NÁHODNÉ PODOBNOSTI ČÍ SPÍŠ VAROVNÉ ANALOGIE

Občas v méně významných mediálních zdrojích postřehnu povzdych, jak hanebně Ukrajina dopadla: nejen že Putinovou iniciativou schlamstnout celý Krym, ale již rovněž úspěšnou iniciativou rozparcelovat východní Ukrajinu v pozvolném úsilí o vzkříšení  SSSR - této údajně největší tragedie dvacátého století. Takto uvažuje a o nápravě historického veleomylu nynější hlavní kremelský rezident.   Poté krok za krokem zvládnout zbytek Ukrajiny a pořádně zatočit s podvratnými bloudy, kteří příliš koketovali s vidinou jakési integrace západoevropským směrem, dokonce s ochranným štítem NATO členství.

Snad se nemýlím v předpokladu, že Ukrajina byla a stále je  tím  jediným státem, který se dobrovolně vzdal svého vlastnictví jaderných zbrani - se tedy  denuklearizoval. Takové slovo, sloveso, dosud neexistuje a realita současného světa nenaznačuje akutní potřebu jejího zrodu.  Nikdo jiný - například Pákistán a o to míň pravděpodobná Severní Korea  - tak  neučinily a  neučiní. Naopak jsou jiné státy, které  se velice snaží docílit explozivní opak. Především je to ovšem Irán jako zdroj oprávněných obav nejen Izraele, ale i Saudské Arábie, kolébky konkurenční islámské verze, než je ta íránská.

Okamžitě se nabízí otázka, co přimělo Ukrajinu, jaké síly ji přinutily, k iniciativě tak riskantně pacifistické. Víc než příjemný pocit z konce studené války to zřejmě byla ujišťování, záruky Západu o poskytnutí asistence v případě potřeby, k níž by ovšem mohlo dojít pouze z iniciativy jejího východního ruského souseda.

Smlouvy, závazky stvrzené ve vší poctivosti se nezřídka vyskytují z důvodů jak pochopitelných, tak naprosto padoušských.   Již nežijící spisovatel Jan Beneš mi kdysi vyprávěl svou zkušenost s jedním nakladatelem, s nímž podepsal smlouvu a pak se nic nedělo.          “Jo, milej pane," pravil nakladatel, "smlouvy se podepisujou a život pak jde jinam." Tak tomu zřejmě je i mezi státy a státníky.

Došlo k jakési dohodě v Minsku, v níž se opakovala zkušenost, že zatímco cílem demokracií je dosažení míru, jejich nepřátelé usilují o vítězství.  Putinovým cílem bylo zabránit, aby Ukrajině se podařil přerod ve stabilní, demokratickou a s Evropou se ztotožňující stát.  Moskva rozpoutala propagandu, s tvrzením, že nepřátelé na Západě čili NATO rozpoutávají válku proti Rusku.

Putin se pochlubil tvrzením, že v případě potřeby by se Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, zmocnil do dvou týdnů.   Do takové iniciativy se ovšem nechce pustit, pamětliv utrpěných vlastních ztrát na bojištích v Afghánistánu, jež nemalou mírou přispěly k rozpadu  kdysi  mohutného sovětského kolosu.  Však proto došlo ke zrodu zákona o vytvoření ruského typu cizinecké legie s mužstvem neruského původu - tzv. kontraktniki nebo žoldnéři.  V uniformách bez insignií.  S moderní výstrojí Made in Russia.

Ohrožených  oblastí - bývalých ruských držav je nemálo. Gruzínsko již  zažilo  zkušenost  takové po-sovětské pozornosti, na řadě by též mohlo být Estonsko, Litva, Moldávie a další nezáviděníhodní kandidáti. Že by NATO na jejich záchranu krví a železem zasáhlo? V únoru 2015 v dohodě podepsané v Minsku, hlavním městě Běloruska, pramálo demokratické republiky, signatáři Francie a Německo de facto kodifikovaly legitimitu ruského pozření Krymu.

Ukrajina, aspoň do současné doby nežádala Západ o pomoc poskytnutím bojových jednotek v terénu.  Pouze se domáhá dodávek nejmodernějších zbraní, k nimž však podle posledních, prozatím mně dosažitelných informací dosud nedošlo. V tisku se ale objevují studie, zmiňující se o až nepohodlně se podobajících paralelách (například  Leon  Aron, ředitel ruských studií u American Enterprise Institute, v textu s názvem "Spain 1936 - 1939; Ukraine,  2014 - ?" The Weekly Standard, 2. březen 2015).

Autor připomíná, že jakmile ve Španělsku v občanské válce, po zahájení bojů v červenci 1936 mezi jednotkami nacionalistů generalissima Franca a republikány, podporujícími dosavadní vládu, britská vláda vyhlásila přísnou neutralitu bez jakéhokoliv vměšování.

Bez tolik potřebné podpory, republikánské vládě jako jediný možný spojenec zbyl Stalin, jemuž ovšem nešlo o nastolení demokratických pořádků, ale o komunismus a likvidaci trockistů.

V oné době 1936 - 1939, kdy došlo k pádu Republiky zásluhou nacionalistů, jímž se dostalo mocné podpory od Hitlera z Německa (600 letadel, 200 tanků, 16.000 příslušníků  Condor Legion), od Mussoliniho z Itálie (660 letadel, 150 tanků, 800 kanonů, 240.000 ručních zbraní).  Německé letectvo ovládalo vzdušný prostor, bombardovalo Madrid, zatímco italské námořnictvo ovládalo středomoří, a bombardovalo Malagu, Valencii a Barcelonu.

Západní demokracie ale dodržovaly neutralitu, nevměšování.  Jedinou výjimkou byly jednotky dobrovolníků, Lincolnova brigáda, Američané, Hemingway, též čeští komunisté, posléze vlastními soudruhy věšení.

Nikdo ale na Ukrajinu se zbraní nespěchá, Washington váhá s materiální pomocí, s velmi potřebnými dodávkami.

-       -        -

I jiné části evropského kontinentu  zápolí  s nesnadnými komplikacemi. Severní skandinávské končiny aby se vypořádaly s důsledky své někdejší naivní štědrosti vůči hordám nepřízpůsobivých, nevděčných, parazitických přistěhovalců. Putinovo letectvo porušující tamější vzdušný prostor, ruské námořnictvo, zejména ponorky pronikající do pobřežních vod, a například značná demilitarizace Švédska, které od konce studené války reaguje redukcí své vzdušné obrany o 70%, námořnictva o 80% a pozemního vojska o 90%. Z půlmilionové armády jich zbylo pouhých padesát tisíc.

Ve východní části evropského kontinentu  v  poslední čtvrtině století, po kolapsu vědeckého komunismu, s následnou demolicí Berlínské zdi míru, došlo ke zřetelným změnám, NATO početně zmohutnělo o tucet nových členů. Například se dočítám, že nový člen Bulharsko během dvou měsíců vyhlásil třicet poplachů v reakci na příliš blízko k bulharským břehům se blížící ruské aviatčíky. Rumunsko, rovněž nový člen NATO, znepříjemnilo plán Dmitryje  Rogozina, ruského náměstka předsedy vlády, poněvadž na americkou žádost došlo k zákazu jeho přeletu přes tamější území. Mně osobně známý Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničních věcí, charakterizoval eventualitu dalšího balkánského rozšiřování NATO členství jako "provokaci."

Ovšem nutno velice rozlišovat formu a obsah. Tuze snadnější je navlékání jiných nových uniforem, pochodovat, salutovat, než změnit  obsah -  kulturu, charakterové vlastnosti, prosazovat spolehlivost, laskavost, pravdomluvnost, poctivost. Nejmohutnějším handicapem postkomunistické části Evropy lze oprávněně označit korupci, nedostatek zábran cokoliv ukrást, sobectví, minimální či žádné zábrany jakkoliv bezostyšně lhát.

Na základě bedlivého zjišťování  Transparency International's  Corruption Perception Index, nejlepší výkon byl zaznamenán v Estonsku - 26. místo na světovém řebříčku, zatím co nejnižší hodnocení z členských států NATO nijak překvapivě obdržela Albánie -  110,  táž úroveň jako Ekvádoru a Etiopie.

-      -      -

Porozhlédněme se směrem k jiné paralele, téměř analogii kdysi československé -

nyní izraelské. Podobnosti o jednání o nás bez nás. Tehdy Mnichov 1938, Hitler, Mussolini, Chamberlain, Daladier. Nyní jednání  Obamových emisarů s íránskými ayatoláhy. Washington s dobrou vůlí přicházející, a jak se tady dozvídáme, Teherán se revanšující neutuchajícím zdůrazňováním, jakým že je Amerika hanebným satanem, spalováním její vlajky a námořními  manévry - simulovaným  útokem na simulovanou kopii americké válečné velelodi Nimitz.  Americkým cílem je APPEASEMENT, slovo s výsostně chamberlainovským dopadem, kdysi důkladně postihnuvším naši rodnou zem, aniž by pro něj náš rodný jazyk kdy vytvořil adekvátní ekvivalent. Příslušný slovník (Poldauf a kol., 10. vydání) pouze poskytuje alternativy "uklidnění, uspokojení, ústupky, usmiřovačky."

I když není k mání přesný překlad, lze se však dohodnout na důsledcích takového počínání: že appeasement pro druhou stranu nikdy není konečným, uspokojujícím řešením.  Vždy se chtělo víc - menší kapitulace zrodila požadavek kapitulace větší, historie nabízí všelijaká poučení - nacistická říše, někdejší stalinské záměry, nynější expanzivní choutky islámského kalifátu.

V třicátých letech minulého století Velká Británie s Československem žádnou spojeneckou smlouvu neměla.  USA - dosavadní  jakási supervelmoc, se nyní nachází v dost jinačí situaci: Izrael podporovala od jeho samého začátku, byl to její nejbližší politický, hospodářský, kulturní spojenec, a přitom jeho existence je v permanentním islámském ohrožení. Kdo nevěří, ať si poslechne zřetelné zálusky íránských nejvyšších vládních míst zničit, zcela vyhladit židovský stát. Však se na realizaci plánu bedlivě nukleárně pracuje.

Obamova dobrá vůle,  ochota  i k nevyžadovaným ústupkům, v kontrastu k jeho přespříliš viditelné snaze se zbavit Netanyahovy vlády. V posouzení intenzity americké vřelosti či přísnosti vůči oněm dvěma antagonistům, dávám k dispozici začátek textu s názvem "Appeasement in Our Time: One unforceed error after another" (The Weekly Standard, 9. březen 2015), autorem je Michael Makovsky,  chief executive officer of the Jewish Institute for National Security Affairs, autor knihy Churchill's Promised Land (Yale University Press):

"Je Barack Obama dalším Nevillem Chamberlainem?  Váhal jsem s takovým srovnáním, ale sledováním průběhu jednání s Iránem se stalo nemožným neporovnat s konferencí v Mnichově v roce 1938. Británie a Francie souhlasily s předáním strategicky a ekonomicky životně důležitého českého území, což krátce poté vedlo k německému uchvácení celého Československa a k druhé světové válce. Nynější se rýsující dohoda Ameriky s Iránem připomíná tu mnichovskou, tím že je zbytečná a katastrofálně bezohledná.“

Autor dál varuje před katastrofálními důsledky, pokud by americký Kongres nebo Izrael tomu nezabránily. Obamova administrativa uzavřela předběžnou dohodu (Joint Plan of Action), v níž souhlasila, aby Irán pokračoval se svým nukleárním programem, což je v rozporu s desetiletími předchozí americké politiky, jakož i s množstvím legálně závazných rezolucí Rady bezpečnosti OSN.

Celý text končí tímto krátkým odstavcem: "Chamberlain informoval britskou veřejnost, že v Mnichově docílil "peace with honour", že to bude mír v naší době.  Churchill odpověděl: "Měli jste volbu mezi válkou a hanbou. Volili jste hanbu a teď budete mít válku." Totéž lze říct o prezidentu Obamovi na cestě ke svému Mnichovu."

Nabízím k posouzení.