KAREL IV. – otec vlasti

Král český a německý, císař římský. Letos od narození jednoho z našich nejvýznamnějších panovníků uplynulo 695 let.

Když po šesti letech vlády mladých manželů Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny spatřil světlo světa první syn po dvou dcerách, tak oba rodiče měli jistě radost. Jako pokračovatel rodu a budoucí následník dostal při křtu jméno po prvním českém světci sv. Václavovi. Jeho rodná země byla dlouhotrvajícími boji o moc značně zpustošena. Protože neustaly ani za vlády mladšího krále Jana jeho ženy Elišky, poznamenaly i dětství jejich synka, a to až do té míry, že se jako tříletý ocitl jako vězeň temné věže hradu Lokte, zatímco jeho matka a sestra žily ve věnném městě českých královen též hlídány. To vše proto, že otec Jan uvěřil tomu, že matka královna Eliška chce sama zemi vládnout. Později hošíka převezl na hrad Křivoklát, kde v péči služebnictva a stráže žil další čtyři léta, prakticky jako sirotek bez otce, matky a sester. Dnes bychom řekli smutné dětství. Než nechme prostor slovům vlastního životopisu.

„Když jsem byl v sedmém roce svého věku, otec můj poslal mě Léta Páně 1323 k tomuto králi francouzskému (Karlu V.). I dal mě tento král od biskupa biřmovati a dostal jsem jméno stejné jako on měl, totiž Karel. Za snoubenku dal mi sestru Karla, strýce svého, Markétu, zvanou Blanka (později jeho manželka). Choť Karlova sestra otce mého zemřela toho roku bez dětí... Řečený král mě velice miloval a přikázal kaplanovi mému, aby mě poněkud cvičil ve vědách, ač král ten sám nabyl vzdělání jen skrovného. A v té době jsem se naučil čísti hodinky blahoslavené Marie Panny slavné, a když jsem jim rozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději...“

Není se ani čemu divit, neboť verše opěvující matku Kristovu byly plné lásky a něhy. Patrně mu pomáhaly lépe snášet pocity osamělosti a vzdálenost od vlastní matky. Verše máme zachovány i v české literatuře. „... Tehdy Marie laskavá u všech smutných útěch a pravd a smírce v každou hodinu...“ (Mariánské hodinky byly laické modlitby pro určitou dobu často bohatě ilustrované.)

Později navštěvoval pařížskou univerzitu, fakultu svobodných umění. Učitelem mu Pierre Rogere, pozdější papež Kliment VI. Kromě latiny ovládal němčinu, francouzštinu a italštinu. Češtinu zapomněl. Jako čtrnáctiletého ho poslal otec do Itálie, kde tři roky spravoval severoitalské državy Lucemburského rodu. Naučil se tam mnohému, jak z vojenského, tak diplomatického umění. Život v cizím prostředí od časného věku posílil jeho samostatnost i vůli. Sám byl upřímně zbožný, na svou dobu mimořádně vzdělaný, velice cílevědomý a pilný. Vedle otce získal sebevědomí, rozhodnost, bystrost a světový rozhled. Po matce patrně zdědil lásku k pořádku, dobrému hospodaření a vytrvalost. V 17 letech roku 1333 ho otec povolal do Čech. Sám o tom napsal: „... a tak přišedše do Čech jsme nenalezli ani otce, ani matky, ani nikoho známého.“ (Eliška opuštěna zemřela 28. října 1330 na Vyšehradě na tuberkulózu, na niž zemřel až příliš časně i její otec Václav II. Pochována byla v jím založeném klášteře na Zbraslavi. Syn po svém příjezdu se tam odebral poklonit její památce.) Jeho vzpomínání pokračuje „... Také řeč českou jsme úplně zapomněli, již jsme se však znovu naučili, takže jsme jí mluvili i rozuměli jako každý jiný Čech. Z boží milosti jsme pak znali psáti i mluviti nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, a to tak, že jedním jazykem jako druhým jsme dovedli čísti, psáti a mluviti. Toho času otec náš... odevzdal nám vladařství v Čechách na dobu své nepřítomnosti. Království toto jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan. Hrad pražský pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Přemysla II. (Otakara) ležel v sutinách. Na tom místě jsme později dali vystavět nový a krásný palác s velikým nákladem, jak jej dnes možno spatřiti. Toho času poslali jsme pro svou manželku, již dotud byla v Lucembursku. Ta přišedši měla po roce dceru prvorozenou, jménem Markétu. – V těch dobách dal nám otec náš markrabství moravské a užívali jsme toho titulu. Četní pak šlechetní mužové z Čech, hledíce k tomu, že pocházíme ze starého rodu králů českých a majíce nás v lásce, poskytli nám pomoci, abychom znovu nabyli hradů a statků královských… A měli jsme mnoho ochotných rytířů ke službě své; i prospívalo království den ode dne a milovali nás poctiví, zlí se nás báli a vystříhali se špatností – spravedlnost v míře dosti hojné vládla královstvím..“ Moji milí čtenáři, nezdá se vám, že slova z vlastního životopisu Otce vlasti by měla být veřejně vyvěšena na místech, kde námi zvolení reprezentanti země rozhodují o svých i našich osudech? Dlužno říci, že svoje názory na to, jak má vypadat vláda, po celou dobu, kdy panoval naší zemi, naplňoval činy. Už v roce 1344 dosáhl toho, že papež Kliment VI. vydal listinu ustavující arcibiskupství pražské. Tím se země České vyvázaly z područí arcibiskupa v Mohuči. Traduje se historka, že při setkání se svým bývalým učitelem Pierrem de Rosiére o čtyři roky dříve měl tento tehdy ještě kardinál říci, že Karel se mu zdá být vhodným králem římským, na to prý Karel odvětil „Ale ty dříve papežem!“ Splnilo se nakonec obojí.

Jednou z velmi potřebných vlastností Karla IV. bylo to, že měl talent vybírat si dobré spolupracovníky. V církevních záležitostech to byl zpočátku vzdělaný biskup pražský Jan z Dražic, který zemřel rok před povýšením biskupství na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal neméně schopný a velice vzdělaný Arnošt z Pardubic, který navíc řadu let strávil v Itálii, takže měl světový rozhled, navíc dobré srdce a stál věrně po panovníkově boku. V témže roce byly položeny základy k velkému metropolitnímu chrámu na Hradě pražském. Za tím účelem povolal Karel známého zkušeného mistra stavitele Matyáše z Arrasu. Ten dlouhá léta působil v Avignonu, který byl tehdy sídlem papežů. Dva roky poté byly položeny základy pro Nové Město pražské podle velkolepého a dokonale vypracovaného plánu, jehož výstavba rychle pokračovala a tím vzniklo z Prahy velkolepé sídlo hodné krále a později císaře. V témže roce byl Karel za diplomatické pomoci svého otce Jana a strýce Balduina – arcibiskupa v Trevízu zvolen německým králem. O pouhé dva měsíce později padl král Jan 26. srpna v bitvě u Kresčaku. Předtím rozkázal vyvést zraněného syna z bitvy. Rok poté se chystala slavná královská korunovace v Čechách. Říká se, že koruna královská nebyla, tak ji nechal Karel zhotovit, ale novější výzkumy se přiklánějí k tomu, že nechal upravit korunu původní. Jisté je, že to byl on, kdo ji věnoval sv. Václavu, věčnému dědici České země, aby ji nikdo nemohl odcizit a prodat. Korunovační slavnosti byly 2. září 1347. Pro pohoštění četných hostů byla na tržišti u sv. Havla postavena řada dřevěných bud. Druhý den po korunovaci král osobně položil základní kámen ke kostelu a klášteru Panny Marie Sněžné za svatohavelskou branou. Kostel měl být největším na Novém Městě. Nebyl dostavěn, ale jeho kněžiště návštěvníka ohromuje dodnes. Rok na to 7. dubna 1348 vydává panovník zakládací listinu pražské univerzity, která se tak stala první ve střední Evropě. Povolení od papeže získal již dvě léta předtím. (Univerzita v Krakově až 1364, ve Vídni 1365.) Podle vzoru pařížské Sorbonny měla fakultu teologickou, svobodných umění (dnešní fakulta filozofická), právnickou a lékařskou. V Evropě bylo tehdy pouze 12 vysokých škol, a to 6 v Itálii, 4 ve Francii, 2 v Anglii.

V témže roce potkalo Karla osobní neštěstí, zemřela jeho milovaná manželka Blanka, bylo jí pouhých 32 let. Legenda praví, že když byla v jiném stavu a stýskalo se jí po rodné zemi, tak nechal přivézt pod okna její ložnice slavíky, aby ji potěšili svým líbezným zpěvem. Přestože truchlil, začal hledat novou nevěstu. Díky své státnické zodpovědnosti se začal ucházet o dceru anglického krále vítěze v nedávných bojích stoleté války, ale obavy z nepříznivého ohlasu ve Francii ho vedly k rozhodnutí upevnit svou pozici sňatkem v Německu. Proto požádal o ruku Annu, dceru falckraběte rýnského. Známe ji jako Annu Falckou. Získal tak přízeň Bavorských, Wittelsbachů a v červenci 1348 byl podruhé korunován v Čechách. Zároveň mu byly vydány říšské korunovační klenoty spolu s vzácnými ostatky, jejich byl vášnivým sběratelem. Našly místo na mohutném hradu Karlštejně.

Léta, ve kterých Karel IV. vládl, nepatřila v Evropě k těm nejlepším. Nejprve na jihu se objevila tak zvaná „černá smrt“ neboli mor. Lidé z nedostatečné hygieny na něj houfně umírali. Nemoc přišla z Blízkého východu a nebylo proti ní léku. V Čechách bylo nejhůř postiženo Brněnsko a Znojemsko. Hrůza před smrtí a božím soudem vzbudila hnutí tzv. mrskačů, což byly průvody polonahých lidí, kteří bičovali svá těla. Mnohde přičítali vypuknutí epidemie Židům, takže někde docházelo k jejich vyvražďování a pálení. Arcibiskup Arnošt z Pardubic vydal nařízení o jejich vypovězení ze země v roce 1349. Rok nato 1350 zažili novomanželé Anna a Karel velkou radost z narození prvního syna. Dostal jak jinak jméno Václav. Bohužel dítě zemřelo po necelých dvou letech a nedlouho po něm i jeho matka Anna. Karel ovdověl podruhé. Opět měl na mysli především diplomatický sňatek. Jeho volba padla na Annu Svídnickou, tehdy čtrnáctiletou dívenku, díky které získal državy ve Slezsku. Manželka vyrostla do krásy, která je zachycena na fresce zdobící kapli sv. Kateřiny na Karlštejně. Dne 26. února 1361 se Karlovi a jeho mladé manželce narodil syn, a to v Norimberku, kde pobývali na sněmu. Král nechal ve městě zvonit všemi zvony, městu odpustil berně a udělil milost tamním vězňům. Do chrámu Panny Marie v Cáchách poslal tolik zlata, kolik nemluvně vážilo. Bylo mu opět dáno jméno Václav. V době jeho narození se v Praze stavěla „hladová zeď“, neboť v zemi panoval kvůli neúrodě hlad. V témže roce hrozila Karlovi válka s Rakouskem, Uhrami a Polskem. Jejich spojená vojska v 1361 zaútočila na Moravu a setkala s Karlovými u Uherského Brodu. Karel se přesily nezalekl, a protože výsledek eventuální bitvy byl nejistý, bylo sjednáno příměří. Přispělo k tomu i to, že od roku 1356 začalo hrozit nebezpečí od Turků. V roce 1362 zemřela v pouhých 23 letech Anna Svídnická a Karel se opět v krátkém čase oženil počtvrté. Opět hledal a našel nevěstu, díky které mohl upevnit svoje vztahy se sousedním Polskem. Byla to šestnáctiletá Alžběta (Eliška) Pomořanská, jejíž matka byla dcerou polského krále Kazimíra zvaného Veliký a otec kníže Štětínský. Sňatek byl dojednán na kongresu knížat v Krakově, kde se v roce 1363 konala v královském sídle Wawelu slavná svatba. O této princezně se tradovalo, že „lámala podkovy, ohýbala meče a trhala pancíře“, ovšem jen tehdy, když si to pan manžel přál. Z jejích manželství se narodilo šest dětí – dvě dcery a čtyři synové. Nejznámější z nich je pozdější český král a římský císař Zikmund, jeho bratr, Jan Zhořelecký byl také schopný, ale zemřel zřejmě otráven. Zbylí dva synové zemřeli v mladém věku. Alžběta tehdy teprve dvouletému synkovi Anny Svídnické Václavovi byla dobrou macechou. Svého manžela přežila o patnáct let a pochopitelně protěžovala svoje syny.

Karel IV. v roce 1355 přijal v Římě císařskou korunu a jeho hlavním činem bylo vydání tzv. Zlaté buly v roce 1356. Tou položil právní základy nejen římské říši, ale zajistil vynikající postavení Čechám. Upravil pro Čechy i nástupnické právo, a to v tom smyslu, že vláda panovnického rodu je dědičná po meči i po přeslici a v případě vymření rodu mají Češi právo svobodné volby panovníka. Zákoník „Majestas Carolina“, právní řád v Zemi české pro odpor českých pánů nebyl schválen, ale mnohá jeho ustanovení byla uplatňována.

Karel IV. kromě vlastních pamětí napsal i Život sv. Václava. S vědomím toho, že je potomkem české královské dynastie a pokračovatelem v tradicích rodné země povolal do Čech slovanské mnichy z Chorvatska znalé hlaholského písma a literatury. Zbudoval pro ně klášter na Slovanech někdy též nazývaný Emauzy, kde byly slouženy mše ve staroslověnštině. Protože zakladatel vládnoucí dynastie podle pověsti pocházel ze Stadic, tak stadickým sedlákům potvrdil svobodu s povinností ošetřovat lískový keř, který Přemysl oráč kdysi zasadil. Jazyk český a slovanský zval nobilis a amabilis – vznešený a milovaný. Ve Zlaté bule kurfiřtům uložil, aby syny své nechali učit českému jazyku a pro něho měla být v jeho přítomnosti sloužena slovanská mše kdykoli a kdekoli.

Pro zvýšení vlivu při volbě německého krále a císaře koupil Braniborsko, Horní Falc, Míšeň a další statky a léna v říši. Jeho umělecké snahy a touha učinit z Prahy důstojné, ne-li první město v říši, ho vedly k velkolepým stavitelským počinům, pro něž si uměl vybrat opravdové mistry své doby. Z celé řady jmenujme Petra Parléře, který se ujal dostavby katedrály Svatovítské, v pouhých třiadvaceti letech mistra Teodorika, jehož Galerie portrétů na Karlštejně dodnes překvapí návštěvníky, kostely na Novém Městě jsou pozoruhodné svou gotickou architekturou i lokací. Pečoval o kulturní rozvoj země nejen založením univerzity, ale podporou umělců, spisovatelů, kronikářů, to byl i Petr Žitavský, zbraslavský opat, v jehož kronice pokračoval kanovník pražský František a Beneš Krabice z Veitmíle. Na jeho podnět psal o historii Přibík Pulkava z Radenína a na jeho přání psal se zřetelem k českým dějinám i papežský posel a cestovatel Jan Marignola. Opatovický opat Neplach se historií zabýval též. Vlastní životopis Karlův dokončil vzdělaný kancléř Jan ze Středy. Do Čech přišla i tehdejší móda z Francie. Té se ve své kronice posmívá Petr Žitavský se slovy, že Čechové se opičí po jiných „...nosí dlouhé brady, vlasy uměle kadeřené, kroj neslušný, šaškovský, místo obvyklých suknic krátké kabátce, které jim ani zadek nepřikrývají a nohavice úzké, každou jiné barvy nejčastěji zelené a červené. Ženy nosí těsný šat, že ani dýchat nemohou a hluboké výstřihy, hlavy zdobí vysokými kužely o dvou rozích, začaly se malovat a stříkat všelikými povoňkami.“

Praha Karlovy doby měla asi 40 000 obyvatel. Čechy 3 miliony. Karel přispěl i k hospodářskému rozvoji země. Nechal přivézt vinnou révu z Burgundska, podporoval obchod, rozkvétala a bohatla města i mimo Prahu jako Vratislav, Brno, Jihlava, Kutná Hora a díky péči církevních hodnostářů i město Roudnice. Rostlo bohatství církve. Praha jeho doby měla 44 far, 5 kapitul, 25 klášterů. V závěru jeho vlády se začaly projevovat nešvary v církvi. Proto po poradě s Arnoštem z Pardubic byl pozván do Prahy proslulý kazatel z Vídně Konrád Waldhauser a začal kázat i Jan Milíč z Kroměříže. Karlův zájem o Itálii přinesl sblížení s humanistickým básníkem F. Petrarcou. Obrátil se na něho i politik Cola di Rienzo, který snil o obnovení římské říše, který se po svém vyhnání objevil 1350 v Praze, ale Karel měl pochyby o možnosti realizace jeho snů. Arcibiskup Arnošt z Pardubic ho na nějaký čas nechal uvěznit v Roudnici. Později byl vydán papeži, ten ho nakonec poslal do Říma, kde ho jeho nepřátele zajali a popravili.

Karel IV. v dobré vůli chtěl zabezpečit vládu rodu Lucemburskému, ale neměl šťastnou ruku. Moc rozdělil mezi své syny, kteří byli velmi rozdílní. Václav byl otcem velmi rozmazlován a už v dětství učen a zvolen králem v Čechách. Zikmund byl silná osobnost a jako první syn své matky zase protěžován jí, dostal Branibory. Jan známý pod přídomkem Zhořelecký dostal do správy Lužici. A byl zřejmě z bratří nejschopnější a měl i dobrou povahu. Stál věrně při nevlastním bratru Václavovi. Zemřel předčasně, patrně otráven.

Karel cítil, že síly ubývají, tak se koncem roku 1377 rozhodl navštívit zemi svého mládí Francii. Strávil tam Vánoce a v lednu byl slavně uvítán v Paříži, kde pobyl 14 dnů. Během svého pobytu se snažil získat pro svého nejstaršího syna přátelství krále Karla V. Po svém návratu do rodných Čech ke konci roku 1378 onemocněl. Končil 32. rok jeho vlády. Dostal tehdy neléčitelný zápal plic (a jak praví kronikář suchou zimnici) a zemřel v sobotu 20. listopadu k deváté hodině večerní. Bylo mu 62 let – na jeho dobu věk dosti vysoký, pro zemi odchod příliš brzký. Jeho nabalzamované tělo bylo 11 dní vystaveno u sv. Víta za stálých obřadů a modliteb a 4 dny poté neseno v průvodu a vystaveno nejdříve v kostele na Slovanech, potom u minoritů ve Starém Městě, pak na Malé Straně u Panny Marie pod řetězem a konečně u sv. Víta. Dne 16. prosince byla jeho rakev uložena v hrobce před hlavním oltářem v chrámu. V pohřební řeči arcibiskup Jan Očko z Vlašimě poprvé vzpomněl zesnulého jako „otce vlasti“.