Jak to vidí důchodce IV – jízda za zdravím

Již jsem si přestal uvědomovat rozdíly mezi členskými zeměmi Evropské Unie. Když totiž sedíte doma na zadku, tak Vám to ani nepřijde. Protože v televizi letí jen to, co se někomu líbí a seberou Vám jakékoliv náhledy na možnou skutečnost. Někdo tomu říká vymývání mozků.

Proč tato úvaha a proč právě nyní na konci poměrně teplé zimy mezi roky 2014 a 2015?

No je to proto, že jsem si mohl po dlouhé době sednout do „autíčka“ a vyjet za léčivou termální vodou do maďarských lázní. Do již několikrát navštívených thermálů v Buck Forde.

Našel jsem si cestu mezi Olomoucí a Břeclaví, kterou jedete v pohodě a pocitem, že jedete po traťové zkratce, jak to vypadá na mapě. Ale nakonec z toho pěkně po Česku je hororové bloudění. Bývalo to tak a asi ještě dlouho bude, protože proč to mít tak jednoduché a systémové, jak to mají v sousedním Rakousku. Takže jedete z Olomouce na Vyškov, vyhýbáte se zaplacení dálniční známky, protože nejezdíte každý den na větší dálku. Ale pozor na to, někde se může na silnici kopat, a pak si občas zcela zbytečně postojíte na červeném světle. Tak třeba v Brodku u Přerova už celý rok 2014 se kope a jezdí v prašném prostředí a stojí se na světlech, protože je třeba dát důraz na to, že se tu musí ještě trochu postát i když by to ani nemuselo být. Silnice v obci stále rozkopané.

Pak ale překvapení, když poprvé odbočíme ve Vyškově na Bučovice. Ono je vše dobře vyznačené a bezproblémové přibližování je tak nápadné, že jsme za chvíli ve Ždánicích a pak v Žerošicích, kde jsme si to natipovali na někdy příště, protože tu mají poutní kostel. A pak je tu Čejč a jízda na Čejkovice. Cestou tam to šlo, byla tu jen tabule „Jedete stavbou“. Bylo to v sobotu. Jelo se pomaleji, ale jelo. Žádné informace o tom, že cestou zpět by to mělo být jinak. Prostě nějaké časové upozornění na průběh stavebních prací.

A pak najednou zcela nová silnice z Čejkovic do Velkých Bílovic. No a tady musím chválit, je to silnice Českých snů, protože už dlouho jsem nic podobně kvalitního neviděl a nejel.

Když jsme pak jeli kousek po souběžné silnici kolem obce Ladná do Břeclavi, měli jsme pocit, že to tady jednou zruší. Jednak proto, že jsme tu už měli ministry, co se předváděli tím, že hodlají zrušit souběžné silnice s dálnicí, protože to je plýtvání financemi státu. Prostě jedete po tankodromu, na kterém přes den vidíte látání povrchu, ale pozor na noční vodění tohoto krutého stavu. V dálkových světlech to vypadá poněkud jinak.

Ale co, dostali jsme se nejkratší cestou do Břeclavi a ani jsme si nevšimli toho, že jedeme částí Poštorná, která má stejné domečky kolem silnice jako o kousek dál už v Rakouském Reinthalu. Ale pozor cestou zpět ty obrovské rozdíly poznáte hned.

Jízda Rakouskem je sen, je to ukázka toho jak by to mělo být i jinde v Evropě. Určitě by to bylo řešení na pořadu dne v evropském parlamentu, které by něco sjednotilo a zlepšilo život obyčejných cestovatelů po Evropě. Proč to tvrdím? Jakmile je na pořadu změna směru, na směrové tabuli je šipka- směrová tabule, kdy na její rovné straně je vždy číslo silnice po které hodláte jet a pak směr kam to vede, ale vždy do nejbližšího většího území. A hned na prvním sloupku po změně směru uvidíte to číslo silnice znovu a tak víte že jste správně odbočil či změnil směr. Takže Rakouskem projedete jako nůž máslem po silnici 49 až k mostu přes Dunaj. Ale i pak je systém pořád stejný, takže za chvíli se objevíte mezi větrnými elektrárnami, který je tu tolik, že mají i vlastní elektrárenskou stanici, která je tak velká, že máte dojem, že je to i samotná elektrárna. mezi vysokými sloupy jsou cestičky, ale ne ledajaké. Tady už je dělají hned s asfaltovým povrchem. A jsem u dalšího poznání: jak jsme na tom coby Češi v Evropě. U nás se bojuje o to, jestli udělat cyklostezku, tady už budují masově polní cesty mezi soukromými pozemky s asfaltovým povrchem.

A pak po 237 kilometrech končí pohodová putování Rakouskem a jste v Maďarsku. A je to zase jako u nás doma. Systém značení má jednu hodně rozdílnou změnu. Upozorní Vás na možné odbočení, ale pozor asi je to hodně v předstihu proto, že přečíst dlouhé Maďarské jména obcí nějaký ten čas trvá, takže nikdy neodbočujte hned na první viditelné křižovatce, ta pravá bude ještě jednou vyznačena. Pozor na díry, jsou tady všude, ale jedete-li to nejkratší nalezenou trasou určitě dojedete.

Ale když jste v cíli zjistíte, že je mezi námi jakýsi ten viditelný rozdíl. Je to v architektuře, je to ve stavu oplocení a předzahrádek, je to v povrchu silnic, chodníků a v zeleni podél cest. No prostě v Rakousku 14 dní před velikonocemi už všichni ví, že tu ty svátky jara budou, protože v trávě před domy už jsou ozdoby, co napoví, že symbolem velikonoc je vajíčko, slepička a zajíček či beránek. Už jsou všude kytice kočiček načančané v oknech ve obrovských vázách.

V Maďarsku to nepoznáte a u nás už vůbec ne, jen když se podíváte do kostelů, je to poznat všude. Obrazy na hlavních oltářích jsou zakryté fialovým suknem.

No a pak jsme jeli zpět, bylo úterý pozdní odpoledne. Velikonoce jsou ještě blíž, slunce svítí a tak rozdíl je v tom, že na zelené trávě v Maďarsku kvetou petrklíče, ale jinak to je stejné jako při cestě tam.

Ale pozor mají tu výjimku a tou bylo městečko na hranicích s Rakouskem v městě Kaszeg. Byli jsme tu poprvé v roce 2010, kdy to tu bylo rozkopané, ale nyní to je městečko jako nové, plné historických krásných staveb včetně hradu s opevněním. Ale nevšimli jsme si něčeho, co bylo poznat, že když jsme projeli uklizeným Rakouskem. Prostě v Rakousku jsou vesnice téměř stejné jako u nás, ale fasády jako nové, u nás jsou na stupni krásy, kterou kdysi dávno byla vždy šedá břízolitová omítka. Ale pozor, v Rakouských vesnicích už mají tak uklizeno kolem silnice, že neuvidíte žádné zbytky posypu, bláta a prachu, prostě už je tu vymateno. Ale vjedete na Českou silnici, a hned drncáte, kolem v rygolech zbytky bláta, posypu a nedej bože, že auto před Vámi do toho vjede, to pak projíždíte prachovým oblakem. Na travnatých plochách před domy, žádná ta květinka, jen vyjeté rygoly jakéhosi těžkého auta.

No a na závěr šok. Tam kde v sobotu byla cedule „projíždíte stavbou“, je najednou značka slepé ulice, tam kde jste přede dvěma dny projeli, je zákaz vjezdu. Bylo po 19 hodině a nikde už ani světla z obce a tak jsem s „autíčkem“ projížděl stavbou. Byl jsem hodně překvapen tím kolik práce tu udělali, nakonec znalost stavebních prací na silnicích mě utvrzovala v tom, že projet se musí, jak jinak by bylo možné silnici stavebně upravovat. Ale tolik míst s odkopaným děravým povrchem, to mě až šokovalo. A hned mě napadlo, jak je možné, že někde za dva pracovní dny tolik provedené práce a někde stojíte na světlech jen proto, že se tam nic druhý rok nic neděje.

No prostě jsem v Česku, kde se o uměnách k lepšímu zítřku jen mluví, ale nic se pro to nedělá. A jako důchodce už bohužel ani udělat nemůžu, takže alespoň ty poznání pro jiné, co sedí v úřadech a nic konstruktivního nevymyslí.