Vzpomínka na českého muzikanta, Kosťu Krechlera (29. října 1934 - 12. února 2000)

Rok bez tří dnů jsem poznával svět, když Konstantina Krechlera porodila 29. října 1934 matčina nejlepší kamarádka Táňa. Otec Rus, babička Ukrajinka z bohaté měšťanské rodiny v Charkově, děda František Krechler, Čech z Humpolce. Cesta za živobytím dědu zahnala až do carského Ruska, kam ho jako výborného houslistu pozval světově proslulý dirigent Sergej Kusevitskij. V roce 1932 se konečně dědovi podařilo získat povolení přestěhovat se s rodinou do Československa. Humpolec jim nabízel nepoznaný blahobyt po dlouholetém živoření ve falešném „ráji pracujícího lidu“.

Nemuseli už pít čaj ze sušené mrkve přes zelenou kuličku cukrátka váleného na jazyku, překračovat těla bezdomovců v chodbách na cestě do svého bytu a míjet noži ozbrojené zločince, kteří bez okradení vpustili dovnitř jen obyvatele domu.

Hned první den v Humpolci mladší dcera Olga přiběhla domů s očima vykulenýma nadšením: „Maminko, dole mají před krámem na chodníku sud s opravdovým bílým cukrem a nikdo ho neukradne!“ Takové příběhy formovaly moje představy o SSSR a obrnily mě bezpečně před vlivem prosovětské propagandy.

Po matčině rozvodu žil Kosťa v Praze/ Modřanech s dědečkem, babičkou, tetou Olgou v druhém patře s balkonem, odkud byl výhled na rybník „Rážák“, park a zahradnictví. Od malinka ho vedli k hudbě. Děda mu předával své bohaté zkušenosti ve hře na housle, babička Kosťu proháněla ve hře na klavír. Cvičení mělo vždy prioritu před dětskými hrami.

V pětačtyřicátém roce byla perfektní znalost ruštiny Kosťovi k užitku. Vždyť se u nich doma rusky mluvilo často a já hodně pochytil, což mi potom dobře posloužilo ve škole. Ruští vojáci občas jeho služeb použili, my se rádi motali kolem jejich tábora. V pozdějších letech bylo nebezpečné mluvit o jeho jedné překladatelské službičce: když ho ruský voják přivedl do hodinářství a žádal, aby mu chudák hodinář udělal z kapesních hodinek dvoje na ruku, pro rodinu. Jindy se marně Kosťa snažil vysvětlit skupině ruských vojáků, že pitralon je na vlasy a ne na pití. Několik Rusů, vlastně Mongolů se otrávilo a lékárník musel vysvětlovat, že je neotrávil on.

Na Státní konservatoři v Praze Kosťa promoval v roce 1954 s vyznamenáním. Čekala ho vojna, tam nemohli nechat jeho talent ležet ladem, stal se členem Armádního symfonického orchestru a zůstal až do roku 1956, kdy byl propuštěn. Součástí jeho studia byly cesty do Lipska a Moskvy, kde jedním z jeho učitelů byl David Oistrach. Národní divadlo, „domov“ jeho dědy po mnohá léta, využilo příležitosti zaměstnat nadaného mladého houslistu a v roce 1964 ho povýšili na koncertního mistra, nejmladšího v historii, Národního divadla. Současně hostoval u Laterny Magiky, hrál ve více než 200 představeních. I v zahraničí působil jako sólový hráč na koncertech. Ve volném čase učil na konzervatoři v Praze.

Po několika studentských, i jedné vážnější lásce, citlivý Kostička našel životní družku, která věděla, kde je třeba její podpory a kde mu nechat volný prostor. Její životní optimismus pomohl Kosťovi překonávat i ty nejtěžší problémy. Svatba se konala 22. ledna 1966, jedním ze svědků byl skladatel Jaromír Vomáčka, na svatební fotce před Staroměstskou radnicí je i Jaromírova žena, Yvetka Simonová.

V roce 1964 jsme se odstěhovali do USA za mojí matkou. Řada našich přátel v Čechách s námi přerušila styky, jiným naopak bylo přátelství víc než bezpečí a klid a psali dál. Nejvíc jsem byl překvapen Kosťovými dopisy, vždyť měl tolik co ztratit!

V nadějném roce 1968 se aktivně zúčastnil podemílání neoblíbeného režimu perem i slovem. Po příjezdu sovětských tanků viděl, že se nad ním stahují mraky a rád v roce 1970 přijal nabídku Islandského národního orchestru do pozice tutti houslisty a s tím spojené sólové účinkování.

Když mu bylo jasné, že vrátit se by znamenalo úplné popření vlastních zásad a názorů, rozhodl se požádat o azyl. Eva jako věrná družka zůstala s ním, i když si uvědomovala, jak těžké to bude pro její již starší rodiče. Nastala sháňka po cestičkách, které by zkrátily dobu jejich čekání a nejistoty a které bezpečně povedou do přátelské krajiny, kde zakotví a vybudují si nový domov. S pomocí právníka jsme požádali o přistěhovalecká visa do USA. Jedním z Krechlerových sponzorů byl slavný pianista Rudolf Firkušný. Sokol San Francisco byl ochoten ho přechodně zaměstnat ve svém tanečním orchestru, zájem měla sanfranciská konservatoř. Americké odbory si úzkostlivě hájí své členy, není snadné proniknout jejich sítí. Zahálka se s tvrdou houslistickou řeholí špatně snáší, a tím Konstantin přijal místo u kanadské Státní filharmonie ve Winnipegu, v provincii Manitoba. Jen kdo to sám zkusil, ví, jak těžké může být zabydlování se v zemi, která se liší od známého prostředí téměř ve všem – jiný jazyk, zákony, zvyky, klima, vztahy mezi lidmi, ale i potraviny, oblečení atd., vše to vyžaduje neustálé přizpůsobování, učení novot.

Kosťův talent nebyl omezen, jak se často stává, na obor hudby, měl mnoho zájmů. Spletitý osud vypěstoval solidní životní filosofii, jeho život byl bohatý, svědčí o tom i jeho knihovna obsahující 5.000 svazků.

Podle sokolského „ve zdravém těle zdravý duch“ se s chutí věnoval lyžování, rybaření, hokeji, ale i kvalitní péči o zahradu a, jak jsem se na vlastní jazyk přesvědčil, byl i výborný vinař – od vypěstování révy až do jiskřivého rudého moku, mohl soutěžit s mnohým profesionálem.

Konečně žili Krechlerovi se synem Tomášem své životy bez velkých zásahů „inženýrů lidských duší“, potýkali se s denními starostmi jako mnoho jiných, ale také uměli vychutnávat život v jeho plnosti. Vychovávání nových talentů, nezbytné hodiny cvičení na housle, večerní účinkování v opeře, péče o zahradu a dům plnily Kosťovy dny po většině roku.

Pak náhle obrátily celoroční rutinu naruby jedny letní prázdniny v nádherné kanadské krajině. V lese, kam se vydal nasbírat borůvky na lívance, utrpěl Kosťa úraz – uklouzl na mokrém kameni a poranil si rameno. Pozdější vyšetření odhalilo rakovinu na obou stranách jeho plic. Tady začíná jeho kalvárie – únavné testy, depresivní myšlenky, setkání s výbornými i neuvěřitelně netaktními doktory atd. Život se stal náhle těžkým bojem s nepřízní osudu. Po zvážení situace se rozhodl zmobilizovat všechnu sílu a bojovat s nemocí bez ohledu na sebe a své utrpení, kvůli manželce a synovi, které miloval neokázalou láskou a kteří ho potřebovali.

Pár let jsme byli v kontaktu přes telefon, kdy sdílená starost ztrácela na ostří. Po operaci se Kosťovi střídala naděje s beznadějí. Když ho zase odvezli do nemocnice, kde Eva pracovala, rozhodl jsem se, že se na něj dojedu podívat. Ještě jsem pár dní otálel, až mi moje žena, sama nemocniční sestra, naznačila, že není času nazbyt. Vydal jsem se do mrazivého Winnipegu, několikrát jsem byl Kosťu navštívit v nemocnici, ale našel jsem jenom stín mého milého Kostičky. Nechtěl si přiznávat vážnost své situace, i když ji znal.

Krátce po mém návratu přišla nechtěná, ale očekávaná zpráva, že Kosťa …................... zemřel. Zůstávám vděčný za vše, čím mi obohatil život, děkuji mu za jeho přátelství a lituji každé promarněné příležitosti, být s ním.

Konstantin Krechler zesnul 12. února 2000

V San Mateu, Zdeněk Vrňák