20 let – Z deníčku vydavatelky

25. března 1994
Joly hotel v Bruselu se vůbec se svou studeností nemůže rovnat kouzelnému prostředí Buswellova hotýlku v Dublinu. (Ach, už je to tady, stýská se mi po Irsku...) Dlouhé prázdné chodby, na kterých se bojím sama, karta místo klíče, která si ze mne dělá vždycky chvíli legraci, než mne pustí dovnitř (můj známý handicap „technika mě nemá ráda“), televize, kterou si pustím, abych nebyla tak sama, také chvíli vzdoruje, bar se sodovkou za 130. Sterilní čistota je sice samozřejmost dneška, ale přemítám, kolik prášků na praní asi vteče do řeky za ty denně prané ručníky a povlečení, kterých se ani buňka mé špíny nemohla dotknout, protože se z dlouhé chvíle stále koupu. Snídaně v hale zvané Rotunda je na švédský způsob, což mnohé kolegyně vítají, protože si mohou vybrat z bohaté nabídky sýrů, šunky, müsli, ovoce, slaného a sladkého pečiva atd., i míchaných vajec se slaninou. Je tu plno stolů, plno hemžících se lidí, atmosféra spěchu příštích obchodních jednání. Zase vzpomínám na snídaně v Dublinu, kde vejce na slanině byla pravými volskými oky a ta slanina tak křehká a propečená. Na malinkatý stolek nám servírka zručně naaranžovala všechny čaje, kávy a džusy a croissanty se džemem, a nezdálo se, že by někdo někam spěchal.
Jsem možná trochu nespravedlivá. Asi proto, že jsem dnes telefonovala do Prahy ohledně faktur za distribuci čísla 1 a 2 a dozvěděla jsem se, že ještě nikdo nezaplatil ani korunu. A že tiskárna hrozí zastavením tisku dalšího čísla. Zastavení... v Praze vzniklo několik zastaváren. Zastavila bych tam nejradši sama sebe...

26. března 1994
Včera jsem byla tak rozladěná, že jsem se ani nezmínila, proč tu vlastně jsem. Tedy, nejdříve jsme my studentky přišly do redakce ženské organizace CREW a podiskutovaly s Evou Kaluzyňskou o možnostech Equal Opportunities Unit at the European Commission. To bylo něco jako předscéna Evropského parlamentu, kam jsme vkročily poté. Byla to síla. Několik budov bývalého federálního shromáždění + jeden zaoblený mrakodrap. Všude jsme se dostaly kombinací různých výtahů, podchodů a tunelů a s pomocí průvodkyně – tiskové mluvčí zde vládnoucí strany, totiž sociálnědemokratické. Ta dáma byla velmi sympatická, hodně zrzavá se srandovním sestřihem, ale když jsem se jí zeptala, je-li Irka, zklamala mě, řekla, že je Němka. Byla velmi emancipovaná a elegantní, měla přilnavé hedvábné šaty s hlubokým výstřihem bez podprsenky, jako dělaný pro módní sexual harassment.
Jak známo, miluji výšky, ale z mrakodrapu nové budovy EP jsem koukala smutně na staré město Brusel, které je nemilosrdně bouráno kvůli tomu, aby evropské sociální demokracie mohly rozšiřovat své sezení. Paradoxně mě přitom napadlo, že jsem možná větší socialistka než oni, když uvažují nad tím, kolik miliard toto sezení s tisíci reprezentanty, tisíci zaměstnanci, otopem, výtahy, elektrickou energií, tunami tiskovin, tunami computerů a tunami čisticích prostředků stojí daňové poplatníky. Kéž by se Evropskému parlamentu povedlo usmířit vraždící se Jugoslávce, zastavit nebezpečí anarchie jaderných zbraní v bývalém SSSR, dohlédnout na dodržování Listiny lidských práv a svobod. Snad, říkám jako nenapravitelná optimistka...
Odpoledne jsme se seznámily s historií a současností CREW. Jsou to holky z různých zemí, které se spojily, aby dělaly jednak něco konkrétně užitečného, jako je vydávání časopisu a dalších tiskovin, jednak aby poňoukly další holky z dalších různých zemí k aktivitám pro dobro budoucna. Je to krásné a nechám si to na samostatný článek. Jen ještě dodám, že mne těší, jak za pár let ty holky dosáhly nepopiratelných úspěchů. Mají vlastní několikapatrový domeček s pracovnami a studovnami, vlastní zdroje informací, řadu spolupracovnic v celé Evropě, kontakty na vše, co si přejí, vypracovaný systém dalších aktivit a taky dovedou sehnat peníze na své projekty od sponzorů. Klobouk dolů.
Dnes byla sobota. Program byl odpočinkový. Tour po bruselském art noveau, u nás bychom řekli secese. Nádhera, jejich Mucha, totiž Viktor Horta, architekt má po zásluze vlastní muzeum. Domy jím navržené jsou podle mne daleko elegantnější než ty na Grand Place, kde se projevuje přezdobenost, a tedy i nafoukanost někdejších bohatých kolonizátorů. Nejdůležitější turistické centrum Bruselu Grand Place je malé stísněné náměstí bez jediného stromu, keře, květináče či zvířátka (s výjimkou sobotního květinového a nedělního ptačího trhu), kde dominují vysoké, vysokánské, zdobené, přezdobené (Jan Werich by řekl věž a na ní ještě jedna věž...) barokní domy a snaží se člověka udusit.
Všude turistické suvenýry, pohledy s Grand Place nebo s čůrajícím chlapečkem. Jako zbrusu nová feministka se ptám, proč nikde nejsou k dostání pohledy s čůrající holčičkou, která je ve svém podřepu naproti řecké restauraci daleko roztomilejší než ten chlapeček.
Při projížďce městem mne šokovalo náměstí plné hezkých art noveau domečků, v jehož středu (původně snad rybníček či park) vévodí hnusný vysoký panelák. „To je tržní hospodářství,“ komentovala to jedna z kolegyň, „každý centimetr musí být prodán“. To je idiotismus, ignorantství, myslím si já.
Stejně tak mě šokují na různých místech města vypálené domy (mimochodem v Dublinu jich bylo také dost). Nikdo je nekoupil, nikdo je nepronajmul, takže je lepší je nechat shořet a nechat si vyplatit pojistku. Alespoň jisté peníze... To je smutné, znamená to snad, že už je trh nasycen a nás to taky čeká? Nejdříve nahrabat si, potom nechat shořet?

27. března 1994
Dnes je neděle. A konečně trochu slunce po tom všem deštivém „irish weather“ s deštěm a větrem. Nebyla výuka, jen doporučení zúčastnit se antirasistické demonstrace. Šla od severního nádraží do centra a trvala dvě a půl hodiny. Představovala jsem si něco na způsob Romové proti skinům, černoši, žlutí, indiáni... Ani náhodou. Svátečně vyšňořené rodinky s dětmi, mladíci, holky, kluci, uvědomělá střední a starší generace, všichni byli veselí, nesli transparenty za svobodu atd., svorně jásali, provolávali hesla, tancovali a zpívali – Internacionálu, Kaťušu, Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál, na naší straně...tedy nikoli česky.
Jedna asi třicetiletá žena a mladík se pohybují uprostřed posunujícího se průvodu a nabízejí noviny BOLSCHEVIK. Chce se mi brečet, i když je nádherný slunečný den a všichni jsou tak šťastni. Copak proboha ti lidé v Bruselu jsou tak daleko od bývalých komunistických států, kde tohle všechno už dávno proběhlo a přineslo to jen příšernou čtyřicetiletou dobu temna a nesvobody? Copak opravdu chtějí na vlastní kůži tohle všechno taky poznat? Ptala jsem se na to pak jedné z našich lektorek a ona mi vysvětlila: No, když teď vidíme, jak ten komunismus dopadl, tak si myslíme, že by to chtělo něco mezi. Víš, aby ti bohatí se jednoduše postarali o ty chudé...

28. března 1994
Dnes jsme měli na programu výuku marketingu, což nikdy není na škodu a večer u polských kolegyň na pokoji soutěž ve zpěvu národních písní. Polské dívky vynikaly ve scénickém vyjádření, my zase ve kvílivém vícehlasu moravských i českých písní. Byl to krásný večer, vlastně nejkrásnější z tohoto zájezdu.

29. března 1994
Dnes jsem se stala určitě socialistkou podle představy milé bruselské kolegyně. Totiž – postarala jsem se o chudé, a to i když nejsem bohatá a i když jsem to neměla původně v úmyslu. Stalo se to v metru. Přišla k nám jugoslávská žebračka a naznačovala válku. Za ruku třímala ušmudlané dítě, cenila své dva zuby a tak nebylo možno se neustrnout. Všechny, které jsme spolu jely na dnešní výuku e. m. (electronic mail), jsme jí vysypaly do dlaní všechny mince. A protože mi minutu předtím jedna z kolegyň vracela včera vypůjčené peníze, při otevírání mé kabelky byly jasně vidět. A protože jsem si nadále nedala pozor, z metra jsem vyšla s kabelkou otevřenou, bez pasu a bez veškerých peněz, které jsem s sebou měla proto, „kdyby se něco stalo, například ulétlo letadlo“.
Belgická lektorka bránící sociální kolegialitu byla tak laskavá, že se mnou jela na naše zastupitelství požádat o náhradní cestovní doklad, abych mohla zítra odjet domů. „Hele, ty jsi měla včera narozeniny,“ řekla při vyplňování dotazníku. „Jo,“ odpověděla jsem. „Ani jsem si to neuvědomila, ale byly krásné při tom zpívání a tak radši budu myslet na včerejšek než na dnešek, který takhle hloupě zakončí můj pobyt.“