Námořníci na Vltavě

Potkáte je na obou stranách Karlova mostu. Mladí muži a dívky v námořnickém vám nabídnou projížďku v malém člunu vodním kanálem Čertovka a částí Vltavy mezi Karlovým a Mánesovým mostem.

Této časti města se říká pražské Benátky. Tudíž jsem neodolal a též vstoupil na palubu. Mohu potvrdit, že jde o zcela mimořádný zážitek. "Pro naše krajany a zahraniční turisty jde vlastně o jedinečnou možnost hlouběji poznat atraktivní části našeho hlavního města, seznámit se s jeho historií, ale třeba i s problémy naší současnosti," řekl mi majitel a duchovní otec této pražské pozoruhodnosti, Zdeněk Bergman. Kapitáni romantického plavidla je totiž nejen řídí, ale seznamují s četnými okolními památkami, jsou ochotni odpovědět turistům na rozsáhlou škálu dotazů. Já jsem své otázky položil přímo "admirálovi". Nad sklenicí piva jsem se dostal do jiného, nanejvýš krásného, světa. Ostatně, bývá tomu tak vždy, když sedíte se šťastlivci, pro které je práce zároveň a především velikým koníčkem.

Začněme třeba od začátku

Jmenuji se Zdeněk Bergman a v roce 1992 jsem se svým spolužákem založil První pražskou člunovací společnost. Na dvou lodích jsme provozovali plavby na Čertovce. Jedno plavidlo bylo kopií vltavského šináglu, který kdysi jezdil po řece do Prahy. Šinágl byl větší naháč. Většinou měly tupou příď a jezdily i ve Svatojánských proudech, měřily třicet metrů a vozily až stodvacet osob.

Nevím, co je naháč. Aneb místo oceánu Čertovka

Lodě jsou absolutní náplní mého života. Od pěti let jsem trávil léto na chatě u Velkého rybníku u Karlových Varů. Děda byl rybář, měli jsme loď, brzy jsem jezdil i na plachetnici. Po základní škole jsem vystudoval na střední a vysoké škole stavařinu - obor univerzální vodohospodář. Tyto lodičky jsou určitým nedokonalým splněním mého dětského snu - stát se námořníkem. Můj děda bydlel v Praze a rád mi ukazoval památky. Právě ta kombinace zájmu o vodu a historii mě nakonec přivedla na Čertovku. Vždy jsme se snažili, abychom měli buď kopie nebo dokonce originály historických vltavských lodí. Což se nám podařilo. Máme jednu loď z roku 1897 a druhou z roku 1929. Obě sloužily původně jako pomocné parníkové lodičky. Pro turisty jsme postavili vltavské čluny, styl pražské Benátky a jsou to vlastně takové vltavské naháče. Ty jezdívaly do Prahy, vozily sůl, písek a jiné zboží. Ten název vznikl proto, že tyto dřevěné lodě pluly do Prahy "nahé", bez výstroje. Měly vzadu a vpředu jen veslo a v Praze se buď rozebraly na palivové dříví, nebo se doplnila kajuta a další výbava a pluly dále do Hamburku. Stavěly se na Šumavě a posléze jejich výrobu převzal rod Šílených a těm chceme udělat muzeum.

Jak se staví Dofrchvoj

První loď jsme postavili sami jako kopii dřevěných naháčů ze stejného materiálu. Ty další už vyrábíme z oceli. Design jsem navrhl a kopyto vyrobil sám, pozvali jsme šikovného svářeče, který věc dotáhl do úspěšného konce. Všechny lodě máme motorové. Lidé nám někdy říkají, abychom veslovali či bidlovali jako v Benátkách, ale je tu podstaný rozdíl - v Benátkách není proud. Ostatně jsme ani u Italů vzor nehledali, obraceli jsme se výhradně do české historie. Nyní tedy máme celkem osm plavidel. Sedm malých člunů, každý pro dvanáct osob. Je to Kačenka, Pulec, Ropucha, Skokan, Dofrchvoj, Rákosníček a Čolek. Letos, sedmého ledna, jsme dostavěli novou loď, která se jmenuje Vodouch.

Pro technické fajnšmekry a nenapravitelné romantiky

Vodouch je přesnou kopií vltavských dřevěných člunů, kde jsme použili naprosto identické mosazné a bronzové kování. Odlili jsme je přesně podle dochovaných plánků a nalezených starých kusů. Tyto čluny byly vyráběny loděnicí Übigau v Drážďanech, která sice už neexistuje, ale plány se mi podařilo získat. Vodouch je moje velká pýcha. Sjezdil jsem celou Evropu a jsem přesvědčen, že jiná podobná loď, tj. malý, dřevěný, kanálový člun, který by dokonale evokoval dobu před sto lety, nikde není. Na naší lodi najdete jen původní materiály - dřevo, kůži, mosaz, bronz - i původní formy. Týká se to všech i nejdrobnějších detailů. Pamětníci se tu mohou třeba setkat se zavíráním oken pomocí kožených řemenů, stylovou kopií je i palubní deska či mosazné kormidelní kolo. Jenom motor je moderní diesel. Vodouch slouží k výletům pro 35 romantiků, pro zvýšení dojmu používáme tento dobový gramofon na kliku. Jezdíme s touto lodí po celý rok. V zimě instalujeme kamínka na dřevo, které spolu se svařeným vínem celého Vodoucha náležitě provoní. Letos jsme jezdili i mezi krami, uvnitř bylo teploučko, voňavá nálada, v kamínkách praskal oheň, na gramofonu pak prastaré desky...

Jak vlastně lodníci na Čertovce fungují

Službu, kterou poskytujeme, nazýváme okružním přívozem. To znamená, že na třech našich přístavištích - na kanále Čertovka, ve vodním tunelu Juditina mostu a u mostu Mánesova může turista nastoupit či vystoupit. V ceně lístku je plzeňské pivo či nealko nápoj, káva, perník a zmrzlina. Dále je v ceně sleva na Černé divadlo v kině U hradeb, sleva na koncert v kostele sv. Františka z Assisi, kde hrávají i naši filharmonici. Snažíme se aby naše služba byla kompletní i po stránce kulturní. Turisté dostávají výklad v celkem šesti jazycích o historických zajímavostech viděných kolem řeky. Doba provozu je v létě od 10:30 do 23:00 hodin, jen do Čertovky zajíždíme pouze do 22:00. V noci jezdíme s hořícími loučemi. Máme kapitány, kteří museli složit náročné lodní zkoušky ( průjezd Čertovkou není jednoduchý) a kteří musejí mít značné znalosti historie ale i současného dění v zemi. Dále pro nás pracují prodavači lístků. Zaměstnáváme pouze studenty - brigádníky. Zájem o práci je veliký a my si si dost vybíráme hlavně s přihlédnutím k jazykovým schopnostem. Pracují pro nás i zahraniční studenti.

Setkání s hastrmanem, pravým, pražským

Kromě provozu lodí čistíme vodní kanál Čertovka od růných naplavenin a vždy na podzim a na jaře děláme jeho větší "údržbu", kdy odsud taháme krámy, které sem lidi naházeli. Je to práce dost namáhavá, ale je to naše rozhodnutí, protože jsme si tuto část Prahy velice zamilovali. Ještě bych chtěl dodat, že pro obveselení turistů míváme občas na mlýnském kole či na vrbě u Křížovnického náměstí vodníka. Budí značnou pozornost a Karlův most je v tu dobu obsypán diváky. Cestující bývají projížďkou nadšeni, každý student podává výklad individuálně třeba jen pro dva lidi. Ti se ptávají často i třeba na politické události u nás, chtějí znát co se děje zajímavého v pražské kultuře. Naše lodičky jsou tak skutečně často jedinou možností, jak si může individuální turista o naší zemi popovídat, něco se dovědět.

Klášterní tajemství a Bradáč

Po roce 1995 se dříve zavezená laguna na pravém břehu Vltavy u Karlových lázní vyčistila, zprůtočnila se tato část řeky a my tam tedy můžeme zajíždět s plavidly až po Křížovnický klášter, vlastně až do jeho kasemat, které jsou z roku 1252. A co je naším trhákem pro turisty, ale i obyvatele Prahy? Zpřístupnili jsme poslední oblouk Juditina mostu, který podjíždíme a zároveň turista, když přichází na naše plavidla z Křížovnického náměstí, kráčí po jeho původní čedičové dlažbě. Most byl postaven v roce 1169 z červeného pískovce. Ve sklepeních kláštera, kterými projíždíme, můžete poprvé vidět i bok věže Juditina mostu. Toto vše bylo nedostupné, nám se to podařilo zpřístupnit až v roce 1999. V místě přístaviště Juditina mostu, kterému říkáme Judita, byl původně umístěn Bradáč. Nejstarší plastika v Praze, na kterou nás odkazuje dokonce už Kosmova kronika. Sloužil vlastně jako ukazatel stavu vody při povodních. Říkalo se, že když Bradáčovi teče voda do pusy, může se jezdit v lodičkách až na Staroměstské náměstí. Býval dlouhou dobu viditelný z Karlova mostu, ale v roce 1848 zbourali celnici a ten prostor mezi Karlovým a Juditiným mostem překlenuli a vytvořili tak vlastně Křížovnické náměstí. Bradáč, aby byl od řeky vidět, umístili přímo do stěny nad ní. My máme ideu, které se nechceme vzdát - vrátit Bradáče na původní místo.

Vltava napsala epilog

"Člověk si myslí, že je gigant, ale zatím...," vzpomněl jsem si nedávno na známý citát z Haškova Švejka. Příroda ukázala i nám v klidné české kotlině, že jsme pouze její součástí. A možná daleko méně významnou, než si ve své pýše často myslíme. Rozbouřené vody zatopily tentokrát Bradáče celého, hladina Vltavy o 60 centimetrů přesáhla největší výšku, která kdy byla v Praze naměřená. Pětisetletá povodeň prověřila nejen pevnost budov a mostů, ale i charakterů lidí. "Námořníci" Zdeňka Bergmana obstáli na výbornou. Studenti za povodní ve dne v noci zachraňovali nejen své lodičky a zařízení přístaviště, které bylo značně zdevastováno, ale s nasazením svého zdraví pomáhali při obnově kláštera u Křížovníků a dalších objektů. Díky jejich úsilí Bergmanovy lodičky mohly vyjet po katastrofě na Vltavu jako první. Až usednete na palubě Ropuchy, Čolka či Vodoucha, připijte nabízeným džusem či pivem kapitánovi, opravdu si to všichni zaslouží.

JIŘÍ VLASTNÍK