"Plyn - plyn - plýýn..."

Bohumil Tesařík 5 2015 Dějiny česky

Před sto lety na jaře roku 1915 došlo v dějinách lidstva k prvnímu hromadnému válečnému nasazení toxických látek

Podle některých historiků "Velká válka" ve skutečnosti začala až 22. dubna 1915

 

"Někteří vědci jsou jako náboženští fanatici. Ženou se vpřed v přesvědčení, že všechny jejich objevy slouží dobru a že jejich krédo poznání je mravné."

(Charlie Chaplin)

"V míru pro lidstvo, za války pro vlast."

(Životní kredo "otce chemických zbraní" Fritze Habera))

"Miliony lidí se zaryly do země a chladnokrevně, důsledně se navzájem vraždily podle vědy o vyvražďování sobě rovných."

(Alexej Tolstoj)

"Dunivé výbuchy plynových granátů se mísí s ostrým praskotem tříštivých střel. V přestávkách mezi detonacemi se ozývá gong, kovový rachot improvizovaného volání na poplach, jež zvěstuje do všech stran - plyn - plyn - plýýn - ."

( E. M. Remarque)

"Každá nová nastupující zbraň, překonávající starou, je nejprve odsuzována jako nehumánní, ale později v průběhu času se stává pokrokovou a legitimní."

(S. J. von Romocki)

 

Všechna dodnes známá fakta nasvědčují tomu, že politické, vojenské a ekonomické elity evropských zemí na prahu první světové války vůbec neodhadly, jak se bude válka po jejím zahájení v roce 1914 dále vyvíjet. Velmoci počítaly s tradičním schématem - s krátkou a samozřejmě vítěznou válkou, po níž dojde k přerozdělování dobytých území a novému rozdělení sfér vlivu, ale jinak všechno zůstane po starém a tradiční hodnoty tím nijak neutrpí. Tento omyl je možná jednou z největších záhad první světové války. Zcela určitě je však důsledkem skryté společenské krize moderní průmyslové společnosti a krize vojenského umění zvláště. Prakticky všechny vypracované operační plány obou válčících stran selhaly a plánovaná blesková tažení se nakonec předervším na západní frontě změnila na zákopovou válku, při které se frontová linie tři a půl roku téměř nezměnila; jen velmi pomalu se posouvala vpřed a zase zpátky. Přitom válečné ztráty za rok 1914 byly vzhledem k mizivým výsledkům nesmírně vysoké a devastující pro obě znepřátelené strany -

Německé císařství a Francii; uvádí se okolo milionů mrtvých, raněných a nezvěstných vojáků.

 

V této situaci beznaděje dlouhé vyčerpávající zákopové války se hledaly nejrůznější způsoby narušení vojenské rovnováhy, průlomu fronty, nebo naopak zastavení případné nepřátelské ofenzívy.   Použití vysoce účinných smrtících chemických látek bylo jednou z lákavých možností; nakonec vedlo k rozsáhlé chemické válce. Podle odhadů použili Němci do konce války 68 tisíc tun otravných plynů, Francouzi 36 tisíc tun a Britové 26 tisíc tun. Pokroky chemie a výrobní technologie se v 19. století zasloužily o to, že chemické zbraně přestaly být pouhými vzdušnými zámky. Aby se zabránilo skutečnému použití takové zbraně ve válce, byla v roce 1899 přijata Haagská konvence, která zakazovala "užívání projektilů, jejichž výlučným účelem je rozšiřování dusivých nebo zhoubných plynů". Někteří historici se domnívají, že první světová válka ve skutečnosti začala až 22. dubna 1915 a boj s plynem označují za další stupeň brutality a vyšší úroveň násilí.

 

Zákopové boje Velké války na západní frontě nebo vyčerpávající materiálové bitvy na ostatních bojištích nelze prakticky s ničím srovnávat. Jak píše Philip Warner, "celé čtyři roky leželi hladovějící vojáci ve vlhkých a páchnoucích zákopech, na které se z nepřátelských pozic valily stovky tun smrtícího plynu a zespod útočily krysy, vši a blechy. Zdroje pitné a užitkové vody byly otrávené hnilobnými jedy z mrtvých těl a chemickou municí. Celé oblasti ve Francii byly posety studnami, které německá armáda, praktikující na ústupu taktiku spálené země, zasypávala jedy. Na komplex takových hrůz a jejich intenzitu nebyla a ani nemohla být připravena žádná armáda na světě". Výsledkem tohoto počínání zahaleného do vznešených ideálů bylo více než 8 milionů padlých a 21 milionů raněných vojáků a více než 6 milionů usmrcených civilních osob. Celkové ekonomické a finanční náklady přesáhly 280 miliard dolarů. Jen při nejznámějších bojích u Verdunu v roce 1916 ("verdunský mlýnek na lidské maso") se úhrnem odhaduje na 700 00O zmařených lidských životů, přičemž ztráty byly na obou stranách vyrovnané.

 

Přípravy na vražedný chemický útok v rámci "druhé bitvy o Ypres" (první začala 15. října 1915) zahájili Němci již počátkem roku 1915 v rámci tajného projektu s krycím názvem Desinfektion. Jeho realizace proběhla neskutečně rychle. O osudu nově navržené zbraně, představované ocelovými tlakovými láhvemi se zkapalněný chlorem, se jednalo na poradě náčelníků štábů německých armád západní fronty 25. ledna 1915, kde také padlo konečné rozhodnutí, že chemický útok bude proveden chlorem u belgického historického městečka Ypres (Ypry, Ieper) v Západních Flandrech (asi 40 km na jih od Ostende) v jarních měsících při prvních vhodných meteorologických podmínkách. V únoru 1915 dorazil na frontu profesor Fritz Haber, který patří mezi nejpozoruhodnější osobnosti dějin chemické války a světové chemie vůbec. Tehdy se, pouze v hodnosti záložního seržanta německé kavalerie a dělostřelectva, ujal řízení celé operace po technické stránce. Brilantně uvažující, mimořádně energický a patrně také bezohledný organizátor si brzy získal respekt i nejvyšších armádních velitelů. Jako zkušený odborník v oblasti chemické technologie vybral k použití celkem logicky dusivý chlor (název tomuto prvku dal v roce 1811 H. Davy podle charakteristické barvy, řecké "chloros" znamená nažloutlý nebo světle zelený), protože se jednalo o poměrně snadno dostupný toxický plyn (připravený již v roce 1774 švédským chemikem C. W. Scheelem), vyráběný elektrolýzou roztoku chloridu sodného..Ve velkém množství byl používaný v průmyslu  organických barviv, ale také jako bělící látka v papírenském a textilním průmyslu, pro chlorování pitné vody a jako dezinfekční činidlo. Protože bylo ve válečných letech mnoho výrobních závodů uzavřeno, ve skladech po celém Německu bylo k dispozici obrovské množství tohoto plynu. Haber svolal některé z nejlepších chemiků v zemi, aby mu pomohli zdokonalit jeho novou zbraň. Byli mezi nimi také James Franck, Otto Hahn, Walther Nernst a Gustav Hertz; ti všichni měli jednoho dne - stejně jako Haber - obdržet Nobelovu cenu za chemii a fyziku  (ovšem nikoli za práci na jedovatém plynu), ale i další světové proslulí vědci Hans Geiger, Adolf von Baeyer, Wilhelm Westphal nebo Heinrich Otto Wieland.

 

Německá armáda pro tuto akci zkonfiskovala asi 6 000 velkých komerčních ocelových tlakových lahví (40 kg), celou polovinu tehdejších německých zásob, a ještě dalších 24 000 menších lahví nechala dodatečně vyrobit. Plyn byl dopravován ve speciálních cisternách umístěných na železničních vagonech a v únoru 1915 bylo zahájeno plnění tlakových lahví, které byly poté převezeny na předsunuté stanoviště poblíž frontové linie. Vojenští chemici ukončili 10. března instalaci baterií tlakových lahví (Gascylinder batterie, F-Baterie) do palebného postavení a vyčkávalo se na vhodnou příležitost k útoku, tj. na příznivý směr a optimální rychlost větru. Podle Haberova plánu se kalkulovalo buď se dvěma malými nebo jednou velkou lahví na každý metr frontového zákopu. V době od 4. do 11. dubna zasadili chemici-ženisté v severní části frontového oblouku u Ypres téměř 6 000 ocelových tlakových lahví s chlorem. Úvodní fází útoku mělo být vypuštění této obrovské masy toxického plynu a čtvrt hodiny poté zvednutí pěchoty ze zákopů k útoku. Čekání na příznivý vítr se však stále prodlužovalo a neobešlo se bez řady vážných incidentů. Dokonce při ukázce bojového nasazení plynu byl nešťastnou náhodou přiotráven chlorem i Haber a jeden vysoký důstojník. Vzhledem k vážnému zasažení jejich horních cest dýchacích museli být několik dnů hospitalizováni. Tato malá epizoda demonstrující vysoký účinek chloru však udělala na účastníky ukázky zvláště silný dojem.

 

Ačkoliv veškeré přípravy na útok probíhaly v podmínkách nejvyššího utajení a zpravidla v nočních hodinách., získali spojenci dostatek informací od svých vyzvědačů v týlu, dezertérů, zajatců i z frontových hlášení. Některé z nich pronikly dokonce do zahraničního tisku, např. list The Times zveřejnil již 9. dubna 1915 článek "Nová německá zbraň - otravný plyn proti našim vojákům" s řadou zajímavých informací. Jak vyplývá z rozboru následujících událostí, všechny získané zpravodajské údaje a varování o připravovaném chemickém útoku Spojenci podcenili a neprovedli prakticky žádná potřebná protiopatření. Současně však na plné obrátky pracovala německá propaganda, rozšiřující zprávy, že se nepřítel chystá na velký chemický útok a někde že již došlo k pokusnému nasazení otravných látek. Díky šíření těchto zpráv byl nakonec v zákopech mezi německými vojáky, připravujícími se na útok, vyvolán pocit, že se vlastně jedná o odvetu. Vzhledem k neustále se prodlužující době nervózního čekání, které trvalo již šest týdnů, bylo rozhodnuto upustit od původní koncepce chemického útoku (ranní hodiny, optimání teplota a inverzní ráz počasí) a provést jej ihned, jakmile to bude možné. Čas operace nazvané kódem "Gottt strafe England" (kéž Bůh ztrestá Anglii) se naplnil.

 

Psal se čtvrtek 22. dubna 1915. Již tři hodiny po půlnoci obdrželi plynoví ženisté rozkaz připravit baterie k zahájení vypouštění plynu. Každou baterii obsluhovali dva muži. Odstranili z kovových lahví ochranné vaky s pískem a přišroubovali olověné trubky. Ty byly ohnuty tak, aby směřovaly nad okraj zákopu. Konce trubek byly zatíženy vaky s pískem, které je maskovaly, takže je nepřítel nemohl vidět. Bylo kolem pěti hodin odpoledne slunečného a teplého jarního dne, když se v okolí Ypres změnil vítr. Už nevanul od moře proti německým zákopům, ale naopak směřoval Němcům do zad. Této nedůležité změny větru by si sotva někdo všiml, zvláště na bitevním poli, kde se v zákopech tísnilo zhruba 195 000 mužů. Náhle však spojenečtí vojáci zaznamenali, že se k jejich pozicím valí velký a hustý mrak podivného kouře, který se někomu zdál nažloutlý či nazelenavý, jinému zase namodralý, a cesta vedoucí od Yserského kanálu na jih byla najednou plná mužů zachvácených panikou. Byli mezi nimi také Kanaďané, Alžířané a Maročané, někteří jeli ve dvou i ve třech na jednom koni, většina utíkala ze všech sil a odhazovala zbraně i výstroj, vojáci ze sebe strhávali dokonce i blůzy, aby dokázali uniknout...čemusi. Celkem asi 180 tun vypuštěného chloru (během deseti minut zůstaly plynové láhve prázdné) vytvořilo asi šest kilometrů široký souvislý oblak, proti kterému byli nepřipravení a nijak nechránění vojáci prakticky bezmocní. Ti, kteří nebyli dostatečně rychlí, aby stačili následovat příkladu svých druhů, náhle pocítili v ústech ostrou pachuť, zrudly jim oči, začaly je pálit a slzet a následovalo nepříjemné dráždění v nose a hrtanu. Zanedlouho padali k zemi, lapali po dechu, zvraceli a pokoušeli se jakkoli uniknout před tím strašným oblakem. Toho dne zemřely tisíce spojeneckých vojáků na udušení jedovatým chlorem. Nezjištěné množství dalších utrpělo poranění, někteří měli trvale poničené plíce, jiní oslepli, když se sami nebo za pomoci kamarádů pokoušeli ulevit očím a vymývali je vodou - chemickou reakcí chloru s vodou vznikla kyselina, která popálila každou tkáň, se kterou se dostala do styku. Zdravotnické statistické údaje o výsledku chemického útoku 22. dubna 1945 jsou nepřesné. Podle prvních francouzských hlášení představovaly spojenecké ztráty 40 000 mužů, z toho 15 000 bylo otráveno a 5 000 na následky otravy zemřelo. V později vydaných statistikách se uvádějí čísla menší. Ať již byla velikost ztrát jakákoliv, nic to neměří na tom, jak zvráceně byla chemie využita k zabíjení tisíců lidí. Navíc, všechny okolnosti týkající se materiálního zabezpečení celé operace, přípravenost na boj v  podmínkách nových zbraní, chybějící potřebné rezervy svědčí o tom, že chemické vlnové útoky u Ypres byly zkušebním testem pro použití chloru na východní frontě proti Rusku. Nějaký větší taktický úspěch snad nebyl ani očekáván.

 

Když plyn napáchal své ničivé dílo, vyrazili z vlastních zákopů útočící němečtí vojáci. Protože příliš nevěřili přiděleným plynovým maskám (vyrobených pouze z koudele prosycené kyslíkem) a dokonce si je někteří ani nenasadili,  postupovali do zaplynovaného prostoru jen velmi obezřetně. K zákopům protivníka se blížili tak pomalu, že je vlastně ani neobsadili a navíc je z boku napadly zbylé mimořádně odvážné kanadské jednotky. Kanaďané sice neměli vůbec žádné masky, ale jeden z důstojníků, povoláním chemik, odhalil číhající nebezpečí hned jak ucítil charakteristický zápach;  poradil ostatním vojákům, aby si zakryli obličej kapesníkem nebo obvazem namočeným ve vlastní moči (zásaditá moč neutralizovala kyselinu). Jakmile si první odvážlivci ověřili, že se takto nedusí, rozšířil se tento jednoduchý trik bleskově i do ostatních jednotek. Při setmění se útočící němečtí vojáci zastavali....a operační příležitost růstala nevyužita. I  tak byl císař Vilém II. novou  zbraní a dosaženým hubeným výsledkem nadšený. Velitelům nasazených jednotek poslal šampaňské a vynálezce nové zbraně Fritze Habera pozval ke dvoru, aby ho dekoroval Železným křížem a povýšil do hodnosti kapitána.

Jako by se pokoušela německá strana odčinit nevyužitou šanci z prvního chlorového útoku, vlnové plynové útoky většího či menšího rozsahu pokračovaly v tzv. druhé bitvě u Ypres dále. Pravděpodobně poslední chemický útok na úseku fronty u Ypres byl zaznamenán 24. května 1915. Yperský oblouk, kde se v průběhu let 1914 až 1918 odehrály čtyři velké bitvy s více méně nerozhodným výsledkem, byl posledním kouskem Belgie, který se nepodařilo Němcům dobýt. Celá západní fronta byla za Velké války mohutným obležením - nejdelší obléhací linií v dějinách světa s největším počtem obléhatelů i obránců (a na každé straně byli obojí). Nejhrůznější zážitky vyvolané chemickým útokem budou navždy pohřbeny spolu s vojáky ve Flandrech, ale ohromnou úctu a respekt dodnes vyvolává svědectví těch, kteří přežili.

 

"Není ani možné popsat pocity a rozpoložení vojáků barevných jednotek, když spatřili, jak se ze zemského povrchu vynořil ohromný mrak zelenožlutého plynu a zvolna se pohyboval s větrem, jak se plyn přilepil k zemi, vnikal do každé díry a každého vyhloubení, a jak naplnil příkopy a jámy po granátech. Nejprve úžas, potom úlek! Poté co je zahalilo čelo oblouku a začali kašlat a zápasit ve smrtelném strachu o vzduch, vzniká panika. Kdo se ještě mohl pohybovat, utrhl se a utíkal, a většinou marně zkoušel uniknout oblaku, jež ho pronásledoval".

(Chemický poradce britské 3. armády kpt. Simon J. M. Auld)

"Po bombardování města Ypres, trvajícím od 20. do 22. dubna, se v tom chaosu znenadání objevil otravný plyn. Když jsme vyšli na čerstvý vzduch odpočinout si na několik minut od dusné atmosféry zákopů... Při pohledu, který se nám naskytl, se nám zastavilo srdce - postavy lidí ve zmatku utíkajících přes pole...šedozelený mrak, který se na ně spouštěl, se v závislosti na hloubce šíření měnil na žlutý, ožehoval vše, co mu stálo v cestě, a přiváděl vegetaci k úhynu. Ani ten nejstatečnější člověk nedokázal čelit podobnému nebezpčí. Uprostřed nás se, vrávoraje, objevili francoužštví vojáci, oslepení, kašlající, těžko dýchající, s brunátnými tvářemi, nemluvní z utrpení, a za nimi v zákopech otrávených plynem zůstali, jak jsme pochopili, stovky  jejich umírajících kamarádů".

(Reverend O. S. Watkins)

"22. dubna 1915... po velmi klidném dni vypouštějí Němci náhle proti severní části yperského výběžku velmi hustý mrak dusivého plynu, jehož účinky je cítit na několik kilometrů do týlu. Francoužští domobranci a alžírští střelci, překvapení a napolo zadušení, valí se v nepořádku zpět; část našeho dělostřelectva padá do rukou protivníka".

(Maršál Ferdinad Foche)

 

Nejrůznějších pojednání o použití chemických zbraní v první světové válce je přehršel a liší se svojí autentičností a definitivností. Mnoho v nich uváděných údajů se liší, někdy podstatně. Co stručného ještě uvést závěrem? Snad to, že profesor Fritz Haber nikdy nedal najevo nejmenší výčitky kvůli tomu, že vytvořil chemickou zbraň. Naopak měl ve své pracovně zavěšenou zarámovanou fotografii prvního plynového útoku u Ypres. V hale university ve Wroclavi, kde Haber také působil, je galerie  10 portrétů laureátů Nobelových cen, jejichž život byl s touto univerzitou spojen. Fritz Haber jediný "visí" obráceně hlavou dolů. Jeho jediný syn Hermann, spáchal těsně po druhé světové válce v USA, kam emigroval, ve věku 43 let (podobně jako jeho matka Clara v roce 1915) sebevraždu. Pravděpodobným důvodem byl stud za otce, který se také podílel na vývoji Cyklonu B, používaného nacisty v koncentračních táborech k usmrcení vězňů včetně celé širší Haberovy rodiny.Odhaduje se, že mu za oběť padlo celkem 6 milionů Židů (jen v Osvětimi 3,5 milionu) a několik dalších milionů příslušníků jiných národností a ras. Tato čísla se vymykají natolik lidskému chápání, že na nich ti, kteří popírají holokaust, staví své argumenty o technické neproveditelnosti masového vyhlazování v takovém rozsahu.

K připomínce této události a všech obětí chemických zbraní pořádala Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) 21. dubna 2015 vzpomínkové setkání všech členských států přímo v Ypres.

 

Použitá literatura

Bárta, M.: Chemické prvky. Brno 2012.

Cornwell, J.: Hitlerovi vědci. Věda, válka a ďáblův spolek. Praha 2005.

Craughwell, T., J.: Vědci ve službách války. Frýdek-Místek 2011.

Ferro, M.: Dějiny Francie. Praha 2001.

forejtek.blog.idnes.cz

Friedrich, B.: Fritz Haber a "válka chemiků". Vesmír, Praha 10. 6. 2014.

Greenwoord, N., N., Earnshaw, A.: Chemie prvků. Praha 1993.

Heftová, Y.: Zákopová válka. Praha 1988.

Hogg, I., V.: Slovník bitev. Praha 1997.

Houdek, F.: Moudrost vědy v citátech. Praha 2015.

Chaplin, Ch.: Můj životopis. Praha 2000.

Klusoň, P.: Jedová stopa. Praha 2015.

Linhart, I.: Toxikologie. Praha 2014.

Müller, H. (ed): Dějiny Německa. Praha 1995.

Pitschmann, V.: Historie chemické války. Kounice 1999.

Pitschmann, V.: Chemici v laboratoři a na bitevním poli. Praha 2012.

Pitschmann, V.: Šamani, alchymicté, chemici a válečníci. Praha 2010.

Remarque, E., M.:Na západní frontě klid. Praha 2011

Warner, P.: První světová válka. Ostrava 1997.

Weinlich, R.: Laureáti Nobelovy ceny za chemii. Olomouc 1998.

 

Bohumil Tesařík