Básně

Ondřej Richtr - Vir

Kdysi dávno v jednom počítači
Žil byl jeden vir
Uměl dobře počítati
A neznal slovo mír.

Byl hledán anti-virem
Na všech harddiscích
Snažil se ho obelhat knírem
Jeho fotky visely na rozích.

Jednou ho anti-vir chytil
Ale on se mu ze sevření protáhl
Pak se pryč řítil
Když to nestačilo, zbraň vytáhl.

Vir nebyl dobrý střelec
To se mu krutě vymstilo
A teď byl s ním konec
Počítačové vězení ho chytilo!

Ovšem vir měl dítě
které když vyrostlo, bylo silnější než on
ono ničilo počítačové sítě,
bylo zlé jako hrom.

Anti – vir byl už starý
A vůbec nebyl mazaný
Vir ho zničil
A kulomet si koupil

V jednom drátu našel díru
a protáhl se do monitoru
začal tam ničit, dupat,
věci z koše vyhazovat

Do složky počítače vletěl,
Do místního „C“ disku vešel
Začal věci ničit, mlátit
Složky klátit

Nedal si ovšem pozor
Už mu nepomůže ani kurzor
Už nikdy nebude otravovat mě nebo tebe
Vymazal totiž sám sebe!

Vladimír Stibor - Divoženka

Prolézá za mne cizí zahrady,
třešničku na dortu
mění za trpkou ptáčnici.
Ze svahu jeřabin
odnáší své palírny
i úly nahosemenných včel
do údolí
pod soukromým Vesuvem.

Každé ráno vyběhne
ze svého atria.
zakloní hlavu
trochu až nestydatě
olízne slunci všech pět prstů.

Kdybych ji v sobě nenosil,
trpěl bych mnohem víc.

Jana Witthedová - Na ostrově

Na kůži
vysněný žár
a sláň
ve vůni
rezavých řas

vlny houpou
tělo plné štěstí
do písku vnášejí
svou podobu

muž
přilepený na skálu
v odpoledním slunci
hlídá
úžinu mezi ostrovy
a je celý bílý

je tu když přicházím
sedí na skále
když chocholky morčáků
připlouvají ke břehu

a ze slunce
zbyl jen
purpurový horizont
je tu i v kruté zimě
když vlny
vichrem hnané
přelévají skály
a plošina zmizela
pod vodou

je tu, protože
zkameněl
pohledy
nevšímavých lidí

Alena Klímová - Příteli Smrku

Přijď
a přepásám tě posledním světlým pruhem
hasnoucího dne
Zůstaň
zde, kde vlhký mech
mi bere svojí vůní dech
a vysílá do ticha měkký zelený vzdech
Vyrobím ti ze smaragdových větví plášť
Šumivou lesní hudbou
ti zorám a nakypřím do hněda myšlenky
lepkavou mízou ti vznítím v očích zelené
plameny
Vlasy budeš mít z jehličí
a čelo ti bude polévat modré nebe
Ústa si natři pryskyřicí
a ovívej z nich smolná voňavá slova vábivé
zeleně
plující tichem...
Obuj si mokasíny z hebké trávy
a stůj vedle mě
můj příteli, horský Smrku
Já budu Jedlí...
Dívej se se mnou na hustá nízká smrčí
krásnější než celé Himaláje
Pozdravuj se mnou modrá jezera a pestré
háje
Spleť se mnou svými kořeny síť přátelství
V noci budeme obdivovat s lunou
dřív než před úsvitem uhnou
noční moc a kouzla
a tajemství hvězdných ohňů
vrytých do černa Času
A za ranního úsvitu
vyšlehni s ohnivým sluncem
své zelené plameny z jehličnatých očí
a zívni smůlou... Smrku...

* * *

Duje vítr, ohýbá se strom
hučí, bouří oceán
sténá strom, úpí, oceán řve
snad i dno se dme...
Nezlom ho vražedníku! Nezlom...
... Strašlivý praskotnaštěstí
nesmrtící
Strome můj!
Kdybych tak mohla v tobě být
a podepřít tě svými kostmi!

Zahučely lesy zakvílely
dohučely
Hle... bohatýr stojí
hluboko v matce Zemi celý
Vysoko se zdvíhá k nebi
a šťastně ševelí v tichu..
. Vane svěží teplý vítr a hladí jeho tvář
Tiše šplouchají vlnky...
Lesy zpívají...