Sokolský slet a jaký bude?

150 let v pohybu

Česká obec sokolská v roce 2012 oslaví 150. Výročí svého založení – založení sokola. Nejdůležitejší z akcí, které se budou při této příležitosti konat, je XV. všesokolský slet. Tento slet je již čtvrtým sletem od obnovy sokola v roce 1990, to dokazuje správný směr současných sokolských myšlenek, které jsou postaveny na šíření programu sport pro všechny a propagaci zdravého životního stylu pro všechny věkové kategorie.

Hlavní týden oslav je od 30. 6. - 6. 7. 2012

Dramatické slety v letech 1938 a 1949 znám jen z vyprávění, ať již živého, či psaného... pak dlouho nic...

Až v roce 1994. A to byla krása! Vydávala jsem tehdy čtvrtým rokem Český dialog. Stál 4 koruny.

Na titulu sletového čísla jsem měla krásnou fotku pana Lucase ze sletu v roce 1948. Dovezla jsem několik objemných balíků časopisu do vrátnice Melantrichu na Václavském náměstí a můj desetiletý vnuk Janek mi časopis pomáhal nabízet davům. A že tam tehdy davy byly! Jak v průvodu, tak kolem na chodnících...

Kupujte Český dialog! Jen za čtyři koruny, vykřikoval Janek – a velmi úspěšně. Časopis šel na dračku a on se vždycky musel vrátit do Melantrichu pro další várku. Já jsem byla naměkko. V průvodu šli se svými vlajkami a za doprovodu břeskné hudby sokolové ze Švýcarska – hle, tamhle jde ing. Hájek, náš dobrovolný zástupce ve Švýcarech, nazdar! Nazdar! Zdravíme se. A pak Švédsko, Spojené státy, Austrálie. A všude známé milé tváře! Musím k nim a pozdravit, stisknout ruku... dojímá mne to, práce s prodejem časopisu zbyla na Janka, ale nic hrozného, výtisky jsou brzy pryč

V polovině Václavského náměstí, tam, kde kdysi byla kavárna Alfa, kam jsem chodila na hudební a taneční čaje, když mi bylo patnáct, bylo teď dřevěné lešení. A na jeho dolních příčkách posedávali diváci. Jdeme s Jankem kolem a vyvoláváme kupte si, když tu se vztyčí mně známá postava – Milan Vyhnálek z Tasmánie. Evičko, tak rád tě vidím, a objímá mne. A znáš naší australskou diplomatku Jarku Moserovou? A vstává z lešení další milá postava – ona. Znaly jsme se v té době jen letmo, ale později se to napravilo... Sedla jsem si k nim a společně jsme se kochali tou nádherou, kdy celým Václavákem šli po letech ve vší slávě sokolové.

A pak cvičení. Strahovský stadion plný nadšených cvičenců i stejně nadšených diváků. Byla jsem dojatá a můj kapesník byl v pilné práci u slzících očí. Ale taky jsem se zasmála. Dostala jsem na slet novinářskou akreditaci s číslem 007 (to měl přece James Bond).

Další slet byl za šest let v roce 2000. Také jsem u všeho byla, potkávala jsem tam plno přátel z celého světa, ale dost mě mrzelo, že ČOS (Čs. obec sokolská, která je hlavním organizátorem) nezajistila potřebnou propagaci. Téměř žádné plakáty, žádné novinové články, o televizi nemluvě. Takže i Václavské náměstí nebylo tak moc zaplněné jako před šesti lety.

A pak byl slet v roce 2006. Tady mohu opakovat předešlou větu – propagace nula. I když mi bylo řečeno, jak mnoho peněz je to stálo...

Ale já z toho mám přece jen pár prima vzpomínek. V roce 2005 jsem se v Texasu spřátelila s pětaosmdesátiletou Anežkou Burger-Elzner. Řekla, že přijede na slet – a taky ano. Zajistila jsem jí ubytování poblíž Národního muzea nad Václavským náměstí, aby to měla blízko k průvodu, který ji moc zajímal. Ráno v den průvodu jsme se tam sešly, metrem jsme sjely k Můstku a pak už jsme na Národní třídě ve vstupu do Národního divadla čekaly na všechny sokoly s vlajkami a muzikou. A za chvíli se k nám připojila Helenka Kováříková (moje dobrovolná sekretářka, vlastenka každým coulem, taky 85 let), Lilka Komnjacká, původem Ruska, profesorka češtiny, ale už asi 40 let česká vlastenka a posledních deset let konečně občanka ČR, jak si to vyprosila. A ejhle, ještě jeden pán se k nám přidal řka, že čte rád můj časopis a že je z Londýna.

Když průvod přešel (bohužel mnohem méně diváků kolem než minule), projevila Anežka přání jít na Staroměstské náměstí, kde se všichni mají potkat. Zhrozila jsem se: pětaosmdesátiletá dáma, která neudělá v USA ani krok bez auta, chce jít pěšky na Staromák? Ale ano, už jsem ti to řekla, zlobila se Anežka. A tak jsme šly – já, Anežka a Lilka. Dorazily jsme zrovna ve chvíli, kdy se tam setkávaly různé skupiny sokolů z celého světa. Anežka se radostně přivítala se sokoly z USA, já s kamarády ze Švédska a Austrálie – a ejhle, potkaly jsme tam Honzu Kroupu z Austrálie a Jaroslava Trombika z Nového Zélandu... Měli jsme radost a sedli jsme si na kafe u venkovního stolku. Austrálie, Rusko, Nový Zéland, ČR, USA. A protože bylo poledne, měl někdo nápad jít do restaurace na oběd. A někdo navrhl dobrou českou hospodu na Újezdě. Když jsem se ptala Anežky, jestli může jít, div mi nedala pohlavek. A tak jsme kráčeli pěkně Karlovou ulicí, přes Karlův most, Karmelitskou až na Újezd. V hospodě jsme dostali skutečně moc dobrá jídla jako knedlo vepřo zelo, uzené s čočkou apod. Pánové objednali láhev vína a pak ještě jednu. Nálada byla skvělá a naše povídání nebralo konce. Po chvíli se Anežka zvedla, že JDE do hotelu. Chtěla jsem jí zavolat taxíka, ale odehnala mne – copak si neumí sama poradit? Tak jsme se s ní rozloučili. A večer mi zatelefonovala domů: Tak jsem šla přes ten most k Národnímu divadlu, kde jsme stály ráno. Pak Národní třídou až na Václavské náměstí. A pak přes to náměstí nahoru do hotelu. To jsem šikovná, viď? Tak to jsem stála s otevřenou pusou. Anežka, která mě v Texasu nepustila na vteřinu z auta, že by se mi něco stalo, si dnes „dala“ štrapáci několika kilometrů po pražské dlažbě...

Tak to byl můj moc hezký zážitek z posledního sletu v Praze.

A jaký bude letošní?