Olga Szymanska: RYTINY

OLGA SZYMANSKÁ pochází po matce ze starého čeladenského rodu, který vždy ctil rodnou hroudu a tradice.

Odbočme: první zdejší hospodáři a jmenovaní fojti (starostové) v Zadních Horách kupovali i vzdálenější pozemky, na nichž se snažili v létě hospodařit. Proto je začali označovat například podle Daliče: Daličanky, možná i podle Podola/Podolana: Podolanky. Později některé pozemky odkoupili ti, kteří se v místě usadili natrvalo a hospodařili zde celé generace. Autorčini předci byli jedněmi z těch, kteří právě v čeladenském polesí PODOLANKY získali značnou část polností, luk i lesa. Autorčin praděd Jan Chovančík zahynul s koňmi v tragickém místě právě blízko kapliček na Čeladné. Přes dceru babiččiny sestry je spřízněna s rodem Rudolfa Magnuska: jeho předkové jsou zaznamenáni již v první katastrální mapě obce. Ve vlastním „Lomisku v Opalencu“ na Čeladné těžil Magnusek kámen-godulský pískovec: pro opravu budov svých i sousedů. Z jediného kusu kamene, včetně podstavce i části pro osazení, vytesal hospodář velmi zdařilý kamenný kříž. Umístil ho ve svahu Ondřejníku u východní meze svého pozemku při cestině ke stavení – k poctě bratrovi, který se nevrátil z války a jako díkuvzdání za udržení vlastního rodu. Autorka je spřízněna i s rody podolanského Jana Polacha či Oldřicha Vašuta, stejně tak s rody čeladenského Josefa Lišky či Jana Olivky.

I když se Olga Szymanská narodila v Náchodě (1955), většinu času své „školky“ a dobu prázdnin prožila u dědy a babičky v podolanské chalupě na úpatí Smrku – z kříže cest na dolině bylo vždy stejně daleko na Čeladnou i do Starých Hamer, do Ostravy i do Žiliny, na Horní Bečvu i na Pustevny. Při nutných činnostech v hospodářství, na poli, na louce, v lese se naučila ctít sílu přírody. Porozumět těžkému údělu předků a jejich povaze, vážit si tradic, zvyklostí a života zdejších lidí. Proto se Olga na tato místa každoročně vrací a jak sama říká: „Je to můj druhý domov, kterého se nikdy nenasytím“.

Jako autorčin milovaný básník architektury Dušan Jurkovič navrhl pro nedaleké Pustevny půvabné útulny Maměnku a Libušín v krásném lidovém stylu, jako babička Marie dovedla vyprávět pohádky a pověsti a vyzpívat veškeré písničky, jako děda Filip dokázal s koňmi z lesních svahů a lesů stahovat dřevo, jako maminka Milada běhávala nejen po zdejších lukách, ale přesně trefila po pěšinkách do školy až na Horní Bečvu, jako moudrá básnířka kraje Františka Pituchová tvoří celá desetiletí verše v lahodném nářečí, jako se v písních a melodiích cimbálové muziky Kotci odráží studnice lidové moudrosti a tradic: tak si autorka ze srdce přeje, aby odkaz jejího rodu vyplynul z její zatím poslední – čtvrté knihy básní.

RYTINY s podtitulem KŘÍŽ PRAMENE A KAMENE BESKYD (2011). Doprovodila ji také vlastními fotografiemi zdejších zákoutí a panoramat, které odrážejí její hluboký zájem o dědictví a rodový odkaz, o „svou“ krajinu. Kniha je zároveň dokladem básnířčina velmi realistického a proto velmi pravdivého ponoru do zdejší historie, přecházejícím spojnicí do současnosti. Navíc, a to je největší devízou knihy: svým nezaměnitelným plastickým viděním (nezapře v sobě totiž hlavně výtvarné vzdělání) a zároveň mnohdy úspornou formou (často až haiku) básnířka v malých útvarech dokáže pojmout velká témata. A název knihy RYTINY velice dobře a jasně vystihuje její obsah: měkkost hlíny i tváře, tvrdost kamenů i roboty, prudkost vod i slov, rozvážnost obzoru i činů. Vyjadřuje zdejší odvěký opravdově lidský Kříž pramene i kamene. A i když je „věnována předkům a všem lidem v Beskydech“ (dle slov autorky), je velmi důležitá také pro další generace.

Kniha vychází k poctě letošního 430. výročí založení ČELADNÉ a KUNČIC POD ONDŘEJNÍ- KEM.

RYTINY

Čas slunce, mříží nahlodaný,
jde nazpět: vrásky dlaní
leptá pod čelem zmapovaným
jako krajinu, skrytou pod dunami.

Tvář luny dávných procházek
kroky vrací v zamyšlení,
že vznícení země a všech řek
červánky zmítá se v pokušení.

Zástupem všech dnů na pochodu
svázána ke svému středu,
ohnuta k jedinému bodu:
unést jej nedovedu?

(ústřední báseň)