Sanytrníci

- zaniklé "špinavé" řemeslo nevonělo lidem ani ve středověku

(Napadlo vás někdy, jak vlastně husité získávali do svých pověstných "pušek" střelný prach?)

"Při zápachu není vůbec důležité, odkud vítr vane, ale kam."

(Lidová moudrost)

"Skutečnost není nikdy tak zlá jak vypadá. Je vždy mnohem horší."

(Patricie Holečková)

Mohutně se rozvíjející řemeslná a později manufakturní výroba ve středověku a počátcích novověku se vůbec nezajímala o zajištění bezpečnostnách a hygienických podmínek svého podnikání a o problémy, jejichž řešení je dnes dané zákony a vyhláškami -  jako je poskytování mycích a čisticích prostředků zaměstnancům, hodnocení zdravotních rizik, měření zdraví ohrožujících faktorů v pracovním i venkovním prostředí, ochrana vod a ovzduší před znečištěním, nemoci z povolání či zdravotní dozor, představující ve svém souhrnu často "noční můru" pro současné podnikatele.

Za průkopníka hygieny práce a sociálního lékařství je dnes považován italský profesor vnitřního lékařství na univerzitě v Padově Bernardino Ramazzini (1633 - 1714), který v roce 1700 uveřejnil jako výsledek dlouhodobých pozorování svoje hlavní dílo "Pojednání o nemocech umělců a řemeslníků". Jako první v historii medicíny v něm systematicky pojednal vedle prašných řemesel (pekaři, mlynáři, tabáčníci) a řemesel, jejichž práce souvisí s vodou (lazebníci, rybáři, lodníci) také podrobně o nemocech tzv. špinavých řemesel (koželuhů, sýrařů, mydlářů, hrobníků aj.). Právě koželužství a jirchářství patřilo v té době mezi řemesla nezbytně doprovázená tak silným zápachem, že jejich dílny byly budovány často až za městem či osadou v blízkosti vodních zdrojů - byť si tehdy právě se znečišťováním vodních toků a ovzduší nevábnými pachy nikdo příliš hlavu nelámal. Přitom kůže (surovina stažená ze zvířat), usně (koželužsky zpracovaná kůže), jirchy (jemné kůže) a kožešiny představovaly základní materiál pro řadu dalších řemesel - obuvníky, kožešníky, sedláře, brašnáře, řemenáře, rukavičkáře a další příbuzná zaměstnání.

Mezi méně známá, avšak super zapáchající historická řemesla, patří také "sanytrníci", zabývající se přípravou surového krystalického dusičnanu draselného (archaicky ledku, salnitru, sanytru - z latinského spojení sal nitrum neboli sůl dusíku)), představujícího základní surovinu pro výrobu černého střelného prachu (pulvis pyrus, prach ohnivý) - směsi mletého ledku, síry a dřevěného uhlí (na výrobu jednoho kilogramu střelného prachu bylo potřeba tři čtvrtě kilogramu sanytru). Jednotlivé komponenty se v přesném poměru míchaly ve zvláštních prašných mlýnech. Byla to práce velmi nebezpečná, proto podobná zařízení stávala vždy mimo městské hradby nebo o samotě. Hojně se také využíval ve směsi s chloridem sodným (kuchyňskou solí) k přípravě "rychlosoli", která slouží (dodnes) k nakládání masa do slaného láku před uzením. Tato draselná sůl kyseliny dusičné (byla známa od nejstarších dob alchymistům, kteří ji vyráběli přirozeným tlením organické hmoty, zvláště živočišných zbytků a moči) představuje dnes standardní výrobek chemického průmyslu, řadu století se však jako vzácná strategická surovina získávala extrakcí z nitrózní půdy a následnou krystalizací. Dusík ze vzduchu ještě dlouho lidstvo neumělo využít. Nejvhodnějším materiálem pro práci sanytrníků byly hlíny, omítky a nánosy z podlah a zdí chlévů ("bílé květy"), latrín, hnojišť, sklepení a podobných míst, zbytky z kuchyně, mokré seno, odpady od řezníků a mršiny. Při provozování svého povolání měli sanytrníci zvláštní privilégia. Mohli například bez souhlasu ze strany majitelů vstupovat do všech jejich sklepů a hospodářských stavení, a nikdo ho zde nesměl rušit. Ti to mnohdy zneužívali k nekalým praktikám. Proto se mezi lidmi oblibě příliš netěšili. Důvodem prý bylo také jejich neurvalé chování, ale v jiných pramenech se uvádí, že to byla "cháska veselá, ale na venkově dosti obávaná". Lidé ze své práce bohatnoucí a současně vysmívaní, znázorňování grotestní figurkou "smrdutého pracháče". Pokud poptávka v časech válek nestačila, byly zřizovány tzv. plantáže - asi metr hluboké jámy nebo hromady živočišných a rostlinných odpadů smíšených s omítkou, jílem, vápnem a popelem, zalévané močí, hnojůvkou a dalšími výkaly. Před deštěm chráněné "zrály" pomalu asi tři roky a poté se vyluhovaly vodou, získaný výluh se vyčistil od špíny, poté odpařoval a nechal vykrystalizovat na surový ledek různé kvality. Ačkoliv šlo o specializované, patrně prosperující řemeslo, velkého společenské uznání nemělo. Práce s tlejícími zbytky lidem nevoněla ani ve středověku. Například v rámci studia zaniklého chemického průmyslu na severním Plzeňsku, byl nalezen v celém regionu matrikou zachycený jediný Šimon "saneytrník", žijící v 80. letech 17. století v obci Holovousi na Chříčsku. Od časů panování Marie Terezie (údajně ještě před a v průběhu první světové války) navštěvovali vesnice vysloužilí a invalidní vojáci, obcházeli zde ovčíny, salaše a chlévy s úkolem získat zde cennou surovinu.

Více méně odpornou zajímavostí je skutečnost, že mimo čichu sanytrníci posuzovali kvalitu své suroviny na základě "odborných" zkušeností empiricky - jejím ochutnáváním (!). Sanytr má totiž výrazně chladivou chuť.

Jen pro úplnost, s nepříjemným zápachem surového sanytru se mohli setkávat i obyvatelé velkých měst. Dnes národní kulturní památka, Anežský klášter v Praze, byl v roce 1782 za vlády cisaře Josefa II. zrušen. Od té doby postupně chátral. Sloužil jako chudobinec a .... dokonce jako továrna na sanytr. Ulici v Židovském Městě poblíž dnešního Rudolfina se říkalo Sanytrová podle obrovských hald páchnoucího sanytru, které dosahovaly až do výše třípatrových domů a byly zde od 16. do počátku 19. století.

Je nesporné, že bez sanytrníků a jejich produktu by byly války (asi od konce 14. století a vlastně i v novověku) jen těžko myslitelné. Sanytr byl tedy svým způsobem nad zlato a všichni to věděli. I proto platily zákazy jejich vývozu, což je možno doložit několika listinami a nařízeními. Příkladem může být nařízení české komory ze dne 27. srpna 1594 purkmistru a konšelům města Rakovníka "v příčině dobývání sanytru a dělání i odvozování do Prahy prachu střelného".

A na závěr, abychom odpověděli na otázku z názvu článku,  jak to bylo s těmi "liškami podšitými" husity?

V období husitských válek došlo v Evropě k rozmachu používání střelného prachu v roli výmětné náplně palných zbraní. Válčilo se všude, neustále a pro všechno. Vzhledem ke své vojensko-politické situaci nemohli husité spoléhat na žádné výrobce a dodavatele střelného prachu do svých proslulých "pušek", takže si jej musel vyrábět sami.Ve svých řadách měli zdatné řemeslníky, a mezi nimi i puškaře (v této době slovo puška znamenalo to, čemu dnes říkáme dělo) a také sanytrníky. Ti všichni znali velmi dobře "tajemství" výroby a použití černého střelného prachu. Ten  ovlivňoval běh dějin v posledním tisíciletí, jako jediná známá výbušina až do poloviny 19. století.

Bohumil Tesařík