Dva výstřely v nočním Berlíně

Sto let od sebevraždy Clary Haberové - první doktorky fyzikální chemie v německém císařství, pacifistky a manželky "otce chemické války"

"Nedělejte nikdy nic proti svému svědomí ani když to požaduje stát."

(Albert Einstein)

"Vědci musí mít stále na paměti, že jsou především lidmi, a teprve pak vědci. A oddanost etickým zásadám může někdy vyžadovat omezení honby za poznáním."

(Joseph Rotblat)

"V případě, že vědec ví, jaké následky by jeho objevy mohly mít, měl by se vzdát nejen výsledků své práce, ale i samotného výzkumu. V žádném případě si nesmí myslet, že nebude spoluzodpovědný za následky svého objevu, i když si je nepřál a nespolupracoval na nich."

(Carl Friedrich Weitzsächer)

V noci  2. května 1915 zazněly do tichých ulic Berlína-Dahlemu, vzdálených stovky kilometrů od zákopových bojů na západní frontě Velké války, dva výstřely. Neschopnost vyrovnat se s novými rozměry využítí objevů chemie k tomu, aby se lidé chladnokrevně, tvrdohlavě a důsledně navzájem vraždili tak, jak se tomu stalo 22. dubna v bojích u malého belgického města Ypres při prvním masovém nasazení vysoce toxického plynu, byla příčinou rodinné tragedie asi nejznámějšího vědce ve službách války, symbolu dvojího použití vědy - německého profesora fyzikální chemie a elektrochemie, nositele Nobelovy ceny za chemii za průmyslovou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku, ale také horlivého patriota ("V míru pro lidstvo, za války pro vlast"), "otce chemické války" Fritze Habera. Toho dne zde zemřelo pět tisíc spojeneckých vojáků na udušení jedovatým chlorem. Nezjištěné množství dalších utrpělo poranění, někteří měli trvale poničené plíce, jiní oslepli.

Nechtěnou obětí tohoto chemického útoku se stala Haberova manželka Clara, která s ním nesdílela  žádné nadšení a naopak zásadně nesouhlasila s jeho aktivní při realizaci německého chemického válečného programu, který považovala za "vědeckou zvrhlost". K prvním sporům o možnosti jeho zapojení do válečného běsnění s využitím jedovatých plynů došlo mezi nimi již na přelomu let 1914/1915, kdy se Haber osobně účastnil polních zkoušek účinnosti vysoce toxického chloru a funkčnosti plynových masek, které měly zajistit bezpečnost vlastním vojákům. Ještě předtím svolal některé z nejlepších chemiků a fyziků v zemi, aby mu pomohli zdokonalit jeho novou zbrań. Byli mezi nimi James Franck, Otto Hahn, Hermann Nerst a Gustav Hertz; ti všichni měli jednoho dne - stejně jako Haber -obdržet Nobelovu cenu za chemii a fyziku (ovšem nikoli za práci na jedovatém plynu). Vzhledem k blízkému osobnímu vztahu s Albertem Einsteinem vyzval také jeho k vědecké spolupráci. Údajně mu řekl, aby "udělal pro chemii to, co (Einstein) udělal předtím pro fyziku". U něho však neuspěl. Ambiciózní a bez skrupulí jednající Haber se dokonce jednou ve chvilkové neopatrnosti při ukázce nasazení bojového plynu dostal příliš blízko k oblaku chloru a málem se udusil. Nehodu však přežil a vyzbrojen i takovými zkušenostmi oznámil německému generálnímu štábu, že je jeho nová zbraň připravena k použití proti Spojencům. Navíc tato malá epizoda nechtěně demonstrovala vysoký účinek chloru a udělala přitom na účastníky ukázky zvlášť silný dojem. Haberovi již nic nestálo v cestě při uskutečnění nápadu otrávit nepřítele dusivým a leptavým chlorem a ukončit tak zákopovou válku. Přitom k jeho úspěšnému použití stačí obyčejný vítr.

O tom všem Clara díky rodinným přátelům věděla. Teprve 2. května se nadšený Fritz vrátil domů ze západní fronty. Ačkoliv plynový útok zabil "pouze" 5000 mužů, daleko méně, než Haber předpokládal, sám císař Vilém II. (až dosud pouze záložního seržanta německé kavalerie a dělostřelectva při audienci u dvora dekoroval Železným křížem a udělil mu čestnou hodnost kapitána, což mu umožňovalo nosit skvělou vojenskou uniformu včetně šavle a piklhaubny) a generálové (nikoliv však všichni) byli nadšeni. Fritz se stal čestným hostem celé řady večírků a oslav pořádaných na jeho počest. Žádného se však Clara osobně nezúčastnila. Jen deset dnů po plynovém útoku u Ypres, z výčitek svědomí nad počínáním svého manžela, spáchala sebevraždu zastřelením. Bohužel, těch asi sto tisíc lidí, které zahubily ve Velké válce, později nazývané první světovou, chemické zbraně, se o jejím protestním činu nikdy nedozvědělo.

Ale vraťme se v našem vyprávění o několik let zpět. Jeho hlavní protagogistka Clara Habermanová se narodila  21. června 1870 v obci Polkendorf u Vratislavi (Breslau) jako nejmladší dítě ve čtyřčlenné židovské rodině chemika Dr. Philippa Immerwahra. Absolvování dívčí školy ve Vratislavi velice nadané, zvídavé a cílevědomé dívce nestačilo, a tak se zapsala ke studiu chemie na zdejší univerzitě, které v roce 1900 ukončila vypracováním a obhájením disertační práce z oblasti fyzikální chemie pod vedením známého chemika Richarda Abbega. Při promoci ji tehdejší děkan oslovoval jako "nejučenější pannu", která se stala první doktorkou fyzikální chemie v Prusku. Profesor Abegg, Haberův dobrý kamarád ze studií, seznámil Fritze a Claru na vědecké konferenci, jiní Haberovi životopisci uvádějí, že se již oba dobře znali z dětství prožitém ve Vratislavě. Fritz a Clara se hned po skončení konference vydali na cestu domů do Vratislavy "jako pohádkový princ a princezna" (jak se Haber později vyjádřil), aby rodinám oznámili zásnuby. Svatba se konala již v roce 1901, ačkoliv rodiče Clary bránili jejímu sňatku s Haberem, kvůli jeho málo zajištěnému postavení profesora na technice v Karlsruhe. O rok později (1902) se narodil její jediný syn Hermann.

Haberové i Immerwahrové sice byli původem zámožní a vzdělaní Židé, ale na konci 19. století v Německu ještě nepanovaly takové poměry jako později za nacistů. Císařské Německo neznalo nenávist, které Židé čelili ve Francii, ani židovské pogromy v Polsku a Rusku. Němečtí Židé byli aktivní v rozmanitých oborech: byli úspěšnými průmyslníky, obchodníky, advokáty, novináři, lékaři a vědci, studovali na univerzitách i na nich vyučóvali. Stále častěji se rovněž uzavíraly sňatky mezi Židy a křesťany, což byl také případ tehdy 33letého Fritze a o dva roky mladší Clary. Protože Haber sám sebe považoval především za Němce, a teprve za Žida, odstranil již dříve v roce 1891 poslední překážku, která mu podle jeho mínění bránila v plném sžití s německou vyšší společností (rád se stylizoval do role vzorného Prušáka) a v další kariéře (nemohl se například stát příslušníkem důstojnického sboru německých branných sil) - konvertoval ke křesťanské víře.

Manželství Haberových ale nebylo šťastné a začalo se rychle rozpadat. Fritz očekával, že se Clara vzdá svého zájmu o chemii a přijme roli matky a paní domu na plný úvazek. Když se však proti tak omezenému způsobu života bouřila, zejména proto, že nemohla rozvinout svou vlastní vědeckou dráhu (stala se pouze překladatelkou jeho prací do angličtiny), byl z toho najednou zmatený a roztrpčený. Trval na svém patriocismu a viděl vědu jako prostředek, který musí posloužit národu, bez ohladu na oběti a utrpění v řadách nepřátel. Clara nesouhlasila, litovala každého zmarněného života; také ona byla matkou, stejně tak, jako každý padlý na západní frontě měl někde matku, která pro něj vylévala moře slz. Haber se o  to více věnoval práci, doma se vyskytoval jen sporadicky a svou ženu i syna ignoroval. Nedostatek citu a pozornosti Claru zraňoval, a jeho počínání považovala až za perverzní. V rozsáhlé korespondenci se svěřovala profesoru Abeggovi se svými pocity: "Raději bych napsala deset disertací než takhle trpět". V obsáhlých dopisech vyjadřovala  pochybnosti, kam se ubírá moderní věda. Když Fritz odjel do Ypres jako odborný doprovod stovek kanystrů plných chlorem, Clara zůstala jako obvykle s třináctiletým Hermannem doma. Tehdy se také svěřila přítelkyni, že když pomyslí na to, co její manžel dělá, ovládne ji nezvládnutelné zoufalství. Takto zvráceně využívat chemii, vědu, kterou milovala, k zabíjení tisíců lidí, bylo v jejích očích pacifistky obludné.

V noci 2. května sešla Clara Haberová do zahrady jejich vily s Fritzovou služební pistolí a střelila se dvakrát do hrudi. Když její syn Hermann zaslechnul zvenčí výstřely, vyběhl z domu a nalezl matku ležet na trávníku těžce zraněnou a silně krvájející, ale dosud živou. Vzbudil otce, který po jednom z mnoha večírků tvrdě spal (pod účinkem spacích prášků, které si sám připravoval) a výstřely neslyšel, a utíkal zpátky do zahrady. Zatím co Fritz teprve scházel ze schodů, Clara zemřela svému synovi v náručí. Dotlouklo srdce statečné a vzdělané ženy, která nicméně odmítla dále nést osud, který ji byl přisouzen. Její sebevražda je dodnes zahalena tajemstvím; nebyl nalezen žádný důkaz o provedení pitvy, byla pohřbena tajně a německý tisk nevěnoval této smutné události žádnou pozornost.

Thomas Haager a další životopisci Fritze Habera uvažují o tom, že Clara spáchala sebevraždu kvůli nešťastnému životu a tomu, že se nemohla dál zabývat chemií, ale téměř jistě bylo důvodem ještě něco jiného než jen zoufalství z krachujícího manželství a zničené vědecké kariéry. Rodinný přítel profesor James Franck, jenž Fritzovi pomáhal s přípravou chloru, byl přesvědčený, že "v její sebevraždě hrálo svou roli zcela jistě i to, že se její manžel zapojil do válečného využití otravného plynu". Ke Clařině depresi v onu osudnou noc snad přispělo i to, že Haber tehdy údajně flirtoval s recepční Berlínského klubu Charlotte Nathanovou, která se skutečně v roce 1917 stala jeho druhou ženou. Ani toto manželství mu však nepřineslo štěstí a trvalo jen deset let. Haber prý na adresu žen ve svém životě jednou poznamenal: "Jsou pro mě něco jako motýli. Jsem schopen obdivovat jejich barvy a třpyt, ale dál se nedostanu." Podle některých pramenů pocházela Clara z rodiny zatížené výskytem depresivních stavů. Ty se v jejím případě mohly projevit i po předčasné smrti svého důvěrného příznivce a podporovatele profesora Abegga v roce 1910 při letecké havárii, a také i dalšího osobního přítele, fyzikálního chemika Otto Sackura v roce 1914.

V den její tragické smrti dostal Haber rozkaz odjet okamžitě na východní frontu, kde měl dohlížet na plynový útok proti carskému vojsku. Určitě mohl požádat německou vládu o odklad, aby směl řádně pohřbít svou manželku a postarat se o syna, ale nic takového neudělal. Druhý den ráno odjel k jednotkám, které se nazývaly "pionýrské regimenty", a které se zabývaly vedením chemické války         Po několika týdnech pobytu na bojištích proti Rusku napsal: "Asi měsíc (po Clařině sebevraždě) jsem pochyboval, že to zvládnu, ale teď, obklopený pochmurnými obrazy války a jejími neustálými požadavky na všechny mé síly, jsem se uklidnil". Podle Jamese Francka, který spolu s mnoha dalšími věhlasnými vědci v těchto útvarech také sloužil, si však Haber Clařinu smrt nikdy nepřestal vyčítat. Nikdy však nedal najevo výčitky kvůli tomu, že vytvořil chemické zbraně. Naopak měl ve své kanceláři zarámovanou fotografii prvního plynového útoku u Yprey a po celý zbytek života se  bojovými látkami zabýval.

Když Hermann Haber otevřel v roce 1934 otcovu poslední vůli, zjistil, že mezi uvedenými pokyny je přání, aby byl pohřben po boku své první ženy Clary, a aby na jeho hrobě bylo napsáno: "Sloužil své zemi za války a míru, pokud mu to bylo dovoleno". Protože zemřel osamělý a nemocný při průjezdu Basilejí, byl zde také pohřben. V souladu s jeho přáním byly Clariny pozůstatky na hřbitově v Dahlemu exhumovány a pohřbeny po jeho boku. Na společném hrobě epitaf chybí - s ohledem na její památku - jsou zde uvedena jen jejich jména a roky narození a úmrtí: Fritz Haber 1868 - 1934, Clara Haber geb.Jmmerwahr 1870 - 1915.

V kondolenčním dopise Alberta Einsteina adresovaného Haberovu synovi Hermannovi mimo jiné stálo: "Byla to tragédie německého Žida: tragédie neopětované lásky". To však ještě nebyl konec tohoto rodinného dramatu. Po vzoru svých rodičů se také Hermann Haber stal chemikem, před druhou světovou válkou emigroval do USA, kde v roce 1945 spáchal sebevraždu. Jeho dobrovolná smrt se vysvětlje studem a hanbou za otce před americkou židovskou komunitou. Ten se totiž ještě stačil podílet na vývoji Cyklonu B, později používaného nacisty v koncentračních táborech k likvidaci židovského obyvatelstva v Evropě  včetně celé širší Haberovy rodiny.

Bohumil Tesařík