Návštěva v ateliéru Milana Knoblocha

Sochař a medailér, ale i malíř, pan Milan Knobloch, patří k nejvýznamnějším žákům zakladatele české medailérské školy Otakara Španiela, u něhož studoval v létech 1947–53 na pražské AVU. Jeho tvorba vychází z kulturních tradic národa a má po dlouhá léta mezinárodní ohlas.

Zamýšlela jsem se již delší dobu, jak nejvýstižněji představit čtenářům Českého dialogu tohoto Velikána tvorby. Tak nějak „polidštěněji“ představit. Při pohledu na datum jeho narození (1921) jsem zapochybovala o svých počtářských dovednostech a počítala ta uplynulá léta ještě dvakrát.

Bože, tomu stále ještě mužnému, urostlému a přitažlivému muži bude letos 90 let. Nějak tomu nelze uvěřit. Několikrát si s pohnutím čtu jeho slova: „Na medaili mě vždy fascinovala možnost vyjádření osobnosti i doby a reality – možnost na líci a rubu plasticky zpodobnit citový i myšlenkový svět géniů, ducha klíčových událostí historie i smysl současného usilování. Jedině medaile a mince má svůj rub a líc, avers a revers – jako sám život…“

Přiznám se, že mne velmi lákalo přiblížit se k tomuto neuvěřitelně plodnému tvůrci, a tak trochu se dotknout aversu i reversu jeho současného života. Je mužem, jehož vyzařování, vzhled, tichý jemný způsob řeči, ale neméně i jeho nezdolná energie a erudice v pracovním procesu, mne velmi přitahuje a dokázala bych i jako žena k němu vzhlížet. Opravdu se mi to často nestává a doufám, že mi tato odvážná slova jeho současná paní odpustí. Pan medailérista Knobloch se totiž poprvé oženil ve svých krásných osmdesáti létech a jeho žena je mu věrnou a schopnou pomocnicí.

V minulých létech se mi několikrát dostalo cti navštívit se svým přítelem, Pavlem K., byt pana tvůrce, který je nyní už i jeho ateliérem. I přes velké krásné prostory, připomínající skvělou výstavní síň, on sám nejraději pracuje na svých medailérských dílech na opravdu malém kousku plochy… v kuchyni. Tam nám jeho paní připravila i kulinářsky a výtvarně velmi dobře komponované pohoštění a skvěle vonící kávu. Chvíli jsem měla chuť zeptat se obou manželů, jak voní láska v době poplatné už stáří, ale pak jsem se raději kousla do rtů. Ostatně nebylo třeba se ptát. V jejich tvářích jsem četla, že jsou spolu šťastni.

Pak už jsem jen bez dechu obdivovala na stěnách rozvěšené aversy a reversy medailí, tu shakespearovskou, která byla předána do Shakespearova muzea ve Stratfordu, ale v devadesátých létech i jako dar současné britské královně Alžbětě. Pečlivě studuji tvář na medaili Mikuláše Koperníka z roku 1973, za kterou byl mistr oceněn Řádem za zásluhy o polskou kulturu. Očima se dotýkám známých ušlechtilých linií tváře TG. Masaryka a o chvíli později držím, v trochu se chvějících dlaních, sádrové odlitky posmrtných masek, které umělec, Milan Knobloch, vlastnoručně snímal známým osobnostem. Se zatajeným dechem naslouchám vyprávění, jak ve velmi složitých podmínkách a ve spolupráci se sochařem Jaroslavem Vackem, byla snímána posmrtná maska hudebnímu skladateli… Bohuslavu Martinů, a to po desetiletém spočívání v písečném hrobě v cizině. Znám tu neuvěřitelně zajímavou fotografii z této činnosti z překrásné monografie o Milanovi Knoblochovi a jeho dílech, vydané v roce 1998, ale přesto mne podrobnosti té nezvyklé a patrně i nezáviděníhodné práce velmi překvapují. Znám i monumentální pomník tohoto skladatele z roku 1990, ze žuly a bronzu, vysoký více než tři metry. Stojí v Poličce a na fotografii, kde umělec pracuje na jeho prvé hliněné versi, se zdá Milan Knobloch, jinak vysoký muž, tak malý.

Ostatně zdá se, že kromě své ženy, má sochař a medailér ještě tři lásky, spjaté se třemi „M“… S Mozartem, Martinů a Mahlerem, na jejichž bustách i pamětních deskách dlouho pracoval. Já bych přidala ještě i další „M“… básníka Karla Hynka Máchu. Vůně kávy se za námi zavlnila i do pokoje, kde stojí vysoký a štíhlý pracovní stolek Milana Knoblocha a na něm nová, ještě syrová, práce v hlíně. Postávají tam však také nejrůznější busty našich velikánů. Lehounce a jedním prstem se dotýkám podivuhodné tváře krásného mladého muže s rozevlátými vlasy a zasněnýma očima. Ano, opravdu to je nesmírně zajímavá busta našeho básníka lásky, Karla Hynka Máchy, z let osmdesátých. Ta, na které spolupracoval s naším předním vědcem, antropologem prof. Emanuelem Vlčkem. Podle dochované lebky básníkovy, i s jeho malou poúrazovou deformací kostí tváře, se Milan Knobloch velmi zajímavě a zdárně pokusil o odvození jeho autentické podoby. Kolika umělcům se to takto podařilo? Nedokáži dále fabulovat.

Není zde možno vyjmenovat kolik zajímavých lidí, jejich tváří na medailích, ale i bust, soch a pamětních desek, bylo pozornou, zasvěcenou a snad se dá říci i k velké tvorbě posvěcenou rukou mistrovou ztvárněno. Tato jemná ruka jim vtiskla do tváří život, duši a snad i myšlenky, které jim letěly za života hlavou. Je jisté, že Milan Knobloch je z bratrstva těch nemnoha božsky inspirovaných tvůrců, kteří jsou obdařeni vysokou mírou citu, empatie, i umělecké invence. Vlastně už od šedesátých let minulého století, nepřestal ani na chvíli plnit svůj tvůrčí úkol. Nelze spočítat, kolik pokusů na sádrových odlitcích medailí i mincí vedlo k finálnímu dílu. K dílu, které se mnohdy vejde do lidské dlaně. Ano, to on byl vyvolen k výsostné tvorbě, která přečká věky a bude mnohé generace učit, obohacovat a těšit.

Právě na počátku letošního roku 2011, dokončil pamětní medaile s cyrilometodějskou tématikou. Dvanáctého února t. r. byly odvezeny do Vatikánu a arcibiskup pražský, metropolita Dominik Duka, je předal při slavnostní instalaci pamětní desky sv. Cyrila v římské bazilice sv. Klementa jeho eminenci… papeži Benediktu XVI.

Při pohledu na hojnost a kreativitu tvorby tohoto umělce nelze nevěřit, že tu stále s námi budou tvůrcova křídla, jeho mnohovýznamnost plamene, květů, slunce, oka, heraldických znaků, ale i smyslných křivek ženských těl, houslí a v neposlední řadě něha mladičkých dívčích tváří. Bude s námi i slavnostní námět, paměť dějin, vnímatelná krása, slučitelná s formou kovu – hmoty. Bude tu monumentální paměť českých dějin, která se díky jeho zručné a jemné ruce, jejím dotekům, vejde do teplé lidské dlaně.

Loučíme se vřelým stiskem rukou. V této neopakovatelné chvíli mého života se usilovně snažím pochopit, proč ti z nás, kteří nejvýše z řad lidských stád vyčnívají, obdařeni výsostnými tvůrčími schopnostmi, nějak zákonitě oplývají i nejvyšší skromností, pracovitostí a pokorou. Ano, snad je to dobře, snad jsou jaksi záměrně zneviditelněni, aby nebyli nikým a ničím rušeni. Aby směli v klidu a soustředění dokončit božský příkaz „Tvoř“… Aby, obdařeni výsostnou láskou, mohli splnit „Velký úkol“, s jehož zadáním na planetu Zemi přišli.