Mánes - Mona Lisa českého malířství

Nejslavnější obraz evropského umění zná aspoň z reprodukcí každý, kdo se jenom okrajově zajímal o malířství. Ač jeho autorem je Ital Leonardo da Vinci, obraz najdeme v Paříži, a to především proto, že malíř se od něho do své smrti ve Francii nemohl odloučit. Můj příběh o velké lásce s nešťastným koncem také začíná obrazem. Znám ho dávno, vždy mě fascinoval. Je na něm sedící žena s odhalenými ňadry, oblé tváře, z níž na diváka hledí temné laní oči, pravou ruku má lehce položenu na dlouhých vlnitých vlasech, zřejmě byly původně zapleteny do copů. Z nádherné zelenavé draperie svítí bílý živůtek zdobený něžnou krajkou. Obraz namaloval Josef Mánes kolem roku 1855 a je uváděn pod lakonickým názvem "Josefina". Jeden z našich největších malířů pocházel z mlynářské rodiny původně osedlé v městečku Radnice. Do Prahy se první z Mánesů přistěhoval na konci 18. století. Již v druhé generaci dva z rodiny prosluli jako malíři. Byli to bratři Antonín a Václav, oba vynikající krajináři, nad jejich dílem ti, kdo mají rádi romantickou malbu, dodnes stojí s obdivem. Antonín Mánes se poměrně pozdě musel ženit, protože Magdalena, dívka z měšťanské rodiny, již za tři měsíce po svatbě povila holčičku Gabrielu. Potom přibyli ještě další čtyři sourozenci. Dvě děti zemřely ještě malé a tři Amálie, Josef a Kvido záhy projevili nadání po otci a strýcovi a malování se jim stalo osudem. Rodina držela neobyčejně pospolu. Možná také proto, že umění malířské v chudých českých zemích mnoho nevynášelo. Kromě toho mužové z mlynářského rodu Mánesů byli příliš nepoddajnými osobnostmi a nechtěli sklánět hlavy před těmi, kdo rozhodovali o zakázkách či o postech na nedávno vzniklé Akademii. Jsme v první polovině 19. století, Praha je malé provinční město, sevřené hradbami a zná se tu každý s každým. Kromě toho po revoluci ve Francii a napoleonských válkách byl nastolen absolutismus, cenzura, tajná policie. Krátké přerušení revolucemi osmačtyřicátého roku bylo vystřídáno obnovením starých pořádků až do konce šedesátých let. Většina zemské šlechty obdivovala vídeňské, případně francouzské či německé umění. Přes nesporný talent obou starších Mánesů a Antonínových dětí žila rodina víc než skromně. Léta bydlili ve Spálené ulici v blízkosti rodiny J. E. Purkyněho, s jehož synem Karlem také vynikajícím malířem poutalo Josefa vřelé přátelství. Talentovaný mladík začal svá studia na pražské Akademii u profesora Tkadlíka již v patnácti letech. Když do čela školy prosadil hrabě Thuna nového ředitele Rubena, průměrného malíře historických výjevů z Mnichova, nedalo na sebe střetnutí mezi výjimečně nadaným Josefem Mánesem a ředitelem dlouho čekat. Nerovný spor skončil odchodem mladého muže právě do Mnichova, kde byly nejenom velké sbírky evropského umění, ale i čilý ruch při dvoře bavorského panovníka. Po smrti otce Antonína žila rodina více méně z toho, co vydělala Amálie vyučováním dívek z bohatých rodin základům malby. Ochrannou ruku nad rodinou držela rodina Šternberků, z jejíchž panství Mánesové pocházeli. Amálie byla silnou osobností, která donucena okolnostmi ač sama nadaná malířka, tak se starala o chod domácnosti. Proto když onemocněla matka a ona byla vázána vyučováním, přijala do služby mladou dívku Františku Šťovíčkovou. Ta pocházela z malé vesničky na Sedlčansku. Prožila neutěšené dětství a mládí sirotka, kterého druhá otcova manželka neměla příliš v lásce. Její otec truhlář zlepšoval hmotnou situaci rodiny tím, že si brali děti ze sirotčince na vychování, někdy měli až tři, ale příliš to nepomáhalo. Proto nevlastní matka i Františka uvítaly nabídku kmotry, že obstará dívce službu v Praze. Dvacetiletá přišla asi v roce 1846 do rodiny Mánesů ve Spálené ulici. Byla odmalička zvyklá práci, a proto se uměla v domácnosti dobře otáčet. Dnes si už málokdo umí představit, co všechno bylo třeba pro chod rodiny udělat. Především všechnu vodu nanosit v putýnkách z veřejné kašny, nebyl vodovod, ze sklepa nosit v nůši uhlí a dříví, na každé zatopení ohřívat množství vody na prádlo, aby bylo běloskvoucí, drhnout podlahy a tak dále. Mánesovi ji přijali dobře, neboť nikdo z nich nezapomněl na svůj venkovský mlynářský původ. Necelý rok po jejím příchodu se konečně ze zkušené v Mnichově vrátil nejstarší syn Josef. Doma mu říkali něžně Pepi. Už se nedozvíme, kdy přeskočila mezi šestadvacetiletým, bezesporu zajímavým mladým mužem a sotva dvacetiletou půvabnou dívkou jiskra náklonnosti. Mladý malíř byl ctitelem dívek a žen, okouzloval je štíhlou postavou, plavými vlasy, tváří s výrazným nosem, vysokým čelem, pod nímž se na svět dívaly dvě modré zvídavé oči. Byl vtipný společník, dvorných mravů, neboť se díky otcovi pohyboval v rodině Sylva-Taronců, kam se vyvdala Leopoldina ze Šternberka. Často býval hostem v Čechách pod Kosířem na Hané, kde členy rodiny zasvěcoval do tajů malířského umění a pracoval na portrétech pro rodinnou galerii. Mladého muže zaujala oblá dívčí tvář, vlídné oči i krásná postava venkovské dívky. Ji patrně těšilo vlídné zacházení. Oba měli silnou potřebu lásky. Ona pro neutěšené dětství a mládí, prožité vedle nevlastní matky, a on pro ústrky a nepochopení provázející jeho práci. Tíživé byly i hmotné poměry celé rodiny. Mezitím došlo k bouřlivým událostem osmačtyřicátého roku, bojům v Praze, rozehnání kroměřížského sněmu a následnému konci všech nadějí mladé generace na změnu poměrů. Nastalo zatýkání, soudy, deportace, nad zemí se opět rozestřelo mrtvo a všechny zachvátila deziluze ze zmařených nadějí. Lidé se uzavírali do rodin, stýkali se pouze s důvěrně známými přáteli. Opět dozor tajné policie, špiclování, donašečství. Z této doby pocházejí dva z nejkrásnějších aktů našeho malířství, jmenují se symbolicky "Jitro" a "Večer". Jejich osud vypovídá vše, byly objeveny dlouho po Josefově smrti na stěně pražské vinárny, aniž by majitel tušil, že jsou z ruky Mánesovy. Při pohledu na ně je jasné, že byly malovány s mimořádným zaujetím a zobrazují tutéž dívku. Pro současníka jsou plny poezie, cudnosti a něhy. Lehce načrtnutá tvář s lehkým úsměvem, pootočená dívčí postava jednou osvícená světlem časného rána, podruhé třepotavým světlem rozžaté svíčky, i když dívčina ruka se ji chystá zhasnout. Šikmé světlo modeluje pevné tvary dívčího těla. Lože zdobí nádherný závěs a bílé polštáře. V rohu "Jitra" je dokonale provedené zátiší s růží a karafou. Koho obrazy představují se můžeme jenom domýšlet. Pro tehdejší společnost plnou předsudků byl akt něčím nemravným. Krása obou děl se vyrovná nejlepším aktům Tiziana, Velasqueze či Moneta. Obapolná náklonnost, patrně i osamělost, touha po něžném odevzdání mladé lidi pohltila. Jako blesk přišlo těhotenství. Josef si svou Fanynku, jak jí říkal, chtěl vzít. Všichni, především Amálie, se postavili proti němu. Jak by uškodil pověsti rodiny mezi měšťany, šlechtou a církví sňatek s obyčejnou služkou. Amálie nakonec rozhodla a Františku vyhnala. Vedla ji k tomu ještě hořkost vlastního staropanenského života, únava z péče o rodinu. Josefa jistě pomyšlení na Fanynyku, která se vrátila z Prahy s "outěžkem", trápilo. Osud služek nebyl lehký ani výjimečný. Dodnes můžeme najít ve zdi Zemské porodnice na Karlově branku, u níž visíval zvonek, aby bylo možno upozornit personál, že na schodech kdosi odložil nechtěného novorozence. Možná, že i dnes by se podobné zařízení hodilo, aby děti nemusely umírat rukou vlastní matky. Osud Františky a jejího děťátka byl o něco lepší. Dceruška dostala jméno Josefina, narodila se v březnu roku 1850. Maminka se vdala a zemřela 38 let po smrti svého milého Josefa 1909, je pochována na hřbitově u sv. Matěje. Její dcera Josefinka, plavovlasá, modrooká po tatínkovi, zemřela 1916 a odpočívá na Olšanech. A Josef Mánes, malíř pro mne z nejmilovanějších? Nevím jistě, ale podle náčrtku z r. 1849 s písmeny FAND se domnívám, že olejový obraz "Josefina" je portrétem milované Fanynky, matky jeho jediného dítěte. Jistě měl v životě další ženy včetně pozdního okouzlení herečkou Jindřiškou Slavínskou, jejíž postava je předobrazem ženských figur na posledním velkém díle -- měděné desce se symboly dvanácti měsíců, jejíž kopie zdobí dodnes orloj na Staroměstské radnici, ale láska prožitá v těžkých padesátých létech 19. století patřila jistě k nejhlubším. Jeho citlivá duše umělce nesla samotu zvlášť těžce i proto, že velikost jeho talentu nebyla oceněna za jeho života, hmotná bída a ústrky ho pronásledovaly až do konce života. Ztratil i dva nejbližší přátele, sochaře V. Levého, jehož monumentální plastiky dodnes nezadržitelně chátrají ve skalách na Kokořínsku a malíře Karla Purkyněho. Jeho otec, J. E. Purkyně věděl o těžké pohlavní chorobě, která ničila umělcova ducha i tělo. Sestra Amálie dosloužila zvolna umírajícímu bratrovi k smrti. Byla to ona, která ho přivezla z pozdní cesty po Itálii, kterou celý život toužil vidět a nedlouho před smrtí již zesláblý a nemocný nemohl vychutnat. Zemřel 9. prosince 1871 v jedenapadesáti letech. Noviny se neobtěžovaly dát oznámení ani černý rámeček. Odpočívá na Olšanech v bílé rakvi, která mu jako starému mládenci náležela. Doprovodilo jej pár nejbližších. Zanedlouho odešli za ním i bratr Kvido a obětavá sestra Amálie. Ta ze strachu o bratrovu pověst zničila skoro všechny písemnosti i četné kresby, zachovalo se málo a uznání došel tento malíř z nejtalentovanějších až dlouho po smrti. Těžká doba, tragické osudy Bohem nadaných z rodiny Mánesů. Skutečně velká osobnost a talent vždy znepokojuje a provokuje okolí. Krása Mánesovy desky měsíců na orloji, něha "Jitra" a "Večera", laskavé pousmání lehce zvlněných rtů na obrazu "Josefina" zůstávají.