Vilma

Z Vídně se dostavil papežský legát Christoph Schönborn, aby 12. května celebroval mši k 450. výročí obnovení pražského arcibiskupství.Vchrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha se rozeznělo sedm zvonů, z toho tři nové. Z Vídně v tu dobu přijela cestou z Ameriky také česká a moje krajanka Vilma Iggers. Domluvili jsme se, že posedíme v Koutě na Šumavě, kousek od Domažlic, v hospůdce Na Vobíralce. Tam ve středu a v pátek otvírají už v deset hodin speciálně pro důchodce. Koutská dvanáctka byla předloni vyhodnocena jako nejlepší české pivo. Vilmě jsem navrhl ochutnat černou čtrnáctku, ta chutná ženám, protože je sladká. Za stolem seděla samá "náplava", jak říkáme těm, co tu "za bolševika" sloužili v kasárnách a rozebraly si je místní krasavice ze dvorů zhabaných JZD. Po roce 1989 se majetek titulárně vrátil a rodiny dostávají z přejmenovaného družstva desátky za to, že na jejich gruntech hospodaří. Snad proto v Koutě u voleb pravidelně vyhrává pravicová ODS. Jirka Baar je jeden z mála zdejších, jako já. Svého času jsem ho v článku pro Český dialog označil za potomka J. Š. Baara a Vilma, která i v Americe dbá na čistotu české lexiky, mi napsala, že příbuzný možná, potomek sotva, vždyť Jindřich Šimon byl přece kněz.Chlapi se vůbec divili, jakou správnou češtinou Vilma mluví i co o svém rodném kraji stále nosí v hlavě. O kraji, do konce světové války patřícímu jednomu ze Schönbornských hrabat. Na majitele koutského panství tu panují dobré vzpomínky. Občas se prý zastavil i v hospodě připít si se štamgasty. Z pivovaru, založeného r. 1736, měl největší příjem. Pivo se v sudech rozváželo do širokého okolí včetně Bavorska a Rakouska. Dnes je expedováno do celého světa.

V revoluci 1945 si pár mladíků zamanulo, že si na německé vojáky vystřelí, když už za války neměli dost odvahy. Na západ ustupující jednotka wehrmachtu se rozhodla obec za to vyplenit. Hrabě se vydal k lesu a s vojáky věc urovnal.

Před odsunem ho loajálnost k Čechům nezachránila. Ani dnešního vídeňského arcibiskupa, papežského pověřence pro letošní pražské oslavy. Jeho matka vyprávěla vídeňskému zpravodaji České televize v „plzeňštině,“ kterou si zachovala - Schönbornové spravovali mj. i statky od Plzně do Lovosic -, jak to bylo: směli si s sebou vzít jenom dvě tašky prádla. Do kamery před pár dny ukázala šálek na kávu s podšálkem, tenkrát tajně zamotané do prostěradla. "Pamatujete se na Masaryka?", zeptala se Vilma spolustolovníků. Zaváhali. Ano, jistě, Jan Masaryk... "Ne, já myslím prezidenta Masaryka. No jo, vy jste oproti mně mladíci. Já byla šestnáctiletá holka, když TGM. umřel." Zajímalo ji, proč se u nás znovu staví na piedestál šlechta a církev, když právě Masaryk, kterého všichni uctíváme, ustřihoval těmto společenským složkám drápky. Až tak se toto téma nikomu z penzistů nechtělo uchopit. Já jsem připodotknul, že jestli se dnešní jihočeští "poddaní" Schwarzenberga cítí fajn, není co řešit. Zvídavá Vilma taky položila otázku, zda dáváme přednost Klausovi či Havlovi. Všichni byli na straně Klause. Sám jsem mlčel. Trochu mi vadí, že se chlapi v hospodách zabývají víc fotbalem a hokejem, případně tenisem z věčně zapnuté obrazovky komerčního vysílání, než sudbou svého národa.

V roce 1997 jsem byl po letech ve světě pozván na slavnost znovuotevření synagogy ve Kdyni, 4 km od Kouta; chodil jsem tam do měšťanky. Hledal jsem jarmulku, kterou mi kdysi v Zimbabwe daroval sefardský žid. Jako na potvoru, ve skříni jsem ji neobjevil. Tak jsem si alespoň jako pokrývku hlavy vzal na cestu z Prahy pěkně vyžehlený kapesník. Zbytečně. Synagoga byla přebudována na muzeum. Jediný člen kdysi velké kdyňské židovské komunity, který přežil válku, MUDr. Lev Hartman, v dětství můj obvodní lékař, už není mezi živými. Začátkem roku 1939 měli židé poslední příležitost ovlivnit svůj osud. (Pro mnohé to byla zároveň první příležitost, kdy se dozvěděli, že jsou podle nacistických zákonů Židé.) Nikde v zahraničí naše židy přijímat nechtěli. Až na výjimky. Kanadská vláda, ač sympatizující s nacisty, podporovala imigraci z Evropy, speciálně do oblasti zemědělství. Otec Vilmy dal dohromady dvanáct rodin, které do Horšovského Týna (sami hospodařili v Mířkově) přijel otestovat kanadský konzul. Pokus vyšel. Divte se, že Vilma i v jedenadevadesáti letech klade otázky, kterými si našinci hlavu až tak nezatěžují.