Dopis z Moskvy

Jmenuji se Marie Z. Jsem moskevská sportovní novinářka, původem na půl Češka. Navštěvuji České kulturní centrum v Moskvě od roku 1994, ale teprve nedávno jsem tam uviděla Český dialog. S velkým zájmem jsem si přečetla článek Jana Sammera o restitucích a také "Žaluji" od Zdeňka Pokorného. (ČD 2/02.) Toto téma se týká také do značné míry naší rodiny. Málo se píše o tom, jakou škodu utrpěli od komunismu Češi, žijící v Rusku. (Nikdo ani neví kolik je v Rusku etnických Čechů.)

Já jsem se naučila česky sama, protože v mé rodině, pocházející z Jičína a Prahy, (v Rusku je rodina od roku 1913) nikdo už česky nemluvil. Ve stalinském období to nebylo možné a pak se jazyk ztratil. Vždycky jsem cítila vztah k české zemi a byla jsem pyšná, že patřím k tomu národu. Tak mne vychovala máma, jejíž otec byl Čech. Máma byla proti totalitě a velice směle říkala svůj názor v nemocnici, kde mne rodila 16. srpna 1968. Tehdy vlastně sovětské tanky vešly do Čech a máma slyšela co se děje. Jasně, že nás pak KGB neustále sledovala a prohlížela náš byt, kdy nikdo nebyl doma. To byla normální praxe.

Byla jsem vzrušena, když mi máma vyprávěla historii naší rodiny. Můj pradědeček Albert Z. byl profesorem. Vystudoval Univerzitu Karlovu. Byl vynikajícím činitelem sokolského hnutí, gymnastou. Dostal úkol rozvíjet toto hnutí v Rusku. Přijel do Astracháně s manželkou Albínou v roce 1913. Vytvořil z tamějšího sportovního klubu sokolskou jednotu.

Po vypuknutí války Albert přijal ruské občanství a narukoval do carské armády. Po říjnové revoluci se vráti do Astracháně a připojil se k řadám těch, kteří bojovasli proti sovětské vládě. Padl do zajetí, ale měl štěstí, že komisařem oddílu rudé armády byl vzdělaný člověk. Děda nebyl postaven před soud, ale poslán do Moskvy pracovat v tělovýchově. Nebylo mu dovoleno vrátit se do Čech a ztratil všechen majetek. Ideje socialismu Alberta pomalu podmanily. Stal se rektorem ústředního ústavu tělesné výchovy v Moskvě. Studenti jej obdivovali, byl velmi čestný a přímý člověk a to se vládě nelíbilo. V roce 1937 byl zatčen a zatřelen. Jeho manželka, moje prababička strávila osm let v táboře žen odsouzených mužů v Akmolinsku v Kazachstánu, dokud nepříšel k moci Chruščov, pak se mohla vrátit do Moskvy.

Albert se svojí ženou měl čtyři děti. Nejstarší děvče zemřelo na tuberkulózu, mladší syn zahynul v dětském domově. Zůstaly jen dvě. Můj dědeček Zdeněk a jeho sestra Jarmila, mladší o 14 let. Teď je jí 71 a bydlí v Moskvě. Do 16 let vyrůstala v dětském domově a nevěděla nic o svých rodičích.

Zdeněk se stal známým hokejistou a tenistou. V lednu 1950 však spadlo letadlo s celým týmem a všichni zahynuli. Moje maminka Alice v devíti letech tak zůstala bez otce.

Syn tety Jarmily, Alexej Z. je známý spisovatel. Úvod k jeho poslední knize Gerbert (byla vydána také v Rakousku) psal Milan Kundera a Alexander Sollženicyn.

Já jsem se dostala poprvé do Čech v roce 2000 a hned jsem se zamilovala do této krajiny! Modlila jsem ku svatému Václavu, abych se sem mohla zase vrátit.

Loni jsem napsala o životních osudech naší rodiny panu prezidentu Havlovi a dsotala jsem pěkný dopis, kde mi srdečně děkoval, že tak láskyplně pomáhám vytvářet dobré jméno České republice. Byla jsem šťastna, že moje práce (napsala jsem mnoho článků o českých sportovcích apod.) byla oceněna.

Také se mi podařilo (a mé sestře, která je také novinářka) najít v Čechách naše příbuzné.

Potkala jsem se také v Čechách s právníkem a radila jsem se ve věci tety Jarmily. Velice touží prožít poslední svá léta v Čechách. Několikrát se obracela na české velvyslanectví v Moskvě, zda-li by mohla získat české občanství. Řekli jí, že podmínkou je důchod 100 dolarů měsíčně. Ale teta dostává jen 40, jako všichni lidé v Rusku.

Před několika lety jí bylo dovoleno navštívit archiv KGB a na vlastní oči uvidět příběhy svých rodičů. Byla tak vzrušena, že ztratila vědomí.

Ráda bych jí pomohla, ale sama nemám dost peněz.

Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že mít ruské občanství a cítit se cizincem je dost těžké... V Rusku nikdy neměli Čechy rádi.

Bohužel, moje máma už nežije. Onemocněla po těžkých letech, kdy nebylo lehké najít práci a kdy jsme prostě neměli co jíst.

Já naštěstí bývám často v Polsku, kde pracuje můj otec, trenér veslařské reprezentace. Strávila jsem tam i část svého dětství, mluvím a píši polsky dobře, také umím anglicky.

Brzy bych chtěla přijet do Čech...

Srdečně zdraví