Voda, voda, voda...

Kdyby se nalila voda do metra v době dopravní špičky, rázem by byl z pražského Dopravního podniku největší terorista všech dob.

Jak jinak nazvat podnik, který s klidným srdcem riskoval životy desetitisíců lidí a teď se staví do pozice mrtvého brouka! Vždyť krátce poté, co v noci ukončilo metro provoz, vnikla do jeho prostor voda a zaplavila všechny níž položené stanice a utopila i nejméně dvě vlakové soupravy. Voda byla od Palmovky až po Smíchovské nádraží, Na Florence až po Holešovice, na Malostranské, Staroměstské, Můstku... Veřejným tajemstvím je, že se přes metro dostala i do podzemních prostor tajných krytů. Odčerpáváno bylo daleko více vody, než se do zatopených stanic vejde. Němečtí záchranáři, kteří odčerpávali vodu ze stanic na trase A v žertu říkali, že čerpají vodu z Vltavy, protože ze stanic vůbec neklesala!

Před několika dny jsem cestou do práce jela v přeplněné tramvaji se dvěma děvčaty. Bavily se o tom, že se nemohou na nic soustředit, všechno mají zpřeházené, dělá jim problém orientace. Měla jsem pocit, že hovoří o mně. Se záplavami vtrhl do mého bytí chaos. Domů k naší pětičlenné rodině přibyla švagrová s dětmi, pes, různý počet dalších zatopených příbuzných, kteří se chodili koupat... Vodu měli chudáci metr nad stropem, všechno zničené. Nevěřícně jsme společně sledovali televizní zpravodajství, které přinášelo neuvěřitelné zprávy. Dřívější záplavy v Itálii, Německu, Rakousku, to všechno bylo daleko. Zaplavená Morava přinesla před pěti lety memento, jež ale nikdo nebral až tak zcela vážně. Pak se převalila voda přes jižní Čechy, Volyni, Strakonice, Budějovice, Třeboň, Písek...Praze se dostalo prvních vážných varování. Pamětníci stoleté vody z roku 1890 ale už nežijí, stále nikdo nevěřil katastrofickému scénáři, bohužel ani na místech zodpovědných. A to už se voda valila pražskými ulicemi a lidé jen zírali a už věřili. Smetana na Novotného lávce naslouchal burácení své oblíbené Vltavy sedě v jejích vodách po prsa (voda se zastavila těsně pod podlahou expozice v mistrově muzeu), ostrov Kampa zmizel pod hladinou, mechanizace bránila Karlův most a usilovně rozbíjela velká a nebezpečná tělesa ohrožující mostní pilíře a voda se tlačila kam mohla, obsadila Karlín, část Libně, Tróju, vzala vše, co jí stálo v cestě v Roztokách, Libčicích, stvořila Kralupy pod Vltavou. Lidé, kteří se nechtěli dobrovolně podrobit evakuaci, posléze zjistili, že jde o život. Na Litoměřicku se rozlilo Labe s Ohří do jezera o délce 20 a šířce 8 km, aby posléze devastovalo města Ústí tou dobou pod Labem a Děčín a pokračovalo dále ve své invazi na Drážďany. Nenávratně zničeny jsou miliardové hodnoty, zdevastovány historické památky movité i nemovité, archivní materiály, z nichž některé byly zmraženy a jejich záchrana bude trvat léta. Popisuji pouze hlavní toky našich největších řek, ale ničily i říčky a potůčky zanechávajíce po sobě spoušť na majetcích i na duších.

Vyvstávají otázky, do jaké míry si tohle všechno způsobuje lidstvo svou globálně podstatně ničivější silou, než jsou spojené vody řek středoevropských. Do jaké míry nedbáme zákonů přírody a stavíme domy v oblastech, které vytvořila řeka sama svou tisíciletou činností, a pak se divíme, že se vrátila tam, kudy se její toky ubíraly daleko dříve, než jsme se my vystěhovali z jeskyní. Proč se zlobíme, že nám voda podemílá podloží, jemuž se říká náplava, proč vyhledáváme několik let staré články, jejichž autoři s jistotou předvídali příchod stoleté vody a určovali i místa, která budou zaplavena, proč existoval hydrologický model...?

Občas si někdo matně vzpomene na Soveto kdesi daleko v Itálii. Spoustu lidí tam zabily jakési dioxiny. Aktivisté již dlouho "nemístně" poukazovali na neuvěřitelný ekologický nepořádek ve Spolaně, jejíž vedení všechny tyto poplašné pomluvy usilovně dementovalo. A ejhle, voda, ten protistátní živel, si dovolil onen nepořádek odkrýt a bohužel také vyplavit. Aby toho bylo ještě více, do vzduchu unikl chlór. Ale to je nepříjemné, tyhle přírodní vlivy, vždyť my lidé stavíme všechno tak bezpečně, chemické továrny, jaderné elektrárny, pražské metro...!

Po celé zemi se většina lidí snažila pomáhat, ať už vlastníma rukama při odklízení následků povodně, nebo materiálními příspěvky, dlužno podotknout, že záchranáři, hasiči, policisté a vojáci i dobrovolníci pracovali na plné obrátky.

V krizových situacích se prověřují charaktery, po krizi přichází kocovina. Odborně se tomu říká postraumatický stresový syndrom a trpět jím mohou i lidé, kteří nepocházejí přímo z epicentra dění. A tak věřte, ještě není konec. Kolik lidí skutečně nemá kde bydlet, kolik jich je schopno se zmobilizovat a začít znovu, kolika toto bohužel není dáno, kolik nás to bude stát. A hlavně -- nepřijde to znovu? Odpověď zní pesimisticky -- asi ano. Zřejmě my, lidé, nebo chcete-li lidstvo, budeme muset změnit své hodnoty, své chování. Naučí nás to někdo? Naučíme se tomu? Asi ne!