Jitka Čechová – deset let se Smetanou

Už když energická tmavovláska ladně kráčí na pódium a usedá za klavír, je cosi ve vzduchu. Jakoby tóny v neviditelném obláčku začaly samy nedočkavě vířit nad leštěnou deskou nástroje - ještě než je klavíristka svým úhozem oživí.  Doma i po celém světě propaguje tvorbu českých skladatelů, nejintenzivněji asi klavírní dílo Bedřicha Smetany.  Vedle sólové dráhy se věnuje stejně intenzivně i komorní hudbě jako členka Smetanova tria. Kouzlem osobnosti a svým uměním dokáže nadchnout i ty, kdo klasiku potkávají jen náhodně. Ty, kdo se jí zabývají profesionálně, přesvědčila o svých kvalitách už dávno. Kromě desítek koncertů ročně na významných zahraničních i domácích pódiích a řady nahrávek o tom svědčí i nedávno dokončený projekt. Souborné klavírní dílo Bedřicha Smetany na celkem 8 CD vydaných Supraphonem. Ale nejen o tom jsme hovořily v závěru Roku české hudby…Také o pečení cukroví, domácnosti s dvěma školáky dvanáct a osm let, a s manželem – violoncellistou a manažerem hudební agentury v jedné osobě.

Měla jste docela hektický podzim. Sotva jste přiletěli ze Smetanovým triem z USA, následovalo třítýdenní turné v Británii. Jak se vám v těchto zemích hraje? Skvěle, o českou hudbu je tam velký zájem. Pořadatelé v Británii dokonce vyloženě chtěli pouze český program.  Koncerty tam organizují s velkou láskou, o hudebníky pečují naprosto příkladně – i s pomocí mnoha dobrovolníků. A koncertní sály praskají ve švech, tak jako tomu bývalo kdysi i u nás.

A v USA? Tam jsme se už před několika lety dostali krásnou náhodou. Tehdy jeden bohatý Američan na koncertě slyšel Trio d moll Martinů. Tak se mu ta hudba líbila, že pak šel do obchodu a chtěl si koupit nahrávku té skladby. Jedinou, kterou tam právě měli, byla nahrávka Smetanova tria. A na základě toho nás pak pozval vystupovat v San Diegu. Když jsme tam tehdy poprvé přiletěli, dostala jsem v naprosto úžasném sále na výběr z šesti různých Steinwayů! A od té doby se do USA pravidelně vracíme, teď už pod patronací newyorské agentury Kirshbaum.

Když i s mužem (violoncellista Jan Páleníček), který je také členem tria, hrajete často mimo republiku, kdo se stará o děti? Mí rodiče, bez kterých si nedovedu představit, že bychom náš marathon zvládali – v naší nepřítomnosti přebírají zodpovědnost nejen za chod domácnosti, ale také za školní výsledky dětí, včetně mimoškolních aktivit. Jsme jim do hloubi vděčni. Do Británie jsme tentokrát vzali dvanáctiletého Alexe s sebou. Pojali jsme to jako jazykový pobyt, který mu určitě prospěl. Musel se chlapec snažit a měl radost, že se už jakž takž v tom základním domluvil.

Vás ale hned po Británii čekal ještě náročný koncert v Rudolfinu. V rámci Festivalu Rudolfa Firkušného jste měla sólový recitál… Ten týden před koncertem jsem si přála, aby byl nafukovací. Na turné se špatně hledá čas pro cvičení jiného repertoáru než toho, který se tam hraje, ale najít se musel. A po návratu využít každou hodinu…

Janáček, Beethoven, Smetana – proč na Firkušného festivalu zněl zrovna tento repertoár? Jak Janáček, tak Smetana se Beethovenem nechávali inspirovat, ale tento repertoár zároveň ukazuje, jak byli různí. Janáček byl navíc autorem, kterého společně s Martinů hrál Rudolf Firkušný z českého repertoáru asi nejčastěji. Beethovenovu Appassionatu mám velice ráda, je to bonbónek pro posluchače. Koncert končil Smetanovou Sonátou g moll, skoro 30minutovým veledílem, které v Rudolfinu zaznělo úplně poprvé – dlouho se totiž o ní myslelo, že není celá, zkompletovala se až v 50. letech 20. století.

Končí Rok české hudby, tato tradice vznikla kdysi zejména na počest obou výročí Bedřicha Smetany (1824 – 1884) a připomíná se vždy v roce se čtyřkou na konci. Vy jste – symbolicky v tomto čase – dokončila práci na velkém projektu Supraphonu. Natočila jste souborné Smetanovo klavírní dílo. Jaké je ohlédnutí za roky, kdy nahrávky vznikaly? Bylo to krásných deset let, kdy jsem postupně odkrývala ten neuvěřitelně pestrý Smetanův svět. Jak ve větších a známějších, tak i v menších skladbách. Zjistila jsem, jaký to byl mistr malých forem a jak úžasná paleta barev se v nich skrývá. Při studiu jeho díla jsem pochopila, jak velký byl Smetanův génius, a to už od nejranějších skladeb. Je to dohromady 84 skladeb na osmi CD. V koncepci mi od začátku pomáhala paní doktorka Mojžíšová ze Smetanova muzea, která je odbornicí na slovo vzatou.  Jsem vděčna osudu za tu nevšední možnost proniknout nejen do světa Smetanovy hudby, ale i do jeho mimořádné osobnosti.

Nemrzí vás, že Smetana nenapsal ani jeden klavírní koncert? Proč vlastně? To víte, že ano. Stačil by jeden a hned by bylo rozprostření jeho hudby po světě větší. Bohužel na to asi nenašel čas. Obživa nebyla jednoduchá a Smetana byl  – zejména po návratu ze Švédska – velice vytížen. Měl svůj hudební ústav, vyučoval od rána do večera a ke skladatelské práci se moc nedostal. A později, už jako kapelník Prozatímního divadla, se systematicky věnoval především operám. Ve vrcholné době národního obrození, kdy se stavělo Národní divadlo, byla potřeba vytvořit pro něj kvalitní český operní repertoár a v tom on viděl svoji úlohu. Byl si dobře vědom, že nikdo jiný takové úrovně, kdo by se toho chopil, tady není (Dvořák přišel na scénu později).

Hrajete Smetanu často v zahraničí, kde jeho klavírní tvorba není příliš známá. Padají i nějaké kuriózní dotazy? Velice kuriózní jsou Japonci, kteří českou hudbu milují. Zdomácněla u nich naprosto Smetanova Vltava, představte si, že v japonských učebnicích hudební výchovy ji mají děti i jako píseň s textem. V roztomilé výslovnosti Japonců je to ovšem  ʼBudutavaʼ. A tak když jsme přijeli do Japonska s triem, ptali se, jestli pro ně také máme  ʼBudutavuʼ a nebylo moc platné vysvětlování, že to dílo je napsáno přeci jen pro jiné obsazení. Proto jsme požádali Juraje Filase o transkripci symfonické  ʼBudutavyʼ pro trio a teď už ji máme.

Posluchači se často ptají, proč Smetanovo dílo není víc hráno. A mně samotné se to objasňuje velice obtížně, protože to také vlastně nechápu.  Je hráčsky nesmírně obtížný, to je pravda, ale nádherný a skýtá nezměrnou různorodost výběru skladeb. Co mi budou síly stačit, budu se snažit o nápravu jeho pozice v klavírním světě. Za pomoci vydaného supraphonského kompletu, který se dostane do prodeje i v zahraničí.

Na poslední nahrávce z kompletu, která právě vyšla, (2CD) hrajete Smetanovy skladby z dob studií, vlastně jsou to většinou jeho „úkoly“, na kterých si zkoušel pravidla kompozice. Jsou to ale technicky často velmi náročné a moderně znějící skladby…Smetana s komponováním začal jako samouk, do Prahy a ke studiu kompozice u Proksche se dostal až v 19 letech. Ale už předtím si cílevědomě zkoušel různé skladatelské postupy a formy, studoval skladby Bachovy, Mozartovy, Beethovenovy, skladby evropských současníků . Představte si mladého člověka, který si dobrovolně dělá život tak komplikovaný. Studijních kompozic napsal desítky. A právě na tom posledním vydaném dvojCD můžeme sledovat, jak chtěl tím vším proniknout. Je tam celá řada fug, pochodů, ronda, etudy, variace… Všechny tyto skladby musel Smetana svému slepému učiteli Prokschovi přehrávat, protože ten je nemohl číst z not. Smetana disponoval už tehdy vynikající technikou. Ostatně uvažoval i o tom, že se bude živit jako koncertní virtuos.

Dá se Smetana porovnat s Mendelssohnem, Lisztem, Brahmsem?  Ti všichni také skládali hodně pro klavír a jejich skladby znějí běžně na světových pódiích, zatímco ty Smetanovy zdaleka ne tolik… Smetana jak v raném, tak v pozdějším klavírním díle byl velice revoluční a v mnohém předběhl dobu. Sledoval její trendy, znal tvorbu svých současníků – Chopina, Schumanna, Liszta, ale i když někdy tvořil podle jejich vzoru, vždy přidal něco navíc, nikdy je nenapodoboval, vždy zůstal Smetanou. Vytvářel originální díla, která i dnes znějí velmi moderně.  Hrají se hlavně jeho koncertní etudy, polkové cykly nebo České tance, většinou je ale uvádějí pouze čeští interpreti.

Ke kterému z těch známých koncertních smetanovských opusů pro sólo klavír máte největší vztah? Mým srdečním cyklem jsou Sny. Myslím, že v nich Smetana dovršil své snažení a v jednotlivých šesti charakteristických skladbách je obsaženo vše. Je tam Smetana poetický, virtuosní, fantastickým způsobem zpracovává polkové motivy, jejich stylizace je zde dotažená do dokonalosti. Sny jsou vlastně svým členěním i tématy jakýmsi pandánem k Mé vlasti. Jsou nabité emocemi a nostalgií.

Potřebujete cvičit téměř denně a na cestách mezi koncerty často nebývá k dispozici klavír. Používáte v nouzi i nějaký elektrický nástroj? Používám, říkám mu Máňa a občas mě zachraňuje. Dokonce i na naší lodi, se kterou jezdíme o prázdninách s rodinou po Lipně, jsem měla Máňu s sebou. Bylo to kvůli šibeničnímu termínu pro dokončení smetanovského kompletu, předělali jsme kvůli tomu i elektrifikaci lodě. A tak jsem místo lenošení na palubě seděla v podpalubí, vždy jen na chviličku vykoukla, jak se mění krajina kolem Lipna – a z lásky ke Smetanovi zase znovu zalezla a cvičila dál.

Projekt je ale ukončen – jsou na obzoru nové nahrávky? Já jsem v posledních letech nenatáčela zdaleka jen Smetanu. Mám po svém boku Jana Páleníčka - do té doby než jsem ho poznala, jsem si myslela, že jsem docela akční člověk, ale zjistila jsem, že on má v sobě takový motor, že někdy nestačím „bycha honiti“(smích). A tak je za námi řada nahrávek pro cello a klavír a také se Smetanovým triem,  a chystáme další. Konkrétně kompletní tria Bohuslava Martinů.  Dále k výročí 100. narození Josefa Páleníčka natáčím všechny tři jeho klavírní koncerty a Concertino, rozpracovaný je i komplet Brahmsových koncertů. Zároveň spolupracuji s vynikajícím klarinetistou ze Švýcarska Wenzelem Grundem a také s Jitkou Hosprovou, violistkou.. já myslím, že asi hned tak do penze nepůjdu…

Navíc mne trápí, jak se mnohdy chováme macešsky k našemu odkazu, odkazu českých skladatelů. Je tu úžasné klavírní dílo Novákovo, Sukovo – i tam se budu snažit o nápravu…Interpreti tady mnohdy musí bojovat o holou existenci a tyto projekty lze realizovat pouze, když se daří najít osvícené sponzory – a to je velmi těžké. U Smetany se to naštěstí podařilo.

Teď ale přichází doba zklidnění, Adventu a Vánoc. Znějí ve vaší hudební rodině také koledy? Samozřejmě, snažíme se, aby tradice neupadaly a ty české koledy jsou tak krásné, že se nedají opomíjet. Já jsem je, když byli kluci ještě menší, prozpěvovala u pečení cukroví. Takže oni odmala vnímají, že to prostě k Vánocům patří a sami je později hráli na flétničky, manžel s nimi na cello.

Vy stíháte při vašem vytížení ještě i péct cukroví? No jistě, kluci jsou velmi tvořiví a hrozně je to baví, takže například ve výrobě vanilkových rohlíčků jsme úplná manufaktura… Mám sice do konce roku ještě nějaké menší koncerty před sebou a pak hned jedeme na hory, ale pečení stihneme. A protože naše sezona začala letos opravdu brzy, už 15. srpna, rozhodli jsme se, že Vánoce letos opravdu budou v klidu a míru. A totéž přeji i vašim čtenářům!

Martina Fialková

Toto je delší verze rozhovoru, který původně – v kratší podobě - vznikl pro Listy Prahy 1