ANTONÍN KUBÁT (MLADŠÍ) – VLTAVANSKÁ „SUPERSTAR“

V letním vydání Českého dialogu byl uveden článek ke 140. výročí trvání spolku Vltavan v Praze. Autor obdržel až z australského Sydney poděkování od pana B. Šindlera spolu s jeho vlastními vzpomínkami na některé ze členů spolku a na život v Praze u Vltavy. Jak by ne, když jeho děda byl jedním z těch posledních „skutečných Podskaláků“ a jeho praděd dokonce jedním ze zakladatelů spolku Vltavan. Rádi proto otiskujeme jednu z kapitolek z publikace, kterou jsme připravili k uvedenému vltavanskému výročí, a která právě o slavném dědovi pana Šindlera – Antonínovi Kubátovi mladším – hovoří.

Vraťme se na počátek šedesátých let minulého století. Na lavičce, která je na chodníku u stanice tramvaje směrem do Podolí a Braníka u železničního mostu na Výtoni sedí bělovlasý „štramák“ s krásným stříbrným knírem. Svého fešného zjevu si je evidentně vědom. Vůbec mu nevadí, že si jej lidé fotografují, naopak přímým, veselým pohledem, hrdě zvednutou hlavou a mírně vytrčenou bradou jakoby ke zvěčnění vyzýval. Tenhle člověk je jednou z mála těch postav, která v polovině 20. století patří do obrazu města a která především spoluvytváří „značku“ Podskalí.

Jmenuje se Antonín Kubát a říká se mu „poslední Podskalák“ nebo také, což má raději, „nejstarší podskalský plavec“. Že je takové pojmenování na místě, můžeme doložit hned několika argumenty. Je mu již hodně přes 90 let (narodil se v roce 1868) a také je držitelem patentu Mezinárodní Labe, vydaného v roce 1927. Patent ho jako kormidelníka nebo vrátného vorů opravňoval vést plavidla i přes hranice Československé republiky. Pro získání takovéto povolení bylo nutno složit velmi přísné zkoušky. Proto jej mělo skutečně jen pár těch nejlepších a tedy i nejobdivovanějších Podskaláků.

Menší uzlovitý chlapík je stále plný dobré nálady. Často se kolem něho tvoří hlouček jeho známých, ale mnohem častěji jen tak kolemjdoucích lidí. Nejednou jeho pevný hlas slyší posluchači rozhlasu nebo diváci televize. Mnohokrát se s ním mohou lidé setkat při vlastivědných vycházkách v Podskalí a na Vyšehradě, nebo v muzeu na Výtoni. Rád, s vlídným poučením i vtipem, totiž vypráví o tom, jak pracoval nejen jako vorař, lodník na šífu a převozník, ale také jako pískař, ledař a někdy také na břehu v dřevařských ohradách, kde se zpracovávalo připlavené dříví. On je skutečně živoucí historií toho pravého Podskalí, těžké práce jeho obyvatel spojené s řekou Vltavou na přelomu 19. a 20. století. Svědkem strastí, které Vltava „lidem od vody“ přináší. Vzpomíná na velkou povodeň v září roku 1890, při které se zřítila část Karlova mostu a on jako dvaadvacetiletý pomáhal několik dní a nocí odstraňovat ty nejhorší její následky. Dík své svěží paměti je zasvěceným znalcem starých podskalských plaveckých rodů, domů a dřevařských ohrad.

Ale Antonín Kubát je také dokladem úžasné plnosti života této části Prahy, kdy těžkou práci vyrovnávalo veselí, společná zábava, tradice vzájemné a nezištné pomoci, ale také pěstování tělesné zdatnosti a sport. Zmiňme se o jeho aktivní činnosti v Sokole, kde byl nadšeným tělocvikářem a vychovatelem dorostu, o tom, že byl plavcem – otužilcem a do vysokého věku vyhlášeným bruslařem.

Pověstná pracovitost mu zůstává jako přišitá skutečně až do konce života. Vedle lavičky, na které sedává na Výtoni, na zábradlí nábřežní zdi visí mimo jiné i „síťovky“. Jsou to tehdy oblíbené (a dnes určitě by byly opět velmi moderní) nákupní tašky. Ty jsou výsledkem jeho práce, kterou ukazuje přímo zde. A nejsou to jen rybářské vezírky nebo „tašky“. V rozhlasové relaci, kterou živě s bratrem Kubátem natočil Vl. Branislav u příležitosti jeho devadesátin v roce 1958, je zmínka o tom, že při natáčení s veřejností předvádí, jak pro svá pravnoučata plete houpací síť.

Ač je mu tak hodně let, zasvěcení o něm mluví jako o Antonínovi Kubátovi mladším. Těmto lidem ani nepřijde, že je to v jeho věku trochu zvláštní. Vedle toho, že bratr Kubát by opravdu nejednoho mladšího skutečně „strčil do kapsy“, to má ale i jiný důvod. Tak jak výraznou osobností je on, obdobně takovou byl i jeho otec – samozřejmě také Podskalák. Ale to už se dostáváme také k tomu důležitému, proč jsme zařadili Antonína Kubáta ml. do čela galerie osobností spolku Vltavan, na které v tomto malém spisku vzpomínáme. Tím je jeho hluboký a věrný vztah k našemu spolku a záslužná činnost pro něj.

Otec – Antonín Kubát starší je jedním z Podskaláků, kteří v červnu roku 1871 zakládají tak potřebný svépomocný spolek Vltavan. Jeho syn s ním prožívá první krůčky i rázné kroky nově se probouzejícího organizovaného podskalského profesního společenstva. Antonín Kubát mladší zažije to, když jeho otec a další muži – členové Vltavanu - poprvé rukují v nových krojích, může vzpomínat na křest prvního praporu před kostelem sv. Trojice, na účast spolku na velkých slavnostech, třebas při otevření Národního divadla. Vzpomíná na několik setkání s přísným, ale také dobrotivým Františkem Dittrichem, který i jako pražský purkmistr nikdy neopustil Podskalí.

Není se proto čemu divit když si dává jako dárek ke svým čtyřiadvacetinám v říjnu 1892 vstup do Vltavanu. To, že to myslí s pomocí spolku skutečně opravdově svědčí, že se stává brzo členem výboru. A po několika málo letech členství přebírá skutečně nesnadnou funkci jednatele vltavanského spolku. Ta vyžaduje nejen čas, ale i organizační znalosti a schopnost se domluvit s velkou skupinou tvrdých chlapů, které leckdy není snadné „zkrotit“. (Ostatně někteří takoví patřili přímo do širší rodiny Kubátů!) V archívu jsme nalezli téměř neuvěřitelný záznam, že byl členem spolkového výboru ještě v roce 1964, kdy mu bylo 96 let! Obrovskou zásluhu má také na přípravě expozice Podskalského muzea v bývalé výtoňské dřevařské celnici.

Mohli bychom ve výčtu pokračovat, ale tím bychom jenom překryli to nejdůležitější. A proto se opět vraťme na začátek – na lavičku na Výtoni, na počátek šedesátých let století minulého. Všichni v Podskalí si bratra Antonína Kubáta (mladšího) pamatují a váží jako pracovitého a obětavého člověka v tom normálním životě pracovním i lidském, ale i životě spolkovém. Uznávají jeho neodolatelnou veselost a šarm, s nimiž lze jen velmi obtížné soutěžit. Přiznávají mu to, že dlouhá léta je opravdovou osobností, ozdobou vltavanských akcí, prostě to, co dnes nazýváme „superstar“.

(Jenom nevím, jestli bych za tuhletu chválu nesklidil pořádnou herdu do zad ze skutečně pádných paží bratra Antonína Kubáta. Na akcích Vltavanu jsem se s ním osobně nesetkal. Prostě proto, že jsem vstoupil do spolku v době, kdy už on opustil, nejen ten vltavanský, svět. Ale protože jsem v letech 1962 – 1966 chodil do Podskalské ulice do „knedlíkárny“, jak se říkalo Střední škole společného stravování, a každý všední den ráno jsem vystupoval a každé odpoledne nastupoval na Výtoni z a na tramvaj č. 17, tak vím, o čem mluvím.)

Co dodat na konec. Něco prozradí pár informací z archívu, něco řeknou slova písničky, kterou jsem zapsal z rozhlasového vysílání. Ale dodejme. Antonín Kubát zemřel, když mu bylo téměř 99 let. V té době byl jedním z nejstarších občanů Prahy. Snad ještě něco – opustil tento svět tiše, „jen tak“, prostě se vydal vyprávět o Vltavě a Podskalí o kousek dál. Zemřel večer, ale ještě odpoledne seděl na svém oblíbeném místě na nábřeží před Výtoní a pletl své rybářské sítě.

A považte – byl nejen nejstarším členem spolku Vltavan v Praze, ale také zdaleka nejdéle jeho členem. Členem Vltavanu byl bez několika týdnů plných 75 let! Znamená to, že prožil přes polovinu celé jeho existence. Úžasné!

Na jaře se strhla voda,
všechny jezy nám pobrala.
A tu se dva utopili,
životem to zaplatili.
A to byli rybáři,
kteří s vodou zachází.
Do vrat plout, hloubka, proud,
každý musí ustrnout.
Do vrat plout, hloubka, proud,
každý musí ustrnout.

(Tuhle písničku, o které říkal, že je asi 200 let stará, zpíval A. Kubát v roce 1958, ve svých 90 letech v rozhlase, v živém vysílání o Podskalí, vorařích a životě kolem řeky Vltavy).

Ze spolkového archívu – J. S. Vopravil a J. Osbornová: Kubát Antonín mladší

Narozen 27. listopadu 1868, zemřel 17. července 1967
Bytem pův. Podskalí čp. 365, potom Nové Město – Vyšehradská tř. 5.
Kormidelník a vrátný vorů (patent na Mezinárodní Labe z r. 1927– II./127).
Do spolku Vltavan v Praze přistoupil 3. 10. 1892. Náhradník do výboru od 10. 4. 1893.
Člen výboru 1894, 1895, znovu 1964.
Jednatel 1896, 1897, ale 5. července rezignoval, opět 1899, 1900, dál od 3. 11. 1901, 1902.
Členem komise pro vypracování dodatků ke stanovám 1899.
Člen čestného předsednictva oslav 70. výročí založení (1941).
Osvobozen od členských příspěvků 30. 11. 1942.
Čestným členem od 27. 11. 1963.