do Texasu a Nebrasky. 20. století zažilo hned tři emigrační vlny: 1939, 1948, 1968.

 

Exilová generace 1968, k níž patřím, je převážně intelektuální a kulturní skupina, t.j. lidé, kteří opustili Československo primárně z politického, intelektuálního a kulturního odporu.  Vytvářeli proto časopisy, nakladatelství a vědecké konference po celém světě a jejich účastníci navazovali rychlá a bezprostřední přátelství, k nimž by jinak nikdy nedošlo. Kdyby tito lidé zůstali ve své rodné zemi, stali by se pravděpodobně členy svých různých vybraných skupin a byli by poněkud izolováni od ostatních svým oborem či statusem. V situaci exilu tyto bariéry padaly a byla větší interakce mezi různými obory specializace, jelikož exilová společnost byla mnohem menší a existovala také jistá solidarita mezi intelektuály, vědci, spisovateli, politiky atd. Mnohé rozdíly mezi lidmi padly tváří v tvář společnému údělu a bylo tak umožněno zajímavé vzájemné oplodňování.

 

Důležitá nakladatelství české literatury byla roztroušena po celém světě mezi Německem a Kanadou. Nejznámější byla patrně Publishers 68 (Toronto), Poezie mimo Domov (Mnichov) a Index (Kolín n/R). Je zajímavé, že žádné velké nakladatelství nevzniklo na půdě USA, kde žije mnoho emigrantů. Je to zaprvé proto, že Amerika prakticky nezná politiku finanční podpory kultuře, zejména malým národům a také proto, že geografické vzdálenosti mezi spisovateli, žijícími v USA jsou obrovské a autoři se prakticky nikdy nesetkají. V Los Angeles existuje dodnes Framar Publishers založené básnířkou Jiřinou Fuksovou a nejnověji, už v porevoluční době v Bloomingtonu existuje moje Explorer Editions. Jsou to nakladatelství bez finanční podpory, a proto s malými náklady a omezeným počtem titulů. Československá společnost věd a umění vydávala na americké půdě časopis Proměny (v české a slovenské verzi) a dosud vydává anglický kulturní časopis Kosmas.

 

V době totalitního režimu byla literatura neustále pašována mezi Československem a svobodným světem a byla to literatura skutečně původní. Důležité knihovny samizdatové literatury byly založeny jak v Německu (Československé dokumentační středisko založené Vilémem Prečanem v Scheinfeldu), tak v Kanadě (Toronto) a v USA (Harvard). Kultura, jež byla doma potlačována, byla takto udržována při životě.

 

Tato situace existovala do momentu Sametové revoluce, která jako mávnutím proutku rozvázala silné svazky exilové společnosti. Náhle se každý zase začal starat sám o sebe. Přesněji řečeno, každý autor se snažil uplatnit v nově demokratickém Československu, vyhladovělý po uznání své existence, jež mu bylo odepřeno po celá destiletí a mnozí časem ztratili o Čechy zájem, rozčarováni způsobem naplnění Sametové revoluce.

V publikačních plánech českých nakladatelství našli místo převážně bývalí komunisté a pár nekomunistů, tj. hlavně ti, kdo stále ještě byli v povědomí národa z období kulturního okna druhé poloviny šedesátých let (Kundera, Škvorecký, Lustig, Kohout, Mlynář a další). Z mladší generace hlavně političtí spisovatelé jako mistři protestsongů Karel Kryl a Jaroslav Hutka, či politický vědec Jacques Rupnik se stali známými v Čechách. Mnozí jiní, kteří začali psát v sedmdesátých letech a později, zůstali ve větší či menší obskuritě po tom, co opadla počáteční krátká vlna nadšeného zájmu o vše, co bylo dříve zakázáno. Prozatím byli tito autoři málo integrováni do současné kultury, kterou pomáhali udržovat při životě během její zakázané doby za totalitního režimu. Totéž platí do jisté míry i pro ty, kteří zůstali v Čechách a byli přinuceni k vnitřnímu exilu a mlčení tam. Často byli pominuti ve prospěch mladší, hlučnější generace spisovatelů typu Jáchyma Topola, Třešňáka, Pekárkové, Pelce atd., jejichž knihy jsou šokující svým nihilistickým a často sexualizovaným přístupem, odhalujícím především život nižších vrstev a kriminální mládeže.

 

Úsilí o integrování bývalé oficiální literatury s exilovou a samizdatovou v České republice stále ještě probíhá. Mnoho vědců se pokusilo s větším či menším úspěchem o vytvoření nových historií literatury. A tak se paradoxně mnozí exiloví autoři dostali do historií literatury, aniž by byli kdy publikováni či čteni v rodné zemi. Po krátkém porevolučním nadšení pro exilovou literaturu se totiž pozornost značné části publika a tím nakladatelství i knihkupectví obrátila k praktické a komerční literatuře, takže se k nim pravděpodobně nevrátí. Nakladatelé, kteří dříve nemohli publikovat ty, kteří nesouhlasili s komunisty z politických důvodů, teď odmítají tytéž autory publikovat z důvodů ekonomických. Mají pocit, že musí produkovat knihy, které budou komerčně úspěšné. Mezitímco za komunizmu poezie několika dovolených básníků vycházela často v desetitisícových nákladech, dnes je náklad pár set považován za úspěšnou knihu. Poezie a některé spřízněné žánry se vrací, dá se říci na své realistické místo v životě lidí, t.j. jsou opět sférou zájmu pouze úzké skupiny obyvatelstva. Nesimulují již politické zájmy a obrací se k nim pouze kultivovaní čtenáři z nejrůznějších osobních důvodů. Za zajímavé považuji, že na Západě, kde je poezie tradičně ještě méně populární, jsem se často setkala v poslední době se zjevem velkého oživení, kdy se lidé obracejí k poezii jako výrazu skutečné autentické duševní potřeby. Jde však více o poezii přednášenou než publikovanou. Je to proto, že knihkupci tady i tam odmítají poezii kupovat a nakladatelé vydávat. Ti, kteří ji ve svých obchodech mají, ji často málo vystavují, a tak se jejich proroctví, že se poezie neprodá, naplňuje. Nedostatek informovaných kritiků a hlubšího přístupu ke kritice je dalším faktorem problematizujícím literární život.

 

Vcelku se zdál porevoluční knižní trh v Čechách konzervativní, vydávalo se mnoho klasiků a jistých kultovních autorů či spisovatelů starších generací, kteří stále ještě nebyli otištěni. Proto se vytvářela nová samizdatová vydání i v tomto demokratickém režimu a v cizině ve velmi odlišných podmínkách (generační ročenka Listopad a moje vlastní Explorer Editions jsou některé z příkladů). Uvádím tyto skutečnosti proto, že jsou součástí příčiny přetrvávání exilu v pozměněné podobě dlouho po pádu komunizmu.

 

Pár slov k situaci českých básníků žijících v Americe. Situace exilového básníka není jednoduchá. Doma publikovat nemůže napřed z politických důvodů, později z důvodů ekonomicko-ideologických. V cizině může zpočátku publikovat v exilovém tisku pro hrstku čtenářů a pokud se mu to podaří tu a tam v amerických časopisech anglicky. Přístup k cizojazyčnému publiku a život v cizím jazyce i mě vedl k tomu začít vytvářet dvojjazyčné sbírky, jelikož jsem později psala svou poezii jak česky, tak anglicky a sbírky byly tudíž hybridní a přitom sjednocené tématicky a obsahově. Stala jsem se básnířkou bilingvní a tak na jedné straně jsem sice měla přístup k dvojímu publiku, ale na druhé straně se moje situace ještě ztížila, protože většina amerických časopisů přijímá pouze poezii americkou a několik časopisů publikujících překlady z literatur cizích zase nepublikuje samopřeklady. V Čechách pak dvojjazyčné sbírky vydané v Americe nikdy recenzovány nebyly a dveře místních nakladatelství byly z velké části uzavřené. Vydávala jsem je po léta právě po revoluci v bibliofilních vydáních s vlastními ilustracemi a vozila do Čech.

 

Obsahově řečeno, jednou z hlavních ambic mé poezie bylo vynést na povrch rány způsobené civilizační krutostí mnoha typů natolik, aby se bylo možno skrze jejich očistu dostat na druhý břeh, kde je možné je svléknout jako kůži a proměnit tak vědomí a jednání celé kultury do vědomí prolnutého soucitem a mírem spíše nežli různými formami krutosti a násilí. Zabývala jsem se tedy hledáním cesty ke zduchovnění civilizace.

 

Exil je velký dar. Je to dar velmi různorodý. Je to rozhodně také obohacující zkušenost. Exil umožňuje mít více než jeden život, více než jednu domovinu, více než jednu kulturu, více než jednu perspektivu na život atd. Exil je dar širokého rozhledu a opuštění podvědomých rasových a kulturních předsudků. Dar svobody a prohloubené autentičnosti. Cena za tyto dary je pocit odcizení a úsilí neustálého boje o identitu. Každý exultant musel těžce bojovat, aby se prosadil v cizí kultuře a nemohl se spoléhat na kulturní stereotypy, rodinu, či přátele, aby se mohl cítit úspěšným. Mohl se spoléhat jen na to, kým doopravdy byl, jak profesionálně, tak v osobních situacích.

 

Exil jako společenský faktor měl obrovský vliv na dnešní svět. Pomáhá lidem především překročit hranice, globalizovat, mazat bariéry mezi částečnými světy. Vytváří nesmírně závažné vzájemné oplodňování, které produkuje novou úroveň porozumění mezi lidmi. To je nad-politický význam exilu, jeho tak říkajíc kosmická role. Díky exilu i ta nejperifernější místní populace si je vědoma, že existuje něco jiného než jejich malý svět a nikoli proto, že o tom slyší ve zprávách, ale proto, že se setkávají se skutečnou osobou, která je nositelkou jiných hodnot, jiných zvyků, jiného vzhledu, jiné víry, jiného chování.

 

Konečně existuje ještě dimenze exilu, s níž není exil typicky identifikován. Když žijeme v rodné komunitě, považujeme mnohé za samozřejmost. Od zvuků, které slyšíme, když ráno otevřeme oči po tón řeči prodavače, když nám říká, kolik mu dlužíme. Od faktu, že jsme všichni četli určitý typ dětské litertury po písně, které se nám zapsaly do podvědomí a které nám připomínají mladistvé probouzení. Náhle jsme o toto všechno přišli. Na povrchu máme velmi málo společného s lidmi, kteří nás obklopují. Potom si uvědomujeme, že jsou mnohem závažnější věci než tato kulturní vymezení, k nimž jsme tak úporně připoutáni. Charakter, čestnost, vrozená inteligence, slušnost, laskavost, otevřenost, ochota pomoci jinému v nouzi, láska…. Exil nás nutí růst a vzhledem k tomu, že musíme tolik překonat, zvětšuje nám srdce. Exil nás nutí vrátit se k sobě jakožto k lidské bytosti a zlidšťuje nás. Bez tohoto procesu zůstávají lidé ve skutečném exilu – v exilu od sebe samých.

 

Pojem exilu je tedy různotvárný a může být nahlížen z mnoha perspektiv. Záleží na tom, zda se pozorujeme zevnitř nebo zvenčí. Co se zdá být exilem zvenčí, je vlastně návrat domů k sobě zevnitř. A co se zdá bytím doma zvenčí může znamenat vyhoštění zevnitř. Za komunizmu, když člověk nebyl ochoten souhlasit s totalitním režimem, musel žít životem exulanta ve vlastní zemi, ať už tím, že předstíral navenek určité postoje, mezitímco věřil v jiné, či když byl ochoten k upřímnosti, byl vyvržen ze zbytku populace, která nebyla ochotna k následkům takové upřímnosti, byl vyhozen z povolání, či dokonce trávil léta ve vězení. To vše byly formy vnitřního exilu. Proto exil, jak ho obvykle nazíráme je pouze extrémní podobou toho, co se odehrává v našem životě denně v jakékoli formě opresívní společnosti, či pouze skupiny, dokonce i tzv. svobodné. Byť západní společnosti nemohou být srovnávány s komunistickou či fašistickou společností v úrovni útlaku, ani ony nejsou prosty zahánění části své populace do vnitřního exilu, zejména díky rostoucí byrokratizaci a kartelizaci kultury, která rovněž potlačuje nikoli sice vyjadřovací, ale rozhodně sdělovací svobodu individua.

 

Tento esej snad nejlépe uzavřu vyznáním, že v momentálním stádiu svého života jsem jaksi hrdou exulantkou. Jsem vděčná za to, že mi exil pomohl objevit svoji univerzální podstatu a pochopit, že ta je jediným pravým domovem.

 

Bronislava Volková